První pohled na ulice největšího města Myanmaru nás překvapuje. Takovou čistotu jsme v Rangúnu nečekali. Vyvstává otázka kde všechny ty odpadky mají?
Vzápětí se vše vysvětluje. Stačí se podívat do nějaké z bočních ulic.
Ubytováváme se kousek od 2000 let staré pagody Sule, která je netradičně umístěna uprostřed kruhového objezdu.
Ačkoliv některé budovy vypadají jakoby zažily první světovou válku, opak je většinou pravdou. Bohužel místní klima a neschopnost Barmánců něco opravovat se na budovách poměrně hodně podepisuje.
Naše první seznámení s točeným(!) pivem Myanmar, které bylo dokonce i za rozumnou cenu.
Na to, že je myanmarská železnice v hrozivém stavu, je budova centrlního vlakového návraží v Rangúnu poměrně úchvatná.
Protože jsme nepochodili na čínské ambasádě která prochází rekonstrukcí, volíme únikovou variantu a kupujeme lístky na autobus k jezeru Inle.
Co všechno člověk v čekárně na bus nenajde - štafle, hromadu krabic, plot ...
... a jako bonus byl pán, který na nás civěl dobrou půlhodinu.
Naším domovem se stává na další 3 dny městečko Nyaungshwe, které je umístěno na severu jezera.
Typický minimarket.
Pokud byste měli chuť na pomerančový shake, musíte počkat do října.
Seznamujeme se zde také s unikátním myanmarským vozovým parkem ...
Abychom zapadli do místního provozu, půjčujeme na obhlídku jezera kola.
Cestou zastavujeme v místním vinařství, odkud je údajně pěkný výhled na jezero (na fotce ta podlouhlá šmouha vlevo).
V okolí jezera je umístěno na 100 chrámů a kolem 1000 buddhistických stup.
Děti mají zrovna školní prázdniny, takže pracují doma.
Zastavujeme u jedné ze 17 vesnic, které jsou na jezeře a jeho břehu rozprostřeny.
Jezero měří úctyhodných 22 km na délku a 11 km na šířku.
Velkou většinu dopravy po jezeře zajišťují malé dřevěné loďky.
I když už se na jezeře začínají objevovat i motorové čluny, symbolem jezera pořád zůstává neobvyklý způsob pádlování nohou.
Děti čepují vodu, kterou jim poskytují mniši z přilehlého chrámu.
Nepohrdli jsme ani místní vývařovnou. Na oběd si dáváme nudlovou polívku ...
... a teplé pivo.
Stanoviště traktůrků.
Naší další destinací byl Mandalay (česky Mandalaj), druhé největší město Myanmaru.
Hlavním lákadlem města je kromě královského paláce také Mandalajský vrch, který ční do výšky 230 metrů.
Cesta na vrchol je lemovaná lavičkami s náboženskými texty, různými chrámy ...
... a nachází se tu i velká socha Buddhy. Ten podle legendy kopec navštívil a prorokoval, že se tu bude nacházet hlavní město.
Nahoře jako správní turisté platíme poplatek za fotoaparát ...
... a můžeme se kochat pěkným výhledem na ne až tak pěkné město.
Zatímco se nakládá autobus, přiběhnou babičky a mabízí do okýnka své zboží.
Obecně má celý Myanmar problém s dodávkou elektřiny. V některých místech jede elektřina jenom pár hodin denně, někde i obden, takže se trhu s dieselagregáty poměrně daří.
Sedáme do taxíku, který by se u nás na srazu veteránů neměl vůbec za co stydět. Mimo jiné velká většina Barmánců nosí tyto omotané sukně zvané "longyi".
Kokpit vozidla už očividně něco zažil.
Jako všude jinde v jihovýchodní Asii, i tady jsou silnice poseté motorkami.
Při prohlídce okolí nevynecháváme ani nejdelší most z teakového dřeva na světě.
Most, který má na délku pěkných 1.2 km a vede přes jezero Taungthaman, patří podle mnohých mezi nejfotogeničtější místa v Myanmaru.
Do naší další destinace - Baganu - jedeme vlakem. Na nádraží si děláme kamarády ...
... kteří nás učí počítat do dvou.
Vagon ještě předtím, než se kompletně zaplnil - a to i včetně uličky.
V průběhu noci se naštěstí vlak vylidnil a tak jsme mohli zaujmout pohodlnější pozice ...
Oblast archeologické zóny Baganu (dříve se jednalo o královské město) se nyní rozkládá mezi 3 vesnicemi - Nyaung U, Old Bagan a New Bagan.
My pro náš pobyt volíme Nyaung U, kde jsou nejpřijatelnější ceny.
Národní liga za demokracii (NLD) v čele s Aung San Suu Kyi, která získala Nobelovu cenu míru, je v této oblasti velice populární.
Cestou k řece Ayeyarwady se musíme prodírat hromadou odpadků ...
... a to doslova.
U řeky pozorujeme rodinku, která pere nejenom prádlo, ale i sebe.
Po chvíli se k nám přidal i chlapeček.
