Tyto skořápky plně nahrazují taxíky. Jsou mnohem levnější a rychlejší, zato bezpečnost více než pochybná.
Minitaxi zevnitř. Člověk si připadá jako v kleci na kolečkách.
Mezi další dopravní prostředek, který nelze na ulici přehlédnout, patří cyklorikša. Odhaduje se, že jednom v Dháce jich jezdí přes 600 000.
Jakožto správní cestovatelé si nenecháváme jízdu na rikše ujít.
Zajímavá je obuv řidičů - většina z nich šlape v pantoflích, ale najdou se i takoví, kteří jezdí naboso.
Co všechno dokážou Bangladéšané na kole převážet? Snad úplně všechno. Od ovoce ...
... přes koberce ...
... trojkolky ...
... slupky od kokosových ořechů ...
... stavební materiál ...
... pytle plné PET lahví ...
... až po "těžko-říct-co-to-je".
Typický vzhled městské hromadné dopravy (dálkové autobusy při kolizi dopadnou mnohem hůř).
Smutné na tom je, že tyto autobusy dostávají nový nátěr poměrně často.
Dálkový autobus zevnitř. Za povšimnutí stojí mříž mezi řidičem a pasažéry (pravděpodobně složí jako prevence, aby lidé při srážce neproletěli předním oknem) a klimatizace ve formě otočných ventilátorů (zapínají se jenom v zácpách).
Tento pán na nás zíral dobrou půlohodinu, potom se věnoval zvracení. Zajímavé je, že ani jednou se nezvládl nahnout k okýnku. Dokonce to došlo tak daleko, že své věci utíral do záclonky.
Na centrální poště v Dháce se věnujeme naší oblíbené zábavě - psaní pohledů.
Ještěže mají na schránkách popisky v latince.
Náhodný hlídač a jeho motorka (foto si vynutil sám - asi chtěl, abychom na něj měli památku).
Uprostřed silnice můžete koupit zeleninu ...
... nebo taky spát (foto sice není kvalitní, ale byla by škoda jej sem neumístit).
Na silnicích potkáte nejen koně, krávy, buvoly, kozy, slepice a další domácí zvířata, ale také slony.
Jezdit autem v Bangladéši je o nervy. Zvlášť když se před vámi předhání (nebo lépe řečeno "plazí") rikše.
V Dháce kromě běhání po úřadech navštěvujeme také přístav Sadarghat ...
... který bez nadsázky připomíná žumpu.
Nenecháváme se ale odradit vzhledem okolí (resp. puchem) a vyrážíme na výlet po řece Buriganga.
Jenom ten deštník nám chybí, abychom dokonale spynuli.
Stařec a žumpa.
Volání v Bangladéši je tak levné, že by se měli naši operátoři stydět (minuta hovoru z předplacené karty v rámci Bangladéše vychází ve špičce v přepočtu na 0,2 Kč).
Loď zde má podobnou funkci jako kolo - přepravit můžete cokoliv.
Sprchu byste na lodi hledali marně ...
... a pračku taktéž.
Hodně lodí se zde renovuje.
Na jedno z plavidel se jdeme podívat i zblízka.
Jedna z řek mezi Dhákou a Chittagongem.
Bangladéšané v naší přítomnosti překvapivě i pracovali.
Výhled z nejvyšší paluby lodi.
Staré nátěry a rez Bangladéšané odstraňují pomocí kladívka.
Další oklepávači nátěrů.
Zajímalo by mě co následuje, když je potřeba plošinou posunout...
Houf převozníků u právě zakotvené lodi (někteří z nich nabírali pasažéry ještě když loď doplouvala do přístavu).
Abychom se dostali zpátky na molo, musíme přeskákat skrz několik lodí.
V Dháce se pokoušíme koupit lístky na vlak do Chittagongu, avšak neúspěšně. Kdo by taky chtěl jezdit sebevražednými autobusy.
