Kousek za hranicí s Indií zastavujeme v Lahore. Lahore je po Karáčí druhé největší město země (s celkovým počtem 11 milionů obyvatel je dokonce i větší než ČR).
Večeře s majitelem guesthousu.
Protože nás za několik dní čeká přejezd přes nejvyšší pohoří světa do Číny, jedeme s Josém do servisu.
Ukazuje se, že máme špatný diferenciál ...
... a tak se přesouváme do jiného (specializovaného) servisu.
Trochu nás překvapuje, když k autu naběhne desetiletý chlapec a i v dešti začne vyndávat diferenciál.
Klučina školu nenavštěvuje, musí vydělávat aby zabezpečil rodinu.
Denně si tak za čtrnáctihodinovou práci vydělá směšných 50 Kč.
Extrahovaný diferenciál na operačním stole.
Ještě napumpovat olej a je hotovo.
Na večeři u majitele autoservisu. Ukazuje se, že má ještě další dvě opravny a nežije si vůbec špatně. Mekku prý s rodinou navštívil už pětkrát.
Další den vyrážíme na obhlídku Lahore. Po městě se tak necháváme vozit více než 30 let starým tuk-tukem italské výroby.
Začínáme pevností Lahore Fort.
Informační centrum, které nevypadá úplně reprezentativně.
Pevnost nechal vystavět mughalský panovník Akbar Veliký, který sem nechal přesunout hlavní město z Fatehpur Sikri.
Stejně jako Agra Fort a Red Fort v Indii, je i tato pevnost součástí světového dědictví UNESCO.
Sál vyhrazený pro osobní účely panovníkovy rodiny a blízkých spolupracovníků.
Původně byla místnost vykládána drahým kamením.
Vnější zeď pevnosti.
V těsné blízkosti pevnosti se nachází i mešita Badshahi.
S jedním ze strážců před vstupem do mešity.
Protože teploty dosahují 40°C musíme do mešity po mokrém hadru.
Mešita je schopná pojmout celkem 100 000 věřících (5 000 lidí v hlavním modlitebním sále a dalších 95 000 na jeho nádvoří). Zajímavostí je, že po více než 3 století byla mešita největší na světě.
Mešita se pyšní čtyřmi velkými minarety (53 m) a čtyřmi malými. Pro lepší srovnání - minarety u Taj Mahalu jsou o 4 metry nižší.
Bohatě zdobený interiér budovy.
Pohled na Lahore Fort z nádvoří mešity.
Minar-e-Pakistan (někdy také nazýván jako Eiffelova věž Pákistánu) je 62 metrů vysoký monument postavený na památku vytvoření vlastního muslimského státu na indickém subkontinentu.
Lahorská rezoluce v několika světových jazycích.
Shalamarovy zahrady byly pro nás velkým zklamáním.
Další z památek zařazená UNESCEM mezi světové dědictví totiž děsivě chátrá.
V zahradách má být na 410 fontán, ale ani jedna z nich nefungovala a místo pěti vodních kaskád je teď 5 žabinců.
Člověk aby se bál, že na něj spadne i zeď.
O největší zábavou se nám při návštěvě zahrad postaraly veverky.
Ovce zkoumá motorku.
Národním ovocem Pákistánu je mango.
Protože je obrovské vedro, koupe se nejen dobytek ...
... ale i půlka města.
Šedesát kilometrů dlouhý kanál, který městem protéká, je nečekaně osvěžující.
Oblíbená pákistánská zábava.
I když Pákistánci řídí daleko spořádaněji než Indové nebo Bangladéšané, reflex jak ucpat křižovatku mají totožný.
Nenecháváme si ujít ani ceremonii, která denně (již od roku 1959) probhá na jediném mezinárodním hraničním přechodě mezi Indií a Pákistánem.
Před západem slunce sem přicházejí jak Indové, tak i Pákistánci (samozřejmě každý na svoji stranu hranice).
My se účastníme na Pákistánské straně. Za bránou je možno zahlédnout mnohonásobně větší indické publikum.
Za hlasitého skandování "Pakistan Zindabad" (v překladu "Pákistán navěky") přichází jeden z cheerleaderů.
Nechybí ani doprovod na bubny.
Kromě vysokých oficírů sleduje alespoň symbolicky dění na hranici i Muhammad Alí Džinnáh, předseda Muslimské ligy a zakladatel Pákistánu.
Začíná hlavní část ceremonie.
Brána je otevřena, nyní je na řadě spouštění obou vlajek.
Přesně na hranici stojí v pozoru po jednom z Jawanů (na naší straně příslušník paramilitantní jednotky Pakistan Rangers).
