Naše cesta vede nejprve do Taškentu, hlavního města Uzbekistánu, kde nás čeká vyřízování íránských víz (v Tádžikistánu jsme kvůli technickým problémům na ambasádě neuspěli).
Protože Josému uniká olej, navštěvujeme i autoservis. A to hned dvakrát.
Nové těsnění bylo ještě horší než to staré, proto druhý den necháváme znovu rozmontovat motor a dát vše do pořádku.
Pomocná síla a vnitřnosti našeho auta.
Budova Ma’rifat Markazi (neboli centrum osvícení), která byla vystavěna na podnět prezidenta Islama Karimova. Na první pohled prázdný komplex se sestává z kongresového paláce (kde se mají údajně konat významná mezinárodní sympozia) a národní knihovny Uzbekistánu.
Hlavní město Uzbekistánu na nás velký dojem neudělalo, proto se tu nezdržujeme déle než je potřeba a vyrážíme do Samarkandu. Tato cedule nás utvrzuje v tom, že nejenom všechny cesty vedou do Říma (a Mekky), ale také všechny vycházejí z Taškentu.
Západ slunce na cestě do Samarkandu. Po setmění následuje peklo v podobě traktorů a motorkářů, kteří se po dálnici plazí neuvěřitelně pomalou rychlostí a hlavně bez osvětlení.
Josého parkujeme přímo v historickém centru Samarkandu.
Samarkand díky své unikátní pozici (leží přímo na trase hedvábné stezky mezi Čínou a západem) patří mezi nejstarší obydlená místa na planetě.
Vzhledem ke stáří města (založeno bylo kolem roku 700 př. n. l.) se zde nachází hodně památek, které jsou zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.
Svoji prohlídku začínáme přímo v centru starověkého města.
Registan, jak je toto náměstí v Perštině nazvané, je obklopeno třemi madrasy (islámskými školami). Zde údajně panovník promlouval k lidem a také se zde konaly veřejné popravy.
Uzbekové mají památky někdy až moc opravené (budovy jsou velice pěkné, ale z historického hlediska až tak moc neoslovují).
Takto to vypadá, když se někomu nechce platit za vstup.
Ulugbeg madrasa byla vystavěna v letech 1417 až 1420 za vlády Tamerlána.
Nádvoří školy zahrnuje mešitu, učebny a společné ubikace, kde žilo přibližně 100 studentů.
V 15. století šlo o nejznámější duchovní univerzitu celého muslimského Orientu.
Údajně zde učil i samotný Ulghbek (vnuk Tamerlána).
Monument postavený k 600. výročí Mirza Ulghbeka.
I tady se dodržují zvyky, kdy se vyzouvají boty před vstupem do budoy.
Madrasa Sherdor byla vystavěna o celé 2 století později než Ulugbeg madrasa (1619–1636).
Sherdor je více méně modernější kopií islámské školy Ulugbeg, která stojí naproti přes náměstí.
Detail minaretu a kopule jedné z věží.
Detail oblouku.
Studentská ubikace z 19. století.
Třetí stavba nese název Tilya-Kori madrasa.
Její výstavba začala 10 let po dokončení Sherdor madrasy (1646–1660).
Západní části stavby dominuje mešita.
Interiér mešity je vykládaný zlatem.
V Uzbekistánu nezávislých turistů moc nenajdete, ale zato je tu hromada skupin (zejména z Německa nebo Francie) na poznávacích zájezdech.
Panoramatická fotka Registanu.
Registan za tmy.
Mešita Bibi-Khanym pochází ze 14. století a patří mezi největší klenoty Tímúrovské říše (založené dobyvatelem Tamerlánem).
Podle legendy nechala mešitu vystavět Tamerlánova žena Bibi-Khanym na počest jeho návratu z Indie, kterou dobyl.
Tato (na svou dobu gigantická) mešita vznikla ve velice krátkém čase, což ji předurčilo k předčasnému zániku. Stavba se také částečně zhroutila při zemětřesení v roce 1897.
V posledních letech proběhla rekonstrukce vstupní brány a několika kopulí.
Vnitřek mešity pravděpodobně ještě na opravy čeká.
Model celého areálu.
Naproti mešity stojí i mauzoleum, kde je pochována Bibi-Khanym.
Mauzoleum zevnitř.
Tradiční farmářský trh Siyob Bazaar ...
... nabízí v současné době vše od zemědělských plodin přes hedvábí až po různé suvenýry.
Shah-i-Zinda je nekropole, která byla budována po více než 9 století.
Komplex více než dvaceti budov se sestává zejména z mauzoleí a dalších rituálních staveb.
Podle legendy je zde pohřben Kusam ibn Abbas, bratranec samotného proroka Mohameda, který sem přišel v 7. století s invazí Arabů kázat islám.
Shah-i-Zinda v širším záběru.