Sušení prádla na ostnatém drátu nebo se někdo chtěl jenom dostat přes plot?
Podle stavu drátů (ať už vedou cokoliv) není divu, že v Bangladéši co chvíli nejede proud.
Kdybych si měl vybrat čím se budu v Bangladéši živit, byl by to prodavač nárazníků. Téměř většina aut má jak vepředu, tak i vzadu přidělanou traverzu a není se čemu divit...
V Chittagongu jsme si oblíbili hotel Goden Inn, který se zároveň stal na měsíc a půl naším domovem.
Západ slunce nad jednou z hlavních ulic Chittagongu - Station road.
Odpadkové koše byste na ulici hledali marně...
... a používat kontejnery se Bangladéšané ještě také nenaučili.
Typické pouliční krámky.
Obydlí chudší části obyvatelstva.
Hlavní vlakové nádraží v Chittagongu.
Jedním z nejzajímavějších míst v Chittagongu má být kromě přístavu (kam se normální smrtelník bez propustky nedostane) i jezero Foy.
Bohužel celý areál je oplocený a platí se zde vstupné v přepočtu 70 Kč, což je pro většinu Bangladéšanů nepředstavitelná částka.
I proto celý zábavní park zeje prázdnotou.
Těžko říct, kdy bylo toto kolo naposledy v provozu.
Žebrající chlapeček, močící pán a překvapivě zaplněný kontejner (jeden z mála).
Poměrně často se člověk také setká s dítětem či matkou vláčející s sebou další dítě. Ač je to překvapivé, tak Bangladéšané soucítí se svými žebrajícími spoluobčany a nějakou tu korunu jim sem tam věnují.
Že by autobusová zastávka?
Někeré kanály jsou vyvedeny nad zemí, proto je dobré koukat pod nohy.
Tato stavba už má svá nejlepší léta pravděpodobně za sebou.
Pracovní název tohoto vozu - rozhrnovač. Moc velkou rychlost sice nevyvine ...
... ale místo brzd používá klakson.
Opět v autobuse - tentokrát směrem do Cox's Bazaru.
Cox's Bazar je oblíbená plážová destinace většiny Bangladéšanů.
Nachází se zde nejdelší pláž na světě, která má délku kolem 160 km!
Při vstupu na pláž vás vítá tato cedule.
Pro cizince není pláž nikterak zajímavá, avšak místní ji považují za učiněný zázrak.
Plavky tu moc nefrčí - Bangladéšané se koupou většinou oblečení.
Krávy před luxusním Honeymoon resortem.
Výhled z našeho pokoje. Resorty nejsou stavěny přímo u moře - většinou se mezi nimi a mořem nacházejí pole, různé opuštěné objekty nebo prostě jenom hromady odpadků.
Hlavní ulice Cox's Bazaru.
Dokonce se zde nachází i KFC.
Svatební výzdoba auta.
Něco užitečného se v té hroudě odpadků ještě najde.
Dopolední sprcha.
Tohle řeznictví nešlo přehlédnout.
Hodně fungujících budov je ponechána rozestavěných (pravděpodobně kdyby chtěli přistavět další patro).
Luxusní/dálkové/sebevražedné autobusy.
Chlapec prodávající noviny. Při ceně 2,50 Kč za výtisk asi moc velkou provizi nemá ...
Jeden z krámků na "dálničním" odpočívadle.
Když z původních 105 °F (= 40 °C) klesne v autobuse teplota na příjemných 99 °F (= 37 °C), je i Bangladéšan rád, že žije.
Pokud už není v autobuse k hnutí a na místě řidiče sedí nejeden člověk, musí zbytek na střechu.
Někdy je komické pozorovat, jak se kolem vás vyřítí nesmyslnou rychlostí dvoupatrový autobus bez druhého patra.
Navštěvujeme další bangladéšskou chloubu (po Cox's Bazaru druhou nejoblíbenější letní dovolenkovou destinaci) - Rangamati.