Po složení vlajek a strohém potřesení rukou následuje rychlé zavření brány, čímž obřad končí.
Ještě následuje několik památečních fotek ...
Yarin a jeho nový fanklub.
Co by to bylo za expedici, kdybychom se nevyfotili s nějakými pákistánskými děvčaty.
Z Lahore míříme po nové tříproudové dálnici do hlavního města Pákistánu.
Islamabád je typické administrativní město bez historického podtextu. Hlavním městem je teprve od 60. let (v té době pouze 110 000 obyvatel!), kdy sem bylo přemístěno z Karáčí. Hlavním důvodem přesunu byla lepší geografická poloha (Karáčí bylo zranitelné z Arabského moře a je poměrně vzdálené od severní části země).
Trochu litujeme muslimů, kteří striktně dodržují ramadán. V teplotách často převyšujících 40°C bych nechtěl trpět 16 hodin bez jídla a pití. K večeru je tak možné pozorovat plné restaurace lidí s připravenými talířky čekajících na západ slunce.
Je libo nějaká ta hlava?
Z architektonického hlediska je velice zajímavá mešita Faisal. Mešita, která byla vystavěna v roce 1986 na náklady saudsko-arabského krále Faisala, je kombinací arabské, turecké a mughalské architektury.
Informace o její velikosti se liší, ale určitě patří mezi 10 největších mešit světa.
Její minarety dosahují výšky 88 metrů. Americká CIA se dokonce domnívala, že jde o odpalovací rampy pro rakety.
Z Islamabádu míříme na sever Pákistánu, kde chceme projet Karakoram Highway, nejvyšší položenou mezinárodní silnici světa.
Karakoram Highway (KKH) neoficiálně začíná v Abbottabadu, městečku známém především díky Usámovi bin Ládinovi, který zde přišel o život.
Příliš se tu ale nezdržujeme - okolí města je totiž bohatné na různá etnika nad kterými nemá vláda žádnou moc.
KKH (v Číně známá jako Friendship Highway) je dlouhá 1300 km a funguje jako jediná spojnice mezi Pákistánem a Čínou.
Její výstavba započala v roce 1959. Stavba silnice trvala 20 let a zahynulo při ní (zejména díky sesuvům půdy) kolem 810 Pákistánců a 200 Číňanů.
Historicky se jedná o jednu z větví hedvábné stezky.
Díky své náročnosti na výstavbu a údržbu je silnice někdy označována jako osmý div světa.
U nás prodávají na benzínkách bagety, tady má správná pumpa modlitební místnost.
Pákistánci se drží hesla "Anywhere to everywhere".
Část cesty nás doprovází španělský fotograf Jesus.
Silnice kopíruje hluboká údolí, kterými protéká řeka Indus.
Jeden z mnoha (čistých) přítoků Indu.
Velká část silnice je vysekaná do skály, což mohlo nějaký ten pátek zabrat.
První noc na KKH trávíme v malé vesničce zvané Chilas.
Pasažéři se tu vozí nejen na střeše, ale i na předním nárazníku.
Stejně jako v Indii si zde na výzdobě náklaďáků opravdu potrpí...
Tudy to na druhou stranu řeky nepůjde.
Krajina se postupně mění ve vyprahlou kamenitou poušť.
Výjimečně zde jde zahlédnout i oáza.
Na hranice s Čínou nám zbývá 381 km, což musíme (kvůli předem domluvené imigraci) zvládnout za 3 dny.
Zastavujeme a vychutnáváme si pohled na devátou nejvyšší horu světa - Nanga Parbat (8 126m).
KKH mimo jiné slouží jako přístupový bod k dalším čtyřem "osmitisícovkám", které se v Pákistánu nacházejí (a to včetně K2).
Chlapci se marně snaží vyloudit nějaké peníze.
Průjezdnost silnice často komplikují sesuvy půdy (případně celých hor).
Po cestě narážíme na další zajímavé místo. Jedná se o bod, kde se setkávají nejvyšší pohoří světa.
Je odtud možné spatřit jak Himaláje, tak i Hindúkuš a Karákóram.
Pomník oslavující věčné pouto mezi Pákistánem a Čínou.
Jeden z mnoha okamžiků, kdy se ptáme na cestu.
Přijíždíme do Gilgitu, ještě donedávna poměrně izolovaného městečka (první auto sem dojelo až v roce 1955).
Typický obchůdek na hlavní třídě.
Příjemné ubytování nacházíme v tomto guesthousu.
Potkáváme zde i německý pár (Heike a Filippo), kteří cestují na motorkách z Evropy do Austrálie.
