Ťan-šanské intermezzo

Fotogalerie

V rámci duševní hygieny a regenerace našeho soužití jsem se rozhodl, že na víkend vyrazím z Almaty do přilehlých hor Ťan-šanu. V pátek odpoledne, po sbalení nezbytných potřeb pro přežití, sedáme společně s Yarinem do místní MHD a vyrážíme napříč městem, abychom si dali pozdní oběd. Po necelých třech hodinách se konečně dostáváme na významnou křižovatku ulic Abaj – Dostyk (bývalá Lenina). A tak se z pozdního oběda rázem stává večeře v jedné luxusní italské restauraci. V dané obchodně-finanční části města, odkud se zároveň vyráží do hor, se totiž žádná lidová restaurace nenachází. Během této doby se poměrně změnilo i počasí. Z nesnesitelného vedra jsme se dostali do pěkného slejváku. Nicméně než jsme dojedli, déšť ustal a já tak mohl vyrazit do terénu. Vybaven patřičnou mapou (viz obrázek) a načtenými informacemi volím jako plán trasy údolí říčky Butakovka – sedlo Butakovka či Komissarov – Medeu (významné horské sportovní středisko nad Almatou, kde se letos konaly 7. asijské zimní hry).

Autobusem č. 29 tedy jedu až na konečnou. Bohužel zde jsem zjistil, neznalý kazaštiny, že autobus jel pouze na točnu za křižovatku, odkud se dál jede do stejnojmenné vesnice ležící v daném údolí. Co čert nechtěl, než jsem se patřičně zorientoval, vidím, že mi ujíždí i poslední autobus tímto směrem. Tak za postupného smrákání jdu pěšky vzhůru míjíce buďto stráně porostlé neprostupnou vegetací či sídla almatských zbohatlíků. Kempuji až za tmy na jednom travnatém plácku za říčkou, kterou samozřejmě v kanadách nebyl problém přebrodit, doufajíce, že mne nebude v noci nikdo otravovat.

Noc proběhla bez jakéhokoliv incidentu a tak ráno pln sil vyrážím opět vzhůru. Po cestě poznávám místní styl kempování. Dojet na místo autem, tam si něco dobrého navařit a na sklopených sedačkách vyspat opičku. Konečně za lehkého deštíku docházím na konec silnice, kde na parkovišti se začínají srocovat první turisté, kteří mě míjeli auty či i jedním autobusem. Zde na místním plakátku vidím, že by tu měl být i vodopád. Vyrážím tedy směrem k němu. Po cestě si mne odchytávají turistky s deštníčkama, a že prý se chtějí se mnou fotit. Toho dne je mé vzezření námětem k navázání konverzace časté. Nicméně pokračuji k vodopádu, kde se dávám do řeči s almatským studentem jaderné fyziky Pjotrem, jenž náhodou je jako jeden z mála místních milovníkem vysokohorské turistiky. Takže se po chvíli nabídl, že mne do Medeu doprovodí. Během následného zdolávání sedla Komissarov a hledání cesty do Medeu, kdy daná oblast byla čerstvě zasažena větrnou kalamitou a cesta se ztrácela pod mnoha polomy, načež jsem si spíše připadal jako na opičí dráze, jsme probrali různá témata. Konverzace samozřejmě probíhala plynně v česko-ruském dialektu. V Medeu se naše cesty rozešly. Zde jsem chtěl nasednout na lanovku a jet se podívat do vyhlášeného lyžařského střediska Čimbulak. Bohužel spodní stanice lanovky byla v rekonstrukci, tak jsem měl takzvaně po ptákách. Vyškrábal jsem se tedy po 839 schodech na zdejší protipovodňovou hráz, která je velmi oblíbenou almatskou výletní destinací a zkoumal okolí, kam bych vyrazil nocovat. Z těchto úvah mne vytrhla přicházející průtrž mračen a tak jsem zvolil definitivní ústup a sjel autobusem do Almaty.

Po ještě nezbytném vyfotografování se pro úřední účely sedám na autobus a teď již za necelou hodinu a čtvrt dojíždím na hotel, abych svou přítomností oblažil Yarina.