Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Od jeskynních lidí k Perské říši

 
 

Fotogalerie

Po typické íránské snídani (tradičně výborný placatý chleba doplněný tradičně podivnou kombinací typu feta-máslo-mrkvový džem) vyrážíme z Jazdu směrem na jih. Dneska nás čeká na naše poměry hotová brnkačka. Pouhých 250 km do tradiční jeskynní vesnice jménem Maymand. Ta leží mírně mimo většiny turistických tras, navíc se tam celkem složitě dostává veřejnou dopravou. Pro nás motorizované cestovatele ideální volba. Po chvíli vyptávání nakonec nacházíme malou asfaltovou silničku vedoucí směrem do hor a za chvíli už parkujeme Josého kousek od maymandské návsi. První lidé ve vesnici podle některých zdrojů bydleli už před dvanácti tisíci lety. Těžko věřit. Je ale naprosto jisté, že je nepřetržitě obydlena nejméně 2-3 tisíce let, což z ní dělá jednu ze čtyř nejstarších vesnic v Íránu. A to v zemi, která se může chlubit antickými místy typu Persepolis, už něco znamená. Zrovna končí léto, takže je tu jen malá část obyvatel. Většina usedlíků ještě migruje někde v okolí se svými stády a domů se vrátí až na zimu. Jelikož Maymand patří k íránskému kulturnímu dědictví je ve vesnici dokonce guesthouse, tvořený několika jeskyněmi pro návštěvníky. A ten se Žabžou běžíme omrknout.

Hobit

Bohužel je zavřeno, jen babička posedávající vedle něco neustále pokřikuje persky. Jdeme tedy na náves, do jiné jeskynní budovy, tvářící se jako restaurace. Anglicky tu nikdo neumí, veškeré pokusy o komunikaci končí nabídkou jídla. Nakonec se nám ale daří vysvětlit, že odmítáme cokoli pojíst, dokud se neubytujeme. Majitel to řeší operativně. U jiné babičky v sousedství nám domlouvá přespání v jedné z jejích nepoužívaných jeskyní. Platíme tedy za ubytování a jdeme přeparkovat Josého. V té chvíli se ovšem objevuje majitel guesthousu. Neustále nám vysvětluje, že se máme přestěhovat k němu a ne spát někde v chlívku. Jít s námi vše domluvit (hlavně tedy vrácení peněz) ovšem odmítá. Co teď? Zlomit srdce babičce, vymámit z ní peníze a přestěhovat se do pěkné, kožešinami vyložené jeskyně guesthousu a nebo to na jednu noc nechat plavat. Nakonec ve prospěch guesthousu rozhoduje přítomnost zásuvek a tedy možnost hrát večer hry na notebooku. Ne, nesmějte se nám. Stmívá se kolem páté a v poloprázdné vesnici nebude po setmění co dělat. Hraní her na počítači se tak stává jedním z našich nejoblíbenějších způsobů, jak podobné chvíle přežít. Běžíme tedy zpět do restaurace a složitě vše vysvětlujeme majiteli. Nakonec pomáhá příslib, že se za chvíli stavíme na jídlo. Jde s námi za babičkou, dává jí zpět náš klíč, bere peníze a jsme úspěšně přestěhovaní.

Noční život v Maymandu

Poté dáváme v začouzené restauraci nějaké to beraní mleté maso z barelu s vejci. A vše zapíjíme čímkoli, co před nás postaví. Je to docela legrační. Většině turistů z Evropy by podobná hostina zajistila nejméně týdenní pobyt na toaletě. My už jsme ale zjevně na druhé straně barikády a žaludeční problémy by nám přivodily spíš svíčková či smažák. Poté jdeme okouknout vesnici. Jeskyně jsou zevnitř pořádně začazené kouřem z ohně, podle moderního vybavení je ale jasné, že se tu už dávno nežije tak, jako před dvěma tisíci lety. Po setmění je pak na díry vykutané ve skále, ze kterých se line světlo, opravdu parádní pohled. Poté, když večer vrcholí drcením protivníků ve hře Heroes of Might and Magic III, ukazuje se opět ta úplně první babička. Chvíli cosi mele persky a nakonec vytáčí na svém mobilu svoji dceru, mluvící lámanou angličtinou. Ukazuje se, že jde o správkyni guesthousu a chce, abychom zaplatili. Vesele se tomu smějeme a přemýšlíme, co asi dělala prvních několik desítek let svého života, když neexistovaly mobily. Místo, aby vytáhla z kapsy bankovku a prostě naznačila, že chce zaplatit, vymýšlí takovouhle telefonovací eskapádu. Není to ale zas až