Arabské jaro 2011 udělalo z našeho původního plánu trhací kalendář. Po neúspěšném pokusu o tranzit přes Kypr a Izrael se nám nakonec povede sehnat trajekt z tureckého Mersinu přímo na egyptskou půdu.
Po dvou dnech v brutální bouřce přistává naše loď plná tureckých kamioňáků a syrských uprchlíků konečně u egyptských břehů.
K našemu překvapení ale nekotvíme ve slibovaném Port Saidu, ale v nákladním přístavu v nedaleké Damiettě.
Remorkéry jdou do akce a pomáhají dvousetmetrové lodi zakotvit smykem v nejzažší části přístavu.
Je to vůbec první trajekt s pasažéry, který tady kotví. A tomu odpovídá nejen přistávací plocha, ale i zmatenost místních úředníků s vízy.
Přístřešek pro traktory se narychlo proměňuje v celní sklad...
... a José dostává na několik příštích dní další ze svých přechodných domovů.
Na doporučení místních se neubytováváme přímo v Damiettě, ale v nedalekém plážovém rezortu Ras El-Bar.
Drobným detailem je, že nejde o turistické letovisko pro evropany. Sem se jezdí koupat a slunit pouze místní.
A pořádek na pláži tomu odpovídá. Abych byl ale spravedlivý, na středomořském pobřeží není v listopadu zrovna sezóna.
Hotel Lebanon. Naše přechodné útočiště na několik dalších dní.
"Centrum" Ras El-Baru.
Naše večeře první den.
A ke kuřeti chleba. Nebyl sice nic moc, ale zato rychle ztvrdnul...
Po 18-ti měsících na cestách dojme vaše srdce český superb s egyptskou SPZ víc, než byste čekali.
Víte, že? ... se Nil vlévá do Středozemního moře dvěma hlavními rameny. To v Damiettě, tedy česky asi správně "dimjátské", je jedním z nich. Ras El-Bar leží přímo na posledním kousku pevniny na jeho levém břehu.
Manželé Laura a Dale. Ona je angličanka, on jihoafričan. Jediní další turisté z naší lodi. Jedou autem z Londýna do Jižní Afriky, a tak se na několik dalších týdnů stávají našimi společníky.
Poté, co jsme poslali k šípku podvodníka z celní kanceláře a sehnali jiného, necháváme celní procedury žít svým životem a vyrážíme na výlet do Káhiry.
Večeře v Káhiře. Blíží se konec roku 2012. Nový prezident Múrsí se marně snaží vytvořit stabilní vládu. Situace v zemi je napjatá a značně nestabilní. Turistů je v zemi, mimo letoviska v Hurgadě a Šarm aš-Šajchu, jako šafránu.
Ranní pohoda v Káhiře z okna hotelu.
Tady se prodávají vstupenky na pyramidy. Byl to chaos, ale díky tomu, že jsem cizinec, se mi dostalo přednostního odbavení.
Cizinci v zemi sice skoro nejsou, ale zrovna jsme trefili nějaký egyptský národní svátek. Takže na pyramidy vyrazila půlka Káhiry...
Nebylo to ale vůbec špatné. Naopak. Ty hordy egypťanů dodávaly místu takový zajímavý, autentický punc.
Tohle je pohled, který se vám naskytne hned za pokladnama.
Místní prodejce se snaží obrat turistu. K jeho smůle byl ale Žabže v téhle disciplíně hodně těžkej oříšek k rozlousknutí.
Podrbat si na fotce sfingu pod bradou je základ...
Náš nový kamarád. Prý studuje angličtinu a bude nám dělat průvodce. My ho ignorovali, jemu to nevadilo. Ideální symbióza.
Větší část pyramidy (a našich nohou), se mu do fotografie dostat nepovedlo :(
Velká pyramida je opravdu velká.
Pohled zpět k městu. Na většině fotek z pyramid není vidět, jak jsou vlastně obklopené zástavbou.
Tady v detailu. Paneláky prostě začínají hned vedle nich.
Pokud chcete šetřit nohy, je možno objet celé místo na velbloudu.
Celní proces se úspěšne pohnul a tak vyrážíme kolem Suezského kanálu zpět do Damietty.
Pohled na obří lodě, kterak se plouží polem, jen pár desítek metrů od vás, stojí opravdu za to.
Náš celní agent Hany. Sháněli jsme ho tři dny, ale stálo to za to. Jeden z mála poctivých egypťanů, se kterými jsme měli tu čest. Nesnažil se nás oškubat a vše zařídil podle domluvy. Možná i díky silné víře v Alláha - ta skvrna na čele je způsobena narážením hlavy do koberečku během motlitby a je považována za symbol zbožnosti a oddanosti víře.