Uvnitř jedné z budov.
Hlavní ulice vedoucí k Registanu.
Katedrála sv. Alexeje z roku 1911 se pyšní zcela odlišnou architekturou.
Na chvíli odkládáme masku nízkorozpočtových cestovatelů a po dlouhé době si pochutnáváme na pravé italské kuchyni.
Socha vojevůdce/dobyvatele/diktátora Tamerlána, který je také známý pod jménem Amir Timur.
Odhaduje se, že za jeho vlády zemřelo 17 milionů lidí, což je přibližně 5 % tehdejší světové populace.
Tamerlánovo mauzoleum (Gur-e Amir) zaujímá významné místo v historii perské architektury. Nepřímo se stalo vzorem např. pro indický Taj Mahal.
Abychom nepohoršovali (a také nedostali pokutu za špinavé auto), necháváme Josého opláchnout.
Upalujeme po dálnici, tentokrát do Buchary, dalšího historického města na hedvábné stezce.
Na doporučení jiných cestovatelů se ubytováváme v tomto stylovém guesthousu.
Opět se setkáváme s německo-finským párem Michaelem a Annou. Ti získali pouze tranzitní víza, takže se jejich cesta Uzbekistánem smrskla pouze na návštěvu Buchary. Odtud pokračují přímo do Turkmenistánu.
Přijde mi, že je v centrální Asii vyvěšování vlajek národním sportem.
Na cestu po památkách nevolíme zrovna turisticky vyšlapanou stezku.
Další mešita/madrasa. Ačkoliv se jedná o velice pěkné stavby, začínáme být v této chvíli trochu "přemešitovaní".
Děti mají zrovna přestávku.
Archa (The Ark) je masivní pevnost z 5. století našeho letopočtu. Pevnost byla využívána až do roku 1920, kdy padla při obléhání do rukou Rusům.
Za naší přítomnosti byla bohužel Archa uzavřena pro rekonstrukci.
Obvod vnějších stěn je 789 m, což ohraničuje oblast o velikosti 3.96 ha.
Po dlouhé době vidíme na ulici toulavé psy.
Blížíme se k bazaru.
Je libo koberec všech velikostí ...
... a všech motivů?
Uzbekistán je spolu s Íránem ideální místo pro nákup koberců.
Některé výrobky vypadají, jakoby je nosila ještě vaše prababička.
Zahrajeme si na policisty nebo na vojáky?
I když v Buchaře málokdy padá teplota pod bod mrazu, v tomhle vám zaručeně zima nebude.
Námořník z Oděsy.
Pohled na architektonický komplex Po-i-Kalyan, kterému dominuje 45 metrů vysoký minaret Kalyan z 12. století.
Komplex se mimo jiné sestává z madrasy Mir-i Arab (údajně vystavěná šejkem Abdullah Yamani z Jemenu) ...
... a mešity Kalyan z 16. století. Velikostně je mešita shodná s mešitou Bibi-Khanym v Samarkandu (nádvoří může pojmout až 10 000 věřících), ale architektonicky se zcela liší.
Jeho střecha sice vypadá ploše, ale ve skutečnosti se skládá z 288 kopulí.
Že by rozpis modliteb?
Zajímavě kostruovaný obchodní dům Taqi-Zargaron ze 16. století.
Jedna z posledních madras, kterou v Buchaře navštěvujeme, nese název Abdul Aziz Khan.
Celá islámská škola je obsazena prodejci suvenýrů, takže se po pár krocích otáčíme na podpatku a mizíme.
Někdy si říkám, co bych s takovýma věcma doma dělal?
Jakýsi tradiční uzbecký tanec a pár šaškujících turistů.
V Uzbekistánu je poměrně pomalý internet, takže tu lze najít i takovéto cedule (bohužel ani tady to nebyl žádný zázrak).
V Buchaře potkáváme i další "expediční" vozidla, která jsou pod taktovkou německé cestovní kanceláře.
Centrum starého města tvoří bazén a náměstí zvané Lyabi-Hauz.
Na náměstí naleznete také sochu populárního středověkého filozofa, mudrce a žertéře Nasreddina.
Náboženská škola Gaukushan ze 16. století je překvapivě pojmenována podle jatek, které zde dřív bývaly (gau = kráva, ku = zabít).
U madrasy se nachází i menší verze minaretu Kalyan.
Char Minar (v překladu "čtyři minarety") se architektonicky liší od předchozích staveb. Původně mělo jít o vstupní bránu do madrasy, která ale už dávno neexistuje.
Budova byla vybudována vcelku nedávno (v roce 1807) a spíše se blíží indické architektuře (mimo jiné v indickém městě Hyderabad stojí podobná stavba).
Pohled od Char Minaru směrem k minaretu Kalyan.
Loučíme s Michaelem, Annou a jejich historickým Land Roverem.
