I přes veškerá varování před středoasijskou policií jsme projížděli Kazachstánem jako nůž máslem. Kdykoli vyslovil příslušník místního policejního sboru ono magické slovíčko „štráf“ – pokuta, dokázali jsme ho během pár minut hladce přesvědčit o naší nevinnosti. Dokud jsme se nepřiblížili k Almaty. Jak roste kvalita cest, roste i chuť zdejších policistů k měření rychlosti. A že se to tu různými omezujícími cedulemi (často na dlouhých přehledných úsecích) jen hemží. Jako první (a bohudík zatím i poslední) člen naší výpravy se chytám do pasti já. Na malé vlnce uprostřed rovné silnice jsem pouze zkontroloval kvalitu asfaltu za horizontem a zcela ignorujíc příslušníka vesele se usmívajícího do ručního radaru jsem šlápl na plyn. Následuje zastavení, odebrání dokladů a cesta k policejnímu autu. Další rozhovor je takovým malým tradičním rituálem. Ať je to poprvé či popadesáté, vše probíhá navlas stejně…

Fotogalerie

Jsou to sice necelé dva měsíce od chvíle, kdy jsme v lehkém dešti vyrazili z Brna na cestu, když ale začínáme na jihu Kazachstánu předjíždět první kyrgyzské kamiony, uvědomuji si, jak velký kus cesty jsme už urazili. Šestnáct tisíc kilometrů, které máme za sebou, by bohatě stačilo na cestu do Vladivostoku. I přes občasné problémy a závady se vlastně auto vzhledem ke vzdálenosti a kvalitě (resp. nekvalitě) cest drží překvapivě dobře. To se ovšem nedá říct o podomácku vyrobené kazašské spojce. V městském provozu jihokazašského Šimkentu začíná totiž ďábelsky prokluzovat a auto se stává skoro nepojízdným. Po vyjetí z městských ulic a ochlazení materiálu se ale vše vrací do normálu, stavíme tedy stan a rozhodnutí o případné opravě necháváme na ráno.

Fotogalerie

Probouzíme se na pláži vedle zahrabaného auta. Pod stanem nacházíme pěkného půlmetrového hada. To trochu vysvětluje to noční šustění, které mě budilo ze spánku. Jelikož dnes budeme potřebovat energii na vyprošťování vozu, nechává Alin tentokrát hada žít, balíme stan a pouštíme se do práce. Jde nám to překvapivě dobře a hned na první pokus urazíme po pláži pěkný kus cesty. Bohužel při tomto prvním ranním úseku definitivně odchází spojka, která je vzhledem k přestavbě auta mírně poddimenzovaná a trápení na sluníčku jí zasadilo poslední ránu. Alin tedy odchází sehnat pomoc. Já zůstávám hlídat nepojízdné auto a nakládám zpět všechny věci.

Fotogalerie "Západní Kazachstán"

Další den vyrážíme na obchůzku našeho prvního města v Kazachstánu. Široké bulváry, vysoké budovy, všude perfektně uklizeno a čisto. Atyrau slouží jako základna pro kazašské ropné vrty u Kaspického moře a peníze jsou tu opravdu vidět na každém kroku. Typické provinční město středoasijské země nepřipomíná téměř ničím. Další zvláštností je jeho poloha na řece Ural. Řadí se díky tomu do nevelké skupiny měst, kde můžete cestovat mezi kontinenty pouhým přejetím mostu. Odpoledne tedy definitivně opouštíme Evropu a vyrážíme na necelých 1000km dlouhou cestu stepí do Aktau na břehu Kaspického moře.