Egyptská SPZ s číslem 3 je naše. Vzhůru na cestu.
Opět se bavíme focením lodí. Koukat na tyhle kolosy, jak se plazí přes poušť se prostě neomrzí.
Columbine Maersk. 350 metrů a téměř deset tisíc kontejnerů.
Kemp na okraji Káhiry. Vlevo profíci z Británie. Se stanem na střeše a dalším užitečným vybavením. Vpravo amatéři z ČR, sušící si ručník na kapotě.
V Káhiře se moc nezdržujeme a vyrážíme na okruh západní pouští.
Jednotlivé oázy od sebe oddělují stovky kilometrů pouště. Mění se jak okolní prostředí, tak kvalita cesty.
Egyptští silničáři v akci.
Západ slunce nad oázou Bahariya.
Stavíme stan na zahradě jednoho z hotýlků, dáváme večeři a necháme se od majitele poučit o zpracování datlí.
Desinfekce je v Egyptě třeba.
Na jih od oázy Bahariya se rozkládá Černá poušť.
Písek tu obsahuje spoustu čediče, což krajině dodává onu černou barvu.
Opouštíme na chvíli asfaltku a jedeme udělat pár fotek do terénu.
Dale se rozhodl natočit video své manželky, jak řídí v poušti. Stál u toho vzadu na našem jedoucím autě.
Poté, co jí za jízdy spadl pod kola, radši další experimenty ukončujeme a pokračujeme v cestě.
Černá poušť.
Kousek dál na jih je pro změnu poušť bílá. Máme tu sraz s průvodcem z dnešního ubytování, který veze skupinu na noční přespání do stanů. Prý se můžeme na výlet přidat a bude průvodcovat i nám.
Třeba se tenhle plánek bude někomu z vás hodit...
U vstupu do Bíle pouště ze severu stojí Krystalová hora. Jméno jí daly krystaly baritu a kalcitu, kterými je hojně poseta.
Je odtud krásný výhled do okolí. Tradiční foto nesmí chybět.
Opouštíme asfaltku a vyrážíme po stopách našeho průvodce do nitra Bílé pouště.
Krátký rozchod na focení využívá místní průvodce k průzkumu našeho auta.
A Žabža pro změnu k průzkumu okolních skalních útvarů.
Pomalu přichází tma, míříme postavit stany.
Ráno roztahujeme na laně nefunkční auto našeho průvodce a loučíme se s jeho skupinou. Sami ještě chvíli zůstáváme. Po ránu je sice pěkná kosa, to se ale rychle změní.
Kochací židlička na ranní kávu. Šel jsem se pak projít. Nefoukal vítr a na to neuvěřitelné ticho uprostřed bílých skal, ze kterého mi začalo pískat v uších, se pamatuju dodnes.
Poušť je na golfový trénink hry z písku ideální místo...
Míříme zpět na asfalt.
Když z pouště vyskočily na silnici auta s českou a anglickou SPZ, tvářila se tahle skupinka turistů docela překvapeně.
Oáza Farafra. Bohužel už nemáme benzín a místní pumpa je už 14 dní na suchu. Posíláme tak Dalea a Lauru dál a sami bereme zavděk tímto stylovým ubytováním.
Napravo Farafra, nalevo už pouze poušť.
Oáza v celé své kráse.
Pokud chcete nad pouští vyhrát, musíte stromy pravidelně zalívat.
Tímto směrem, po 300 kilometrech prázdné pouště, leží údolí Nilu.
Druhý den se našemu domácímu povede sehnat dostatek benzínu na dojezd do další oázy. Za nekřesťanskou cenu 6 Kč za litr. Hrozně se nám u toho omlouvá. Běžná cena byla v té době 6x nižší.
Blížíme se k vesničce Mut v oáze Dakhla.
Zrovna přijela cisterna s benzínem. Odstartovala tím bujaré veselí mezi místními obyvateli. Ti stojí na jedinou pistoli ve třech řadách - auta, motorky a pěší. Samozřejmě se o ni perou a díky tomu je v okolí stojanu hromada benzínových louží.
Míříme zpět k Nilu.
200 km nepříliš používané silnice napříč pouští, bez jakéhokoli osídlení. Na obou stranách jsou vojenská stanoviště, kde je třeba se zaregistrovat.
Nil v Luxoru a tradiční výletní parník.
Další den ráno míříme navštívit chrámový komplex v Karnaku.
Jde o největší chrámový komplex starověkého Egypta.
Snažím se sice tvářit nezaujatě, ale pravda je taková, že se jedná o jednu z nejúchvatnějších památek, kterou jsem vůbec viděl.
