Při vstupu do Turkmenistánu dostáváme jenom třídenní tranzitní víza. To, že na hranici přijíždíme až pozdě odpoledne nikoho nezajímá, takže máme prakticky nedelé dva dny na přejezd celé země. V rychlosti tedy prohlížíme památky v příhraničním městě Konye Urgench.
Konye Urgench se nachází na místě bývalého hlavního města Chórezmské říše. Oblast je tedy bohatá na památky.
Mausoleum Najmuddina Kubry (zakladatele jednoho z řádů súfismu) je považováno za posvátné místo.
Kousek za městem se nachází komplex posetý historickými stavbami
Mauzoleum Turabeg Khanum patří mezi jednu z nejkrásnějších staveb ve Střední Asii.
Mauzoleum postavil ve 14. století viceguvernér Zlaté hordy Kutlug Timur pro jeho manželku - mongolskou princeznu Turabek Khanum.
Kopule je vyzdobenoa mozaiku o 365 vzájemně propojených geometrických dlaždicích, které mají navozovat vzhled noční oblohy.
Minaret Kutlug Timur je se svými 62 metry nejvyšším minaretem v Centrální Asii.
Průměr podstavy měří 12 metrů. Konstrukce minaretu začala už v 11. století, ale dokončen byl až o 3 století později.
Do rekonstrukce minaretu (vrchní část padá na strnu) se vložila i OSN, která v rámci rozvojového programu řeší tento technicky složitý úkol.
Stoupáme na posvátný kopec Kirk Molla. Jde o místo, kde obyvatelé Konye Urgenche drželi jejich poslední obranu proti Mongolům.
Kopec je známý také pro obřady plodnosti. Zejména mladé ženy sem přicházejí něco uložit, a poté se oblečou do speciálního kabátu a kutálejí se dolů (opravdu!), aby zvýšily své šance otěhotnět.
V naší přítomnosti se žádná dívka neodhodlala, ale pravděpodobně tudy to sviští dolů.
Mauzoleum chórezmského šáha Tekishe je jeden z mála monumentů v Konye Urgench, který přežil z předmongolských časů.
V okolí mauzolejí se nacházejí hřbitovy.
Právě je čas sběru bavlny, takže po cestě míjíme tyto obrovské hroudy. Turkmenistán ročně vyprodukuje kolem 300 000 tun bavlny, což ve světovém měřítku dělá deváté místo.
Cestou do Ašchabadu (hlavního města Turkmenistánu) projíždíme skrz poušť Karakum, která zabírá téměř 80 % země.
Písečné ploty slouží k tomu, aby se písek nedostával na silnici, ale také by měly kontrolovat erozi.
Na půl cesty do Ašchabadu zastavujeme na jídlo a hledáme někoho, kdo by nám ukázal cestu pouští ke kráteru, který je jedním z hlavních cílů naší cesty.
O půl hodiny později (a o 20 USD lehčí - za informace se tu prostě platí) již přijíždíme k "Bráně do pekla", jak je tento kráter příznačně pojmenován.
Kráter zemního plynu o průměru 100 metrů a hloubce 20 metrů vznikl v roce 1971.
Od této doby uplynulo již 41 let a plyn stále hoří.
Protože je hořící kráter za tmy ještě úžasnější, nacházíme vhodné místo pro kempování ...
... a jdeme do pouště na procházku. V okolí se totiž nachází ještě další krátery, které ovšem nehoří.
Menší vzdušný vír.
Další krátery sice nenacházíme (orientovat se v poušti není úplně jednoduché), ale objevili jsme takovou obludu.
Že by měla Jihomoravská plynárenská prsty i v tomto?
Kupodivu tu nejsme sami. K večeru přijíždí i cestovatel z Nového Zélandu se svým průvodcem (pokud totiž chcete Turkmenistán procestovat důkladněji - a ne jako my, co máme pouze tranzitní víza - musíte mít neustálý dohled).
K večeru rozkládáme židličky a jdeme se ohřát ke kráteru.
Ještě nám k totálnímu štěstí chybí špekáčky.
Ještě za tmy vstáváme a s rozedněním vyrážíme na hranice.
Přijíždíme do Ašchabadu. Vzadu je možné zahlédnout tři zlaté kopule Prezidentské správy Turkmenistánu.
Turkmenbašiho třída věnovaná prvnímu a zároveň doživotnímu prezidentovi Turkmenistánu, Saparmuratovi Nijazovi.
Parku nezávislosti dominuje obrovská socha svaté knihy Ruhnama, kterou sepsal bývalý prezident Saparmurat Niyazov. Jedná se o státem prohlášený morální kodex, který se učí např. děti ve škole a do státní správy se bez znalosti této knihy také nedostanete.
Vše vypadá velice pěkně, ale nemůžu se zbavit pocitu, že až moc sterilně.
Z Ašchabadu vyrázíme na posledních pár kilometrů přes hory k Íránským hranicím.
