Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Výlet do Dubaje

 
 

Fotogalerie

Jsou to sice necelé dva měsíce od chvíle, kdy jsme v lehkém dešti vyrazili z Brna na cestu, když ale začínáme na jihu Kazachstánu předjíždět první kyrgyzské kamiony, uvědomuji si, jak velký kus cesty jsme už urazili. Šestnáct tisíc kilometrů, které máme za sebou, by bohatě stačilo na cestu do Vladivostoku. I přes občasné problémy a závady se vlastně auto vzhledem ke vzdálenosti a kvalitě (resp. nekvalitě) cest drží překvapivě dobře. To se ovšem nedá říct o podomácku vyrobené kazašské spojce. V městském provozu jihokazašského Šimkentu začíná totiž ďábelsky prokluzovat a auto se stává skoro nepojízdným. Po vyjetí z městských ulic a ochlazení materiálu se ale vše vrací do normálu, stavíme tedy stan a rozhodnutí o případné opravě necháváme na ráno.

Druhý den není po problémech ani stopy, rozhodujeme se tedy dojet zbylých asi 600 kilometrů do Almaty a tam spojku během plánované několikadenní zastávky vyměnit. Jak se blížíme k bývalému hlavnímu městu Kazachstánu, krajina se konečně začíná měnit. Nekonečná step se zvedá k vrcholkům Ťan-Šanu a teplota příjemně klesá. Večerní koupání v potoce pod zasněženými kopci, nad kterými vykukuje měsíc, je, jak říká jeden můj kamarád, z toho lepšího soudku. Ráno dorážíme zbytek cesty a konečně vjíždíme do Almaty. Díky mé hlouposti hledáme asi dvě hodiny již zrušený hotýlek. Poté bookujeme z internetové kavárny jiný na druhé straně města, kam se přesouváme opět s již notně prokluzující spojkou chaotickým asijským provozem (není to sice Indie, ale i tak to dá s téměř nepojízdným autem docela zabrat).

Po téměř čtrnácti dnech stanování si zase užíváme luxusu hotelového pokoje. Ráno Alin (připomínající mudžáhedína) s opovržením sleduje, jak se holím a poté vyrážíme na pracovní vyjížďku. První zastávkou je mongolská ambasáda. Po krátkém telefonním rozhovoru sekretářky s konzulem získáváme příslib získání víz již další pracovní den (což v tomto případě znamená v pondělí) a pokračujeme směrem k servisu Toyoty. Tady nám ovšem dělají čáru přes rozpočet. Spojka na naše exotické auto není, ale můžou ji objednat. Do měsíce. S díky odmítáme a žhavíme telefonní linky domů. Vypadá to, že budeme muset žít s polofunkčním autem ještě pěkných pár kilometrů. Konkrétně do mongolského Ulánbátaru, kam nám vše dovezou další členové výpravy.

Na víkend si od sebe s Alinem dáváme pauzu. Zatímco se budu poflakovat po městě, vydává se jako správný horal na túru do Ťan-Šanu. Co na výletě zažil, si snad přečtete v jednom z následujících článků. Já mezitím obrážím zajímavá místa (lanovku na blízký kopec s výhledem na město, historický pravoslavný kostel, městské bazary a parky). Nakupuju drobnosti na auto, jako je pojistka od hodin a zapalovače (náš hlavní zdroj elektřiny) a také olej, který bude potřeba už brzo vyměnit. Při pohledu na ocelovou oblohu a bouřky nad horami si říkám, jak se asi má Alin (pro jistotu má s sebou GPS tracker se zprávami nastavenými na můj mobil). V sobotu večer mě čeká překvapení v podobě vyčerpaného Alina s batohem na zádech, klepajícího na moje dveře. Jak se ukazuje nad šašlikem v přilehlé restauraci, nestálost počasí ho donutila opustit hory o den dříve. V neděli tedy společně provádíme drobné servisní práce, fotíme se s majitelem hotelu a zbytek dne trávíme na přilehlém koupališti (kam máme jako hosté hotelu vstup zdarma a kde nám konečně po několika slunečných dnech krásně prší).

