Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Tádž Mahal a Zlatý chrám

 
 

Fotogalerie

Cestu z centra Váránasí na dálnici si prorážíme zástupy oranžově oblečených poutníků, ukrajujících poslední metry na své pouti k svaté řece. A nezbavujeme se jich ani po nějakých sto kilometrech od města. Když potkáme na dálnici první dvě auta jedoucí do protívky v našem pruhu, nehneme ani brvou. V Indii docela normálka. Když je ale aut asi deset, uvědomujeme si, že je celý protipruh zavřený. A to kvůli proudu oranžově oblečených, bosých a značně dehydrovaných (teplota na rozpáleném asfaltu se šplhá… no řekněme – proklatě vysoko) hinduistů. V mnohem větší formě jsou ti, kteří už mají pouť úspěšně za sebou. Jedna taková skupina nás předjíždí na motorkách kousek za městem. Nejprve úzkou mezerou mezi námi a svodidly proletí hlavní animátor. Ve velké rychlosti stojí na motorce, nestará se o řidítka, mává jakýmsi klackem do rytmu hlasité hudby z motorek za ním a občas se na dlouhé sekundy otočí ke svému davu a letí po dálnici zády napřed. Nezbývá, než hádat, jestli je to jedinec určený k oběti za pomocí automobilové havárie anebo ten nejlepší motorkář, jakého jsem kdy viděl. Chvíli se s nimi předjíždíme a zrovna, když se chystám celou skupinu náležitě fotograficky zdokumentovat, zatarasí nám cestu obří kolona. Bez změny rychlosti a nálady proletí celá skupina motorek mezi stojícími vozidly a je fuč. Asi po hodině se celá fronta dává opět do pohybu. Policistům se konečně podařilo odklidit z cesty tři kamiony, které se čelně srazily asi půl kilometrů před námi. Pohled opravdu jen pro silné žaludky.

Fatehpur Sikri - brána Buland Darwaza

Pozdě večer, po šesti stech kilometrech indických dálnic, vjíždíme do Agry. Času z indických víz už moc nezbývá, proto brzo ráno vyháním Žabžu na prohlídku Tádž Mahalu. Sám si ji tentokrát, hlavně kvůli vysoké ceně, nechávám utéct. Ukazuje se, že to je velká chyba. Brzo ráno v areálu téměř nikdo není a tak má Žabža celý komplex skoro sám pro sebe. Bez tradičních, neuvěřitelných zástupů indických turistů. Po jeho návratu na guesthouse skáčeme do auta a jedeme pár desítek kilometrů za Agru, k opuštěnému městu Fatehpur Sikri. To bylo vybudováno před téměř půl tisíciletím Akbarem Velikým, jedním z největších mogulských vládců. Bohužel panovník i přes svůj velký rozhled a moderní postoje zásadně podcenil zásobování nově budovaného města vodou. To bylo tak po pár letech opět opuštěno jako těžko obyvatelné. Prohlídku začínáme u obří vstupní brány do dvora mešity (mimochodem největší brána v Indii a podle některých zdrojů také světa). Tam se na nás hned navěsí hromada rádobyprůvodců. Za prohlídku nic nechtějí, prý si tak trénují angličtinu. Několik jich odháníme, nakonec ale celý boj vzdáváme a necháváme se po dvoře mešity potahat jedním z nich. Po krátkém a nezajímavém výkladu se konečně dostáváme k jádru věci. Má malý obchůdek se suvenýry v rohu nádvoří a počítá, že nám něco střelí. Na jeho obranu nutno říct, že nabízí docela hezké cetky. Žabža tak kupuje jednoho kamenného slona s ještě jedním slonem uvnitř (těžko popsat, ale vypadá to pěkně) a frčíme z mešity do vlastního městského komplexu. Celé opuštěné město za prohlídku rozhodně stojí (vypadá trochu jako exteriér ke hře Prince of Persia, pokud víte, o co jde) a navíc je tu minimum turistů. Pro mě nejzajímavější jsou domky Akbarových manželek (ty mimochodem patřily k různým vírám, jelikož Akbar propagoval náboženskou toleranci a demonstroval ji právě svatbami se slečnami různých vyznání). Každý z domků má zcela jinou velikost (od obřího pro manželku hinduistickou, až po malý kutloch manželky muslimské). Na všechny ovšem vládce vydal stejný objem peněz. Ty pak byly u malého domku utraceny na neuvěřitelně luxusní interiér, oproti jednoduché výbavě domu většího. Co na to říkaly samotné manželky těžko říct. Jisté jenom je, že v té době zjevně nehrála cena pozemku takovou roli, jako je tomu dnes.