Shwezigon je 26 metrů vysoká zlatá pagoda v jejíž útrobách se má nacházet Buddhův zub.
Pagodu nechal v 11. století vystavět baganský král Anawrahta a po jeho smrti (zabil jej buvol) stavbu dokončil jeho následovník.
Devět divů Shwezigonské pagody. S bodem číslo 4 ale trochu přestřelili ...
Cestu ke chrámům si na rozdíl od ostatních turistů razíme na kole.
Už po několika stech metrch za vesnicí se nám otvírá planina doslova posetá chrámy.
Původní počet chrámů je dosud neznámý. Některé zdroje uvádějí, že mohl dosahovat až k 10 000.
Podle sčítání, které proběhlo v roce 1978, se zde dochovalo i tak neuvěřitelných 2 230 staveb.
Všechny chrámy byly vybudované v rozmezí 11.-13. století a polovina z nich byla údajně pozlacená.
Chrám Htilo Minlo patřil se svými třemi podlažími a výškou 46 metrů mezi prominentní stavby.
Jeden z nejlépe zachovaných chrámů je Ananda Phaya.
Uvnitř jsou umístěny do 4 světových stran zlaté sochy usmívajícího se Buddhy.
Další zastávkou je chrám Thatbyinnyu.
Se svou výškou 61 metrů se jedná o nejvyšším chrám v Baganu.
Nejrozsáhlejší chrám nese název Dhammayangyi.
Po návštěvě Baganu se přesouváme jihozápadně do Patheinu, odkud pokračujeme k moři.
Občas je zázrak, že tyto autobusy ještě drží pohromadě.
Stánek na výrobu drogy, kterou místní žvýkají (a mají potom nechutně červené zuby).
Autobus je plný, můžeme vyrazit.
Po cestě děláme několik zatávek, přičemž na každé z nich vyložíme několik pytlů rýže.
Konečně u moře. V tomto guesthousu jsme probděli za obrovského vedra bez ventilátoru 2 noci.
Pláž Chaungtha se rozkládá na břehu Bengálského zálivu.
Vzhledem k tomu, že je pláž oblíbenou destinací myanmarské střední vrstvy, jsou zde přichystané pro turisty různé atrakce.
Skluzavka by šla ještě pochopit, ale kůň přemalovaný na zebru? To už je pořádný kýč.
Prodavač sušených ryb.
Další den jsme se odprostili od davů a vyrazili jsme po pláži.
Ne nadarmo se Myanmaru přezdívá země tisíce pagod. Pagody jsou opravdu všude.
Takto si představujeme soukromou pláž ...
Opět se vracíme do bývalé myanmarské metropole - Rangúnu. Po cestě ještě zastavuje autobus na pivní stanici (divím se, že u nás ještě nic takového není :)
A jsme v Rangúnu.
Trh na břehu řeky Rangún.
Na Myanmarských budovách jde ještě pořád najít (i po více než 60 letech od vyhlášení nezávislosti na Británii) prvky evropské architektury.
Zato železnice to už má za sebou ...
Pohled na radnici ze zahrad Mahabandoola, kde každý (i místní!) musí platit mírně přemrštěné vstupné.
Monument nezávislosti.
I přestože většina Barmánců vyznává Buddhismus, najdou se tu i baptistické kostely.
Pouliční vývařovna.
V neděli odpoledne je kolem pagody Shwedagon (česky Šweitigoum) pořádný šrumec.
Kdo by si taky nechěl několikrát obkroužit nejsvětější buddhistickou pagodu v Myanmaru.
Trochu se děsíme pohledu na přilehlý park. Když už ani v bízkosti svatého místa nedokáží Barmánci udržet pořádek, tak se nedivím, že celá země vypadá s mírnou nadsázkou jako smetiště.
Ke vstupu do areálu pagody volíme jižní vchod.
Držíme se tradic a před vstupem vyzouváme boty.
Ještě s díky odmítáme vařená křepelčí vejce ...
... a už šlapeme na vrchol malého kopce zvaného Singuttara (58 m.n.m.).
Po zaplacení vstupného (5 USD) se držíme davu a kroužíme kolem pagody ve směru hodinových ručiček.
A tady už je v plné své kráse 112 metrů (bez antény to je 105 metrů) vysoká zlatá pagoda.
Společné "EMO" foto...
... a nechybí ani foto s mnichy.
2 500 let stará pagoda (nejstarší na světě) údajně nese 8 Buddhových vlasů. Mimo to je ozdobená 5 448 diamanty a 2 317 rubíny.
Shwedagon ale není jen jedna obrovská pagoda. Hlavní stavbu obklopuje velké množství dalších stup, chrámů, sošek apod.
Počet turistů by se dal napočítat na prstech jedné ruky, zato místní Shwedagonem žíjí naplno.
Abychom si pořádně vychutnali atmosféru, čekáme na západ slunce...
A toto je konec našeho putování po Myanmaru. Pán nás odváží na letiště, odkud se přes Kuala Lumpur a Singapur (nejlevnější varianta) chceme dopravit do Bangladéše.