Cestou do Chivy projíždíme přes poušť Kyzyl Kum (v překladu "rudý písek"), která kromě Uzbekistánu zasahuje i do Kazachstánu a Turkmenistánu.
Poslední část cesty nás navigovali tito mladíci (podle jejich stylu jízdy jsme si původně mysleli, že jsou opilí).
Náš domov v Chivě. Parkování a Wi-Fi - víc si snad od guesthousu nemůžeme ani přát.
Veřejné prostory, které slouží k oddychu, ale i pro servírování jídla.
Mezi Bucharou a Chivou nabíráme špatný benzín, který nejprve auto přehřál a následně odvařil těsnění hlavy motoru. Bohužel náhradní díly na Toyoty v Uzbekistánu nevedou a Uzbekistán s okolními zeměmi nemá příliš dobré vztahy, takže vše objednáváme přes kamarády z ČR (díky chlapi!).
Chiva se může pochlubit opevněným historickým městem zvaným Itchan Kala.
Ve starém městě se nachází kolem 50 historických památek a 250 starých domů datovatovaných převážně z 18. a 19. století.
Symbolem Chivy se stal tento nedokončený minaret (Kalta Minor) jehož výstavba začala v roce 1851 na příkaz Muhammada Amina Khana.
Podle legendy chtěl Muhammad Amin Khan postavit minaret tak vysoko, aby viděl celou cestu až do Buchary (necelých 400 km vzdušnou čarou). V současné době měří minaret 29 metrů s tím, že jeho projektovaná výška byla minimálně 3x větší.
Pohled na město z pevnosti Kuhna Ark, dřívějšího sídla Chviských chánů.
Společné foto z hradeb.
Obvodové zdi vysoké 10 metrů oddělují historickou část města Itchan Kala od vnějšího města (Dichan Kala).
Pohled na otevřený pavilon Khuna Ark.
Chiva před západem slunce.
Po ránu je město narvané turisty až k prasknutí.
Islámská škola založená Muhammadem Rahim Khanem patřila v 19. století mezi největší ve Střední Asii. Uvnitř madrasy se nacházelo 76 pokojů, letní a zimní mešita nebo také rozsáhlá knihovna.
Islom-Hoja minaret je se svou výškou 57 metrů nejvyšším minaretem v Uzbekistánu.
Nahoru vede celkem 120 schodů ...
... ale výhled za tu námahu určitě stojí.
Jde odtud doslova "šmírovat" kdo co dělá.
I tady mají turisté ve zvyku čmárat po zdech.
Alibaba a 40 loupežníků po Uzbecku.
Jedna z bočních uliček historického města.
Socha Muḥammada Al-Khorezmi, perského matematika a astronoma.
Naše oblíbená hospůdka.
Pokud někdy pojedete do Uzbekistánu, tomuto pivu se vyhněte!
Itchan Kala patří pravděpodobně mezi oblíbená místa pro svatbu. Nebyl snad den, kdy bychom svatebčany nezahlédli.
Po dlouhé době zase závan domova. Svézt se v trolejbuse značky Škoda byla prostě povinnost.
Jedeme na letiště vyzvednout náhradní díly, které přes Taškent přiletěly z ČR.
Šťastný majitel nových těsnění hlavy motoru. Konečně můžeme opravovat ...
Auto opraveno, loučíme se s jedním z majitelů guesthousu ve kterém jsme strávili (převážně čekáním na náhradní díly) téměř 14 dní.
Ještě jednu noc před odjezdem do Turkmenistánu trávíme v Nukusu, hlavním městě Karakalpakstánu, autonomní republiky na severozápadě Uzbekistánu.
Zajímavostí je, že se tu rusky už moc nedomluvíte. Mluví se tu přeážně Karakalpacky a Uzbecky.
Karakalpacké státní muzeum umění.
Ještě poslední podled na uzbecké holky ...
... a vyrážíme na posledních pár kilometrů k hranicím.
Jediná navigační cedule u hranic.
Na uzbecké hranici nás zadrželi za převážení narkotik (ve skutečnosti u nás našli prášky proti kašli). Protože je víkend a Uzbekové si dávají s chemickým rozborem na čas, stačila nám mezi tím vypršet víza. Pohraničníkům nezbylo nic jiného než nás vyhnat za plot do země nikoho, kde jsme po 2 dny kempovali.
Tady potkáváme i Vitalije, ukrajinského řidiče kamionu (jak jinak než s českým návěsem).
Shodou okolností tento den slavím 27. narozeniny ...
... takže od kolemjdoucích kupujeme vodku a pivo, Vitalij vaří rybí polévku ...
... a jedinečná párty (nejsme na území žádného státu, takže zákony tu neplatí) může začít.
Osvětlení a muziku poskytuje kamion ...
... a došlo i na hraní golfu. Prostě stylové zakončení Uzbekistánu.