Jejich dosavadní trasa a webové stránky.
Koupaliště jak pro autobusy, tak i pro místní.
Vyrážímeme na posledních 258 km, které nám k hranici zbývají.
Podobná kontrolní stanovišťě projíždíme každých pár kilometrů.
Dostáváme se do údolí Hunza ...
... kterým protéká stejnojmenná řeka.
V Aliabadu se snažíme sehnat permit na další část cesty, ale dnes nám jej už nikdo nevydá (je Ramadán, takže si úředníci prozíravě zkrátili pracovní dobu).
Naštěstí potkáváme Ahmada Dina - poměrně vlivného pána, který nám vše domlouvá na následující ráno a mezi tím nás zve k němu domů.
K večeři dostáváme typické místní jídlo - vařené vnitřnosti s domácím chlebem.
Po hostině nás Ahmad vede na střechu domu, kde suší meruňky.
Vyrážíme s Ahmadem i na krátký výlet - chce nám ukázat své oblíbené místo.
Po asi půlkilometrovém stoupání (již se nacházíme kolem 3 000 m) přijíždíme do velice malebné vesničky.
Je odtud velice pěkný pohled nejen na Rakaposhi (7 788m) - 27. nejvyšší horu světa ...
... ale také i na údolí.
Nechybí ani tradiční foto.
Rakaposhi v celé své kráse.
Zpět se vracíme kolem skromného hřbitova.
Poslední noc trávíme v Karimabadu.
Občas ty ranní pohledy z balkonu nejsou úplně k zahození...
Bezpečnost především.
Kolem 9:30 ráno získáváme potřebné povolení a jedeme co nejrychleji na čínskou hranici, kde nás očekává průvodce.
Po hodině přijíždíme k jezeru Attabad, které vzniklo v roce 2010 při masivním sesuvu půdy.
Za 6 měsíců od sesuvu dosáhlo jezero neuvěřitelné délky 22 km a hloubky přes 100 metrů.
Protože je silnice hluboko pod hladinou jezera, probíhá doprava po jezeře za pomocí těchto lodí. V praxi to znamená, že na každé straně jezera čekají náklaďáky a všechno zboží se několikrát překládá.
Protože jsme v časové tísni a nevypadá to, že se v dohledné době dostaneme na řadu, musíme podplatit několik lidí, aby uvolnili cestu k vodě.
Kolem poledne (po hodině a půl) je zboží odklizeno. Můžeme najíždět na loď.
Po milimetrech posouváme auto (pro jistotu zapínáme jak 4x4, tak i redukci) a modlíme se, abychom neskončili na dně jezera.
Po půl hodině a jednom neúspěšném pokusu dostáváme konečně auto na loď.
Auto je zajištěno (kameny), takže nám už nic nebrání ve vyplutí.
Kapitánský můstek.
Vychutnáváme si chvilku klidu a ještě pořád nechápeme, jak jsme auto na loď vůbec dostali.
Jedna z opuštěných vesniček, kterou voda částečně zaplavila.
Na druhé straně jezera naštěstí nacházíme poměrně schůdné místo k vylodění, takže auto je na pevnině za necelou čtvrthodinu. Je 14:00 a Pákistánská hranice by už měla být oficiálně zavřená. Naštěstí ne pro nás - tímto děkujeme Ahmadovi, který s celníky den předem domluvil, že na nás s imigrací počkají.
Napojujeme se na pěknou silnici (postavenou Číňany), takže můžeme upalovat k hranici.
Míjíme 6 106 metrů vysokou horu Tupopdan (jindy nazývanou jako "Passu Cathedral") ...
... a blížíme se k malé vesničce Pasu (2 400 m).
Těsně před Pasu projíždíme kolem ledovce Batura, jednoho z největších ledovců (57 km) ležících mimo arktické oblasti.
Imigrací, která je umístěná 85 km od hranice v městečku Sost (2 700 m), procházíme díky mírné protekci zhruba v 16:00.
Zbývající kilometry projíždíme národním parkem, kde už potkáváme jenom čínské kamiony ...
... nebo traktory.
Se západem slunce se tak dostáváme s Josém do nejvyššího bodu naší expedice ...
... do průsmyku Khunjerab (4 693 m).
Slavnostně se fotíme u čínské brány, kterou v tuto hodinu (18:45 pákistánského času) už nikdo nehlídá. Zároveň si vychutnáváme pocit, že jsme výše něž kdokoliv v Evropě (pokud teda zrovna někdo nestojí na vrcholu Mt. Blancu, který je o 100 metrů vyšší).