Vesnička Rangamati je roztroušená na břehu jezera Kaptai a jeho ostrůvcích. Do roku 1997 zde aktivně operovali rebelové, takže vláda po cizincích vyžaduje speciální permity.
Výhled z našeho hotelu nepatří k těm spektakulárnějším.
Tady bych se nerad koupal.
Yarin radí klukům, jak správně nasadit kolo.
Jediný kruhový objezd široko daleko.
Kluci vezou harampádí.
Jak se tam ty kozy dostaly?
Neleníme a domlouváme si výlet na lodi ...
... když nás zastihne bouřka.
Déšť přečkáváme ve společnosti několika milých Bangladéšanů a hromady benzínových výparů. Ještěže bořka po 15 minutách trochu polevila a my se mohli vymotat ven.
Led, který bych do pití nerad dostal ...
Drtička na cihly.
Před obchodním domem se s námi dává do řeči typickou otázkou "Hello, how are you?" jeden z místních. Bohužel jeho anglická slovní zásoba touto větou končí, takže se velice záhy loučíme.
Osekaná verze minitaxíku.
Zaparkované krávy (na chodníku) a náklaďáky.
Z pohledu na naložené lodě je jasné, ...
... že teď frčí durian.
Když kluci uviděli foťák, hbitě zaujali pózy a dožadovali se fotky.
Yarin a řidiči náklaďáků.
Na pokoji jsme o zábavu měli postaráno. Z balkónu letěla celá švábí rodinka.
Část vizitek, které jsme sesbírali při honbě za proclením auta.
Dopis, který v lámané angličtině potvrzuje, že jsme praví a nefalšovaní cestovatelé.
Chittagongský celní dům jsme poctili návštěvou nejméně tucetkrát.
V rámci areálu celního domu je i hala pro C&F (Customs Clearing and Forwarding) agenty, která slouží taktéž jako mešita.
Čekárna k nejvyššímu comissionerovi ...
... slouží spíše jako skladiště.
Stačí aby trochu zapršelo a celá Bangladéš je pod vodou (vč. celního domu).
Takhle to dopadne, když se musíte brodit po kolena (Bangladéšané po pás) ve vodě, abyste získali povolení ke vstupu do přístavu (který je stejně zaplavený a nikdo vás tam nepustí).
V kantýně s panem Sanou (C&F agent, který nám pomáhal s proclením auta).
Před naším hotelem nastává pravé peklo. Voda nestíhá odtékat, takže se tu vytvořilo menší jezero.
Už jenom nastoupit do autobusu není jednoduché.
Když zapadnete s minitaxíkem, nezbývá než vyskočit a tlačit.
V tomhle počasí byznys moc nefrčí.
S pytlíkem na hlavě jde všechno lépe. Alespoň vlasy zůstanou v suchu.
Část obnosu, který jsme museli zaplatit přístavu a přepravní společnosti za pozdní proclení kontejneru s autem. Získat takový objem peněz ale nebylo jednoduché - v Chittagongu jsme vyprázdnili několik bankomatů.
Když tohle vidíte na zdi přístavu, je něco špatně.
Slavnostní okamžik, který se nám snad navždy zapsal do paměti. José po dvou měsících nesmyslných průtahů vyjíždí z přístavu.
Pan Sana, jeho pomocník a neznámý pán, který chtěl být také na fotce.
V našem hotelu parkujeme přímo před recepcí.
Ještě jedno společné foto před chittagongským celním domem a můžeme vyrazit na cestu do Indie.
Vyznat se v dopravním značení není někdy úplně jednoduché.
I na severu Bangladéše pršelo a voda zaplavila co mohla.
Potopa všude kam se člověk podívá.
Bez lodičky se musí špatně chodit pro nákup.
Poslední noc v Bangladéši trávíme ve v hraničním městě Akhaura.
Fronta náklaďáků na hranice s indickým státem Tripura.
