Hraniční přechod s Bangladéší vypadá jako obří staveniště. Drtivou většinu vozidel, které přechod využívají, proto tvoří náklaďáky se stavebním materiálem.
Jako první navštěvujeme Agartalu, hlavní město východoindického státu Tripura.
Dominantu města tvoří palác Ujjayanta z 19. století...
... který bohužel prochází rekonstrukcí.
Jižní brána celého komplexu.
Za pomocí těchto cedulí se snaží indická armáda předcházet automobilovým nehodám v pohraničních oblastech.
Potkáváme i Jothiho, indického motorkáře, který na svých cestách bojuje proti AIDS.
Slon indický je považován za ohrožený druh (ve volné přírodě jich žije čím dál méně).
Po dlouhé době spíme na opravdu tvrdé posteli.
Jako bonus jsme mohli cestou k záchodu obdivovat tento vůz plný flašek od whisky.
Kadibudky a sprchy.
Pánovi zřejmě chybí hlína na zahrádce, tak rozebírá silnici.
Občas se kolem našeho auta dělají tak velké hloučky, které ucpou i silnici.
I když v Tripuře převládá Hinduismus, na hranici s Mizoramem se situace mění ve prospěch křesťanství.
Klučina umývá motorku u vodopádů.
V jedné z vesnic zastavujeme a necháváme se pozvat na čaj.
Yarin předvádí místním jeden z jeho nejlepších triků - dolévání oleje.
Kdybych chodil do školy s takovým výhledem, tak jsem tam i o víkendech.
Silnice se tu nezdá být úplně kvalitní ...
... a sem tam taky upadne.
... občas se rozbahní ...
Zaparkované náklaďáky, které čekají, až se zlepší stav silnice.
Za tmy dorážíme k Aizawlu, hlavnímu městu východoindického Mizoramu.
Za dne je téměř třistatisícové město poměrně úchvatné.
Celé město je totiž zasazené na 1132 metrů vysokém hřebenu.
Zajímavostí je, že těsně pod Aizawlem prochází obratník Raka.
Domy jsou postaveny na sloupech, které jsou často vyšší než samotný dům.
Celkově je město oproti zbytku Indie neuvěřitelně čisté.
Sice nevíme, co po nás pán s kartičkou tajné policie chtěl, ale ochotně se s ním fotíme ...
Průjezdnost silnic je tu celkově horší.
Hřiště a kostel na samotném hřebenu.
Křižovatky jsou zde řešeny trochu nestandardně. Místo doprava a doleva se jezdí nahoru a dolů.
Další taková křižovatka - tentokrát i s kruhovým objezdem.
Strom rostoucí do zdi.
Typické schody mezi domy vedoucí na nižší ulici.
Trochu strmější schody.
Aizawl v noci.
Před odjezdem z města ještě čepujeme.
Cesta z Aizawlu vede poměrně neprostupným terénem ...
... a vyhnout se na silnici, která pojme pouze jedno auto je občas oříšek.
Yarin zkoumá čajovníky.
Truck Art je v Indii velice oblíbený. Dokonce se říká, že styl pokreslení vozu by měl vystihovat majitele auta.
V zácpách se držíme místních a předjíždíme stojící náklaďáky.
Bohužel ne vždy se jedná o dobrý nápad, když se musíte odklidit ze silnice a uvolnit pruh protijedoucím autům.
Takhle to dopadne, když řidiči nepřemýšlí, nedají si přednost a zaseknou se (více než častý problém).
Dopravní situaci nekomplikují jenom řidiči, ale také časté sesuvy půdy.
Řeznictví aneb uřežte si co chcete.
Baťa je symbolem kvalitní obuvi i v Indii.
Obří most přes Brahmaputru.
Pokud chcete někoho předjet, musíte používat klakson. Indičtí řidiči se totiž zásadně nestarají o to, co se děje za nima.
Ruční myčka.
Dálnice jsou zde v horším stavu než u nás.
Naše ubytování kousek od bhútánské hranice.
Kuchyň sice nevypadá úplně k světu ...
... ale komu by to vadilo, když se tam dá uvařit dobré jídlo.
Pán si vychutnává pohled na ploužící se náklaďáky po více než špatné silnici.
Občas kamiony obří díry neprojedou a vyklopí náklad.
V Západním Bengálsku se naštěstí silnice zlepšuje.
Odpočívadlo pro psy.
Dokonce je možné při cestě potkat opice.
Plavat se tu učilo pravděpodobně nejedno auto.
Abychom se nenechali zahanbit, po cestě do oblíbeného horského střediska Darjeelingu umýváme auto.
Jeden z obchůdků, které lze po cestě do střediska potkat.
Hlavní kruhový objezd v Darjeelingu.
Stotisícové město žije především z turistického ruchu, ale je také známé pro svůj čaj.
Kdo by sem taky nejezdil, když můžete z okna zahlédnout třetí nejvyšší hrou světa, Kančendžengu (8 586 m.n.m.).
75 kilometrů vzdálená Kančendženga leží na pomezí Nepálu a Indie a je zároveň považována za nejvyšší horu Indie.
Do Darjeelingu se můžete dopravit jeepem ...
... nebo za pomocí Toy Train, původní železnice z roku 1881, která je zařazena do seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Železniční stanice v Darjeelingu.
Nastartováno je, teď už jenom naskočit.
Ruční točna (Batashiya Loop) pro lokomotivy.
Náměstí vévodí socha Bhanubhkty, nepálského básníka.
Koně se tu trápí zejména pro turistické účely.
"Dry Day" nás trochu vyděsil ...
... proto okamžitě kupujeme pár flašek piva ...
... a po zbytek dne se věnujeme psaní pohledů.
Darjeelingská radnice z roku 1850 ...
... a její věž s hodinami.
Převážná většina obyvatelstva jsou Gurkhové, kteří usilují o vytvoření vlastního svazového státu Gurkhaland.
V období sucha zde můžou být pěkné výhledy.
Chrám Mahakal (původně Bhutia Busti) je nejstarším chrámem v okolí.
Zajímavostí chrámu je, že tu lze najít jak buddhistické, tak i hinduistické prvky.
Yarin a jeho třetí oko.
V okolí chrámu žijí opice, které dokáží být hodně nepříjemné.
St. Andrew's Church z roku 1843 údajně dokáže pojmout až 150 osob.
Přecejenom jsme ještě pořád v Indii, takže nepořádek patří k místnímu koloritu.
José a řeka.
Darjeeling v noci vypadá poměrně stylově.
Poslední snídaně (mimochodem byla opravdu výborná) ...
... a vyrážíme opět do nížiny.
Celou cestu až k nepálské hranici nás doprovázejí obrovské plantáže čajovníků.