V pondělí nás čeká překvapení v podobě zarámované fotografie na zdi vedle recepce, loučíme se a vyrážíme pro své pasy. Víza jsou hotova, předávka pasů přes plot ambasády trvá jen několik málo sekund a mizíme z Almaty zpátky do stepi. Při přesunu do Astany využíváme ke kempování čtvrté největší jezero v Asii – Balchaš. Pokud si člověk odmyslí haldy odpadků (nedílnou součást přírody od překročení polsko-ukrajinské hranice dále), splňují zdejší pláže ta nejpřísnější kritéria. Barva vody pak připomíná spíše katalog cestovní kanceláře zaměřené na Maledivy, než středoasijské jezero, ležící na kraji Betpak-Dala – severní Hladové stepi.

Astana je hlavním městem Kazachstánu od roku 1997. Za budoucí metropoli určil toto malé provinční město prezident Nazarbajev svým dekretem v roce 1994. A od té doby se zde dějí věci. I když prezident udává za svůj hlavní vzor norskou ekonomiku, jeho přesun hlavního města a úvahy o přechodu na latinku připomínají spíš politiku tureckého vůdce Ataturka a spektakulární výstavba Astany pak ze všeho nejvíce arabskou Dubaj. Jen namátkou – 62 metrů vysoká Pyramida míru a souladu, kde se každé tři roky schází 200 delegátů světových náboženství a víry, 80 metrů vysoký prezidentský palác z bílého mramoru, sále Khan Shatyr – 150 metrů vysoké nákupní centrum ve tvaru stanu, postavené z materiálu, který zachovává stabilní vnitřní klima ať je venku -35 nebo +35 (v Astaně zcela běžné) a v jehož nejvyšším patře je koupaliště s plážemi. Oceanárium, kde se žraloci vzdálení 3000 kilometrů od nejbližšího oceánu musí cítit podobně, jako kosmonauti na oběžné dráze. A v neposlední řadě Bajterek. Monument a symbol Astany, v jehož vyhlídkové kopuli je možno spatřit otisk prezidentovy dlaně a z jehož terasy se dá od překvapivě levného piva sledovat jak mumraj na staveništích mrakodrapů kolem, tak i široké daleké okolí. Mimochodem právě ze stometrové výšky Bajtereku je dobře patrná rychlost výstavby nové metropole. Hned za těmi nejvyššími budovami nového centra začínají louky a mokřady, kam dosud nestihl dospět překotný urbanistický rozvoj.

Prohlídku hlavního města jsem si užíval sám. Za Alinem totiž přijela na víkendovou návštěvu jeho přítelkyně Janča. I ona si tak při naší každodenní cestě ze společné večeře na hotel mohla vychutnat malou specialitu kazašské veřejné dopravy – jakousi absolutní přednost žen. Praštilo nás to do očí už v Almaty a při vzpomínce na brněnskou MHD to ve mně zanechalo směsici respektu a zahanbení. Jakmile totiž do vozu nastoupí byť jen osmnáctileté děvče, všichni pánové se okamžitě katapultují ze sedaček a snaží se ji pustit sednout. Opravdu nikdy zde neuvidíte sedět kohokoli mužského pohlaví, pokud je ve vozidle alespoň jedna žena nemající místo. A to bez jakýchkoli nápisů typu: „Pusťte prosím sednout…“, jak je tomu například ve vozech metra v ruských městech.

To už je z Kazachstánu (téměř) vše. Zbytek až příště… Z Novosibirska zdraví Alin a Yarin :)

Příspěvek byl publikován v rubrice Kazachstán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

1 komentář u Výlet do Dubaje

  1.  
    Janna napsal:
     
     

    Já bych jen chtěla říct, že se našlo plno lidí, kteří mě od cesty do Kazachstánu zrazovali, strašili, že tam by jeli jen se samopalem a podobně. Já jsem každopádně za ty 2 dny neměla pocit, že by se na mě někdo jen křivě podíval (ze začátku jsem si to myslela, ale ukázalo se, že se koukají na „medvěda Alina“). Ba naopak, bylo tam tolik prostorných parků a tak málo lidí, že všechny obavy byly zbytečné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>