Lotos temple

Z cesty do Dillí stojí za zmínku snad jen to, že nám asi na čtvrt hodiny přestává fungovat klakson. To se v indickém provozu ukazuje jako obří problém a přináší to s sebou celou řadu nebezpečných situací. Pokud v Indii na silnici nezanecháváte zvukovou stopu, jako byste tam prostě nebyli. V podvečer pak na pár dní odstavujeme Josého v podzemní garáži jednoho z domů v Gurgaonu, druhém největším městě indického státu Haryana. Gurgaon, ležící pouhých třicet kilometrů od Dillí, je díky výhodné daňové politice jedním z největších komerčních středisek v Indii. Vede sem dokonce jedna z linek metra, takže jste v centru indického hlavního města po slabé hodince pohodové jízdy. Naším domovem se na tři noci stává byt mého kamaráda Tomáše, který tu pomáhá zakládat pobočku české společnosti Homecredit. Svůj čas v Gurgaonu trávíme celodenními výlety do Dillí (mimochodem hodinová jízda metrem do centra přijde na nějakých 10 Kč) a večerními diskusemi u piva s panem domácím. Jelikož jsem v Dillí už byl a mezi mé oblíbené destinace se zrovna neřadí, obráží většinu památek samotný Žabža. Společně se jdeme pouze vyfotit před Gate of India (obří, Vítěznému oblouku podobné monstrum v centru) a navštěvujeme Bahá’í House of Worship, známý též jako Lotus temple. Tato moderní budova ve tvaru lotosového květu, dokončená v roce 1986, slouží jakožto hlavní chrám indického subkontinentu. A to všem, bez ohledu na jejich vyznání. Překvapivě se dokonce jedná o jednu z nejnavštěvovanějších budov světa, která svojí návštěvností poráží dokonce Tádž Mahal nebo Eifelovku. Do nitra chrámu (velmi jednoduchého a nezajímavého) jsou lidé pouštěni po malých skupinkách. Jakmile jste jednou vevnitř, můžete (usazeni na dřevěnou lavici) rozjímat, jak dlouho chcete. Většině lidí to zabere kolem dvaceti sekund a poté běží ven, vydechnout si u jednoho z jezírek vedle budovy.

Zlatý chrám v Amritsaru

Dalším z našich úkolů v Dillí je také získání kyrgyzských víz. To se nám taky ve zrychleném režimu a za nekřesťanských 80 dolarů daří – právě v den, kdy prezident Kyrgyzstánu podepisuje bezvízový styk pro velkou řadu světových zemí, včetně České republiky. Paráda. Poté se už loučíme s naším hostitelem – Tome, ještě jednou VELKÉ díky – a uháníme dálnicí směrem na sever, na pákistánskou hranici. Do posvátného města Sikhů, Amritsaru. I když přijíždíme docela pozdě, běžíme ještě po vegetariánské večeři (v celém městě je pojídání masa zakázáno) okouknout zdejší hlavní atrakci – Zlatý chrám. Po všech těch chrámech, které jsme už viděli, nepočítáme s ničím světoborným, ale nestavte se, když bydlíte o ulici vedle. To co nás však čeká, nám doslova vyráží dech. Zlatý chrám (v noci parádně nasvícený), usazený uprostřed svatého jezera, ve kterém podstupuje koupel hromada sikhů v turbanech, se pro nás oba okamžitě stává jedním z nejpříjemnějších překvapení celé cesty. Z celého místa dýchá naprosto parádní atmosféra a tak ráno před odjezdem nasazujeme ještě jednou šátky (na půdu chrámu se nesmí bez pokrývky hlavy) a jdeme chrám obhlédnout za denního světla. Necháváme boty v jednom z obřích bezplatných odkladišť před vchodem a bosí pak poskakujeme po rozpálených kachličkách komplexu. Nakonec se připojujeme k obří frontě Sikhů, vedoucí do vlastního chrámu uprostřed jezera. Tam sedí skupina hudebníků, vyluzující hudbu přenášenou reprobednami po celém areálu, obklopená davem poutníků, kteří jsou v transu. Rozloučení s Indií více, než stylové.

Sajjad, Žabža a kebab

Poté už sedáme do auta a míříme za město, k jedinému hraničnímu přechodu mezi Indií a Pákistánem. V obří budově plné celníků nás vítají pánové v turbanech. Díky nepřátelským vztahům mezi dvěma zeměmi zde hranici překračují téměř výhradně cizinci. Dneska je prý docela frmol. Ráno minibus s Korejci, kolem poledne dvě Holanďanky na motorkách a teď my. Celá procedura je velice zdlouhavá, za což se nám šéf donekonečna omlouvá a zásobuje nás proudem čaje a sušenek. Nakonec je formalitám učiněno zadost a José může projet slavnou bránou, rozdělující už šedesát pět let obě země. Na pákistánské straně jsme nejprve prolustrovaní docela ostrými a nevrlými vojáky se samopaly. Poté čekáme asi hodinu v budově imigrace, než pojede proud. Jakmile systém konečně naskočí, jsou naše pasy načteny do počítače, provádíme rychlé proclení auta a než se nadějeme, uháníme po široké a prázdné silnici k druhému největšímu městu Pákistánu, Lahore. Jak se probíjíme do středu města, jsem docela překvapení nadšením obyvatel, že nás vidí. Není se ale co divit. Vzhledem k současné pověsti Pákistánu sem moc turistů nejezdí. Lidé na ulici i v kabinách vedle stojících aut nás tak často vítají v jejich zemi a děkují, že jsme se nebáli sem přijet. Jeden z motocyklistů se nám dokonce naklání do okýnka a ptá se, zda už máme v Lahore ubytování. Odbýváme ho tím, že máme rezervaci v guesthousu Lahore backpackers. Chlapík se ale směje, že je prý jejich zaměstnancem a ukáže nám cestu. Vedeni přes zbytek města motorkou tak za chvíli parkujeme Josého v uličce vedle guesthousu, objednáváme si s majitelem hromadu kebabu s chlebem a naše cesta Pákistánem může oficiálně začít.

Příspěvek byl publikován v rubrice Indie, Pákistán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

1 komentář u Tádž Mahal a Zlatý chrám

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Vypadá to, že jste vybojovali další vízovou bitvu, když jste přestali migrovat mezi Dušanbe a Taškentem a míříte na západ. Asi je to dárek tamních úřadů k 500. dni na cestě :-). Gratulujem k dosaženému výkonu a přejeme, at vám těch zbylých asi 200 vyjde aspon tak jako dosud.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>