Naše první kroky vedly do Mashhadu, druhého největšího města Íránu. Majitel guesthousu je bývalý prodejce koberců, což nešlo přehlédnout. Kromě záchodu měl koberce snad všude.
Po průjezdu postsovětskými republikami ladíme drobnosti na Josém. Necháváme opravit unikající brzdovou kapalinu ...
... a špatné uchycení zadního okýnka. Několikahodinová práce nás nakonec stojí 300 Kč.
... stržený závit na předním tlumiči ...
Protože Ali al-Reza byl jako jediný z imámů pochován na íránské půdě, ročně jeho hrob navštíví statícíce poutníků. Prohlídku komplexu absolvujeme společně s Holanďanem Rue, jehož potkáváme na guesthousu.
Třímilionový Mashhad patří mezi jedno z posvátných míst šíitského islámu.
Je zde totiž pochován Ali al-Reza, jeden z dvanácti imámů (nejvyšší šíitský představený).
Komplex s názvem Imam Reza ale nezahrnuje pouze mauzoleum. Naleznete zde také knihovnu, muzeum, univerzitu nebo také mešitu, která je svou rozlohou největší na světě.
Nejen auta, ale i motorky jsou v Íránu staršího roku výroby. Pravděpodobně je tomu kvůli embargu, které bylo uvaleno na Írán po islámské revoluci v roce 1979.
Svatyně je mimo jiné i znázorněna na zadní straně íránské mince o hodnotě 100 rialů.
Uvnitř komplexu je zakázané fotit, proto odkládáme všechny věci do úschovny.
Panáci na semaforu jsou v Íránu ráznějšího charakteru.
Tady zkoušíme oblíbený koktejl zvaný "maajun". Jedná se o unikátní mix arašídů, pistácií, medu, banánu, zmrzliny a smetany. Překvapivě dobré.
Z Mashhadu se vydáváme na 950 km dlouhou cestu do Yazdu, která vede mezi pouštěmi Dasht-e Kavir (neboli Velká solná poušť) a Dasht-e Lut.
Přes den 95 km/h, v noci jenom 85 km/h. Podle stylu jízdy, který místní předvádějí, si myslim, že jakékoliv dopravní značky mají v Íránu spíše doporučující charakter.
Západ slunce nad pouští.
Projíždíme typickými íránskými vesnicemi.
Komplex Amir Chaqmaq byl vystavěn v 15. století a tvořil vstup do velkého bazaru (nyní tu je jenom několik obchůdků).
Komplex byl využíván pro Ta'zieh, sérii rituálů na památku mučednictví imáma Husseina (vnuk Muhammada).
Zezadu připomíná komplex Potěmkinovu vesnici.
Navštěvujeme i vodní muzeum.
Yazd leží v oáze na pomezí dvou pouští. Klima tu je velice suché a ročně zde spadne jenom 60 mm srážek, takže se místní odjakživa potýkali s nedostatkem vody.
Yarin s modelem kanátu (umělého podzemního kanálu, který přivádí samospádem vodu z hor), který může být až několik desítek kilometrů dlouhý.
Odhaduje se, že v Íránu je kolem 50 000 kanátů.
Jeden z kanátů dokonce protékal i tímto muzeem.
Většina staveb je kvůli vysokým teplotám zapuštěná do země. Zajímavě je vyřešená klimatizace - teplý vzduch je veden do podzemí, kde se chladí za pomocí kanátů a těmito věžemi jde opět ven.
Uprostřed školy se nachází studna, kde podle íránského básníka Hafeze měl Alexandr Veliký věznit několik povstalců.
Škola Ziai-ye z 15. století.
Yarin hledá východ ze starého města, které připomíná spíše bludiště.
Dominantou města je mešita Masjid-e Jameh, která je také na bankovce o hodnotě 200 rialů.
Historické město Yazd je dodnes centrem zoroastrismu, starého perského náboženství.
Z Yazdu míříme do starobylé vesnice Maymand.
Ve vesnici se nachází celkem 406 jeskyní s více než 2500 pokoji.
Yarin si pochutnává na omeletě z beraního masa.
Většina z jeskyní je již opuštěná. Přes léto zde žije pouze 60 osob, na zimu se však mnoho kočovníků vrací s dobytkem z pastvin a počet osob vzrůstá zhruba na 150.
Naše útočiště zevnitř. Zdi jsou obyčejně černé od sazí (v našem byly jenom obarvené).
