Do Tádžikistánu vjíždíme až kolem osmé hodiny večer, takže kousek za hranicí stavíme stany.
Ráno si vychutnáváme pohled na horský masiv Pamíru. Ten je bohužel v době naší návštěvy zavřený kvůli nepokojům, proto jsme nuceni zvolit náhradní trasu.
Celý konflikt vznikl koncem července, kdy rebelové v oblasti Pamíru zavraždili provinčního šéfa národní bezpečnostní služby generálmajora Abdulla Nazarova. Podle neoficiálních informací přišlo v následném boji o život přes 200 lidí. Od té doby je Pamír nepřístupný pro turisty.
Jedno z kontrolních stanovišť na křižovatce do Pamíru. Protože má náš izraelský spolucestovatel Uri (uprostřed) v pase permit ke vstupu do Pamíru, pokouší se zde přemluvit oficíry, aby jej do oblasti pustili. Ovšem neúspěšně.
U nás by policisty nenapadlo vyšperkovat služebnu poznávacími značkami, ale nutno uznat, že to má styl.
Všichni tedy směřujeme do Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu.
Pro Dušanbe (do 60. let známé jako Stalinabad) jsou typické široké ulice a hodně zeleně. Na fotce je hlavní třída - Prospekt Rudaki, která prochází městem od jihu k severu.
Levné ubytování nacházíme v guesthousu Adventurer's Inn. Protože většina cestovatelů čeká až se Pamír otevře, je tu přecpáno. Odsunujeme tedy pár stanů a zasazujeme se na zahradu i my.
Během pár dní se situace zlepšuje a na zahradě se uvolňuje místo, takže vedle našeho stanu může zaparkovat i další expediční auto. Osádku tohoto historického vozidla tvoří mezinárodní pár Michael (Němec, který značnou část života prožil v Americe) a Anna (Finka, která patří ke švédké minoritě).
Při čekání na íránská víza si krátíme čas hraním šachů ...
... a učíme ostatní pít pořádné pivo.
Jelikož nás v nejbližší době čeká průjezd pouští (a nechceme přijít o další spojku), necháváme si u místních kutilů vyrobit písečné žebříky.
Yarin a největší trubka, kterou kdy viděl.
Monument Ismáíla Sámáního, tádžického otce národa. Je po něm pojmenovaná místní měna a dokonce i nejvyšší tádžická hora.
Rudaki Park postavený na počest básníkovi a zakladateli novoperské poezie.
Parku dominuje tádžická vlajka, která v současné době drží statut nejvyšší vlajky světa.
Stožár vlajky dosahuje výšky 165 m, čímž Dušanbe v roce 2011 odsunulo ázerbájdžánský stožár (162 m) na druhé místo.
Rudaki (celým jménem Abu Abdollah Jafar ibn Mohammad Rudaki) má v parku i monument, který v roce 2008 nahradil sochu Lenina (tu naopak tádžická komunistická strana přesunula do jejich ústředí).
Místní modelky u monumentu.
Pohled na novou budovu národní knihovny, která je ovšem v současné době bez knih.
Palace of the Nations - nový prezidentský palác.
Typickým městským hromadným dopravním prostředkem jsou trolejbusy a maršrutky.
Fotbalovému šílenství se nevyhnul ani Tádžikistán.
Není problém tu najít dokonce i rozpis zápasů naší skupiny.
Děláme si vycházku i do Victory Parku umístěného na jednom z kopců tyčících se nad Dušanbe.
Nachází se zde památník vojáků, kteří zemřeli v nemocnicích v Dušanbe za druhé světové války .
Pohled z parku na Dušanbe. Zástavba je z důvodu hrozícího zemětřesení poměrně nízká - o to víc ale vyniká stožár s vlajkou.
Dokud můžeme (v Íránu nás čeká pivní půst), užíváme si točeného piva za velice rozumnou cenu (16 Kč).
V době našeho pobytu se v Dušanbe konal i festival medu a melounů.
Podle místních novin zde prodejci nabízeli neuvěřitelných 120 tun medu a 150 tun melounů.
Sláva to byla veliká ...
... tančilo se, zpívalo se.
Mezi typické pečivo v Turkmenistánu a Uzbekistánu patří lepešky - placky pečené v hliněných pecích.
A takhle se lepešky na trh vozí.
Stánek s občerstvením vypadá, že brzo lehne popelem.
Loučíme se s Frankem, který nám dělal několik dní na guesthousu společnost a střední Asií projíždí na kole. Zleva Michael (Německo), Frank (Holandsko), Yarin, Anna (Finsko), Žabža a Ben (Amerika).
Jedeme na výlet do Fanských hor. Hory jsou součástí pohoří Pamíro-Alaj, tedy masivu mezi Ťan-šanem a Pamírem.
Cestou projíždíme nechvalně známým tunelem Anzob, kterému se také přezdívá tunel smrti.
V zimě bych tu nechtěl jezdit.