Před vstupem do chrámů stojí sloupová síň, která je tvořena 134 sloupy.
Menších je 122. Ty měří "pouhých" 10 metrů.
12 větších má pak 21 metrů na výšku a průměr přes 3 metry.
Jakým způsobem probíhala s tehdejšími technologiemi konstrukce není dodnes úplně jasné.
Nebyl jsem ale jediný, komu sloupová síň vyrazila dech.
Prostor se pomalu začína plnit turisty, kteří přijíždějí v rámci fakultativních výletů od rezortů u moře.
Nechybějí ani tradiční staroegyptské obelisky.
Veškeré sloupy a zdi jsou samozřejmě zdobeny obrazy...
... a hieroglyfy.
Měli jsme štěstí, že jsme spali kousek od chrámu a našli ho ráno ještě bez turistů.
Takovýchto front na pohonné hmoty byl v době naší návštěvy plný Egypt. Náklaďáky stály odstavené ve frontě často mnoho dní, než konečně přijela cisterna a mohly natankovat.
Večeře po příjezdu do Asuánu.
Česká část výpravy se pozná i díky volbě nápoje.
Bylo jasné, že dostat auta do Súdánu bude běh na dlouhou trať. Tak jsme mezitím vyrazili se Žabžou na výlet ke chrámům v Abú Simbel.
Chrámy byly v 60. letech v rámci unikátního projektu přestěhovány o mnoho výškových metrů výše. Jejich původní pozice zůstala hluboko pod hladinou Násirova jezera.
Velký chrám a čtyři sochy Ramesse II.
Ramesse II. a Žabža.
Trocha nevinného blbnutí, asi následek spánkové deprivace. Auto jsme nechali v Asuánu a vyrazili kolem třetí hodiny ráno autobusem s organizovanou skupinou.
Vevnitř se (stejně jako například v hrobkách v Údolí králu u Luxoru) nesmí fotit. Což je docela škoda, protože egyptské chrámy zevnitř stojí opravdu za to.
Turisté, drápající svoje podpisy do památek, rozhodně nejsou fenoménem posledních pár let.
Naší základnou v Asuánu se stal kemp Adam home, kousek před městem na druhém břehu. Tohle je majitel Adam. Místní núbijec, který žil ale mnoho let v Londýně.
Dale, jako profesionální fotograf, udělal Adamovi sérii promo fotek.
Vnitřní nádvoří kempu.
Vařím nám míchaná vajíčka k snídani. K takovému politováníhodnému nedorozumění dochází maximálně jednou za ... no však víte.
Za dvířky po stranách jsou malé pokoje. Pod pergolou vzadu jsme jednou večer chytili Adamova kamaráda - súdánského konzula v Asuánu. Díky tomu jsme měli další den víza za 10 minut. Jinak se čeká tři dny.
My jsme dali před malým temným pokojíkem přednost pohodní našeho stanu.
Dostat auto na loď do súdánského Wadi Halfa nebylo vůbec lehké. Zájemců je mnoho, míst málo. Na fotce tři šťastní výherci.
Nákladní loď v celé své kráse (ta vpředu).
A tady je již naloženo.
Jedeme se projet po Nilu na tradiční plachetnici. Úplně vlevo je čech Boris, který stopuje z ČR do Kapského města. A tam si pak stopnul jachtu do USA! Vezli jsme ho z Asuánu až do Gondaru v Etiopii. Podle jeho slov prý zdaleka nejdelší stop jeho života.
Žabža na velbloudím trhu.
Majitelé se při nakládání s velbloudy vůbec nemažou. Dokladem toho je pěna u huby velblouda blíž k nám.
Poslední den u Adama. Bere nás na výlet do núbijské vesnice, kde se narodil, na druhém břehu od města.
Nil v Asuánu směrem na sever. O stovky kilometrů dál tímto směrem se u Ras El-Baru, kde jsme svoji pouť Egyptem začínali, vlévá do Středozemního moře.
Zatímco jen pár set metrů na jih, za obří hrází Asuánské přehrady, leží 500 km dlouhé Násirovo jezero..
Loď z Asuánu do Wadi Halfa. Jiný způsob dopravy do Súdánu v době naší cesty neexistoval. Kapitán nás nechal zabrat příď lodi před jeho kajutou. Stan jsme ale po vyplutí museli zbourat.
Slunce zapadá a loď se vydává na cestu.
Poslední ráno na egyptské půdě. Nebo spíš hladině. V noci bylo opravdu zima a na přídi pořádně foukalo. Spali jsme zabalení jako hromada mumií.
Ostatní pasažéři obdivují chrámy v Abú Simbelu. My to máme na háku :)