Jedná se o tzv. troglodytí vesnici - místní obyvatelé totiž hloubili své příbytky do skal. V jedné z jeskyní (vpravo dole) jsme našli ubytování i my.
Vesnice má dokonce i svou mešitu.
Mešita byla založena až roku 1824 a je jedna z mála mešit v Íránu, které nemají minaret.
Maymand je nepřetržitě osídlen téměř 3.000 let, čímž se řadí mezi nejstarší vesnice v Íránu. Dokonce zde byly nalezeny 10.000 let staré rytiny.
Z Maymandu pokračujeme do Shirazu, centra starověké Persidy a v současnosti šestého největšího města Íránu.
Shiraz je známý především jako město básníků a zahrad. Žili zde totiž jedni z největších perských básníků - Hafiz a Saadi.
Městu dominuje kromě komplex Shah Cheragh, který je věnovaný bratrovi imáma Ali al-Rezy. Protože se jedná o jedno z poutních míst, museli jsme při vstupu odevzdat fotoaparát, takže máme zvěčněnou pouze bránu do komplexu.
Stylový krámek se suvenýry.
Shiraz je nejen historickým centrem, ale i jedním z největších průmyslových měst Íránu. Z průmyslu převažuje textilnictví, cukrovarnictví nebo také výroba stavebních hmot.
Zahradník v akci.
V zahradách se nachází i historický dům Qavam, který v 19. století nechal postavit movitý obchodník.
Tudy obyčejně teče řeka Khoshk.
Navštěvujeme i botanickou zahradu Eram, která se může pyšnit více než 900 let starou historií.
Zahrady Eram (v překladu "nebesa") v současné době spravuje univerzita Shiraz.
V současné době je brána součástí městského parku.
Brána Quran byla vystavěna v 18. století dynastií Zand. Nad hlavním obloukem je uložena kopie koránu, která má chránit cestovatele, kteří bránou projdou.
Pohled z parku na město.
Kousek za Shirazem se nachází jedna z nejdůležitějších památek celého regionu - Persepolis.
I když je samotné město staré více než 2.500 let, stejně nás překvapily podpisy, které tady zanechali turisté před 210 lety.
Zrekonstruované sloupy 25 metrů dlouhé vstupní haly.
Zachovalé jsou i některé texty psané klínovým písmem.
Severní schodiště do Apadany - paláce, který sloužil k audienci u krále. Stěny terasy jsou bohatě zdobeny reliéfy.
Strop hlavní síně neslo celkem 36 devatenáctimetrových sloupů.
Tachara je staroperský název pro obytný palác krále Dareia I.
Motiv lva bojujícího s býkem.
Hadish je obytný palác krále Xerxa. Jedná se o mnohem rozsáhlejší komplex než Tachara, ale bohužel se z něj mnoho nedochovalo.
Kromě hlavní síně se zde nacházely i další 3 budovy - každá z nich měla po 12 sloupech.
Reliéfy na jižním schodišti zobrazují příslušníky podrobených národů, kteří přinášeli dary perskému králi.
Palác sloužil pro příjem delegací vojenských představitelů, později byla budova přestavěna jako museum.
Palác sta sloupů byl trůnním sálem Xerxa I. Svými rozměry 70x70 m jde o největší stavbu Persepole.
Pokladnice byla finančním centrem perské říše. Údajně tady bylo tolík bohatství, že by bylo k jeho převezení potřeba 3.000 mul a velbloudů.
Za vstupné do Persepole platíme v přepočtu neuvěřitelné 3 Kč (těžko říct, jestli z toho zaplatí vůbec prodavače a trhače lístků), za tento drink tu necháváme 10x více.
Pohled na celé Persepolis, které bylo zničeno roku 330 př. n. l. Alexandrem Velikým. Údajně sám město podpálil jako odplatu za zničení Athén.
Na úpatí hory se nachází dvě královské hrobky - tato patří králi Artaxeru II.
Persepolis (neboli "Město Peršanů") založil kolem roku 515 př. n. l. perský král Dareios I. Na fotce je brána národů, kterou dokončil až Dareiův syn Xerxés.
Další město které v Íránu navštěvujeme nese název Isfahan.
O benzínu víme, že tu moc nestojí ...
... ale když platíme necelých 200 Kč za plnou nádrž (v přepočtu 4 Kč za litr), neubráníme se pocitu, že se nám tu bude líbit.