Že by další tunel smrti?
Jsou zrovna žně, takže je obilí rozloženo všude.
Očividně se zde automobily používají místo cepů.
Příjezdová cesta do vesnice Sarytag.
Náš homestay neboli tradiční ubytování přímo u místní rodiny.
O společnost se nám tu starali Petr a Lída, které jsme již potkali v Kyrgyzstánu.
Lída respektuje místní náboženství (Tádžikistán je z 90 % muslimský) a tak na veřejnosti nosí pokrývku hlavy.
Sarytag (2400 m) je umístěný v údolí Kaznok a lze ho považovat za jižní bránu do Fanských hor. Touto cestou také Petr s Lídou následující den vyrážejí, my volíme schůdnější trasu ze severu.
Obilí se tu sklízí starým dobrým způsobem.
Oslíci přitom hrají významnou roli.
Obiloviny se tu suší výhradně na střeše.
Mlácení (v tomto případě "šlapání") obilí ...
... přičemž malí kluci se většinou starají o to, aby se oslíci neflákali a poctivě šlapali.
Uskladnění.
Vyrážíme na vycházku k řece Sarytag, která teče do jezera Iskanderkul (mimo jiné pojmenované po Alexandrovi Velikém).
Ukazuje se, že jediný otužilec je Petr, který do ledové vody ihned skočil.
Před večeří (a saunou) si ještě vychutnáváme západ slunce za horami.
Brzo ráno jsme se s Petrem a Lídou rozloučili a my se po snídani pomalu přesouváme do vesnice Artuč, která je v severní části hor.
Projíždíme kolem tádžické svatby ...
... a taky zaznamenáváme první defekt na celé cestě!
Poslední kilometry do Artuče vedou po špatné cestě.
Cesta končí, dál už musíme po svých.
Yarin u horské chaty, která byla naším odrazovým můstkem pro výšlap (2200 m).
Na cestě je poměrně rušno.
Vysokohorská turistika se vším všudy. Tedy i s oslíky, kteří odtáhnou všechna zavazadla.
Takovou nálož jim opravdu nezávidíme...
... ale i tak jsou oslíci několik set metrů před turisty.
Po krátkém osvěžení pokračujeme dále (2370 m).
V nadmořské výšce okolo 2850 metrů se před námi otvírá krajina s jezery Kulikalon. Ke každému z jezer se údajně pojí nějaká legenda a místní je považují za posvátná.
Kromě jezer je možné zahlédnout i vrchol Chimtarga (5489 m), nejvyšší bod Fanských hor.
Rozhodujeme se, že se pokusíme vylézt na tuto horu odkud by měl být pěkný výhled jak na jezera, tak i na Chimtargu.
Jedno z místních stavení.
Překračujeme hranici 3000 metrů nad mořem.
Jedno z jezer Kulikalon.
Krávy prostě ví, kde je dobré místo na relaxování.
Terén začíná být komplikovanější, tak na fotoaparát zaznamenáváme, kudy zpátky.
Kousek pod vrcholem (3200 m) končíme. Dál se neodvažujeme.
U jezer si děláme malý piknik.
Panoramatický pohled na hory.
Ještě poslední foto...
... a šlapeme zpátky k chatě.
Pán napravo (původem z Ruska) se nám chlubil, že je hrdým majitelem Škody Octavia Scout, kterou si nechal z ČR specálně přivézt.
Balíme stan a vracíme se (opět kvůli vízům) zpět do Dušanbe.
V Dušanbe jsme na ambasádě nepochodili, tak obratem vyrážíme na cestu do uzbeckého Taškentu, kde víza snad už dostaneme.
Na nepříliš udržované cestě, která vede přes průsmyk Shakhristan (stavba dalšího tunelu je již v plném proudu) potkáváme původně český kamion ...
... z Hodonína.
Trochu smolně se o nás (při vyhýbání skále) tentýž kamion opřel...
... takže José získává v Tadžikistánu svou první jizvu.
Pohled na staveniště trochu připomíná sklad pneumatik.
Průsmyk Shakhristan (3378 m).
Pohled z průsmyku na pohoří Turkestan.
Kadibouda, která už má asi hodně za sebou.
Najdou se tu i takové skvosty.
Cestou do Uzbekistánu navštěvujeme ještě jedno z nejstarších tádžických měst - Istaravšan.
Nachází se tu pozůstatky pevnosti, kterou v roce 329 př.n.l. dobyl Alexandr Veliký. Vstupní brána byla přestavěna před deseti lety při příležitosti oslav 2500. výročí Istaravšanu.
Z Istaravšanu naše cesta vede do Chudžandu, druhého největšího města Tádžikistánu.
Historické muzeum Sughdu, tedy severní tádžické provincie (původně s názvem Leninabád).
Zajímavostí je, že městem protéká Syrdarja, nejdelší řeka ve Střední Asii, která ústí do Aralského jezera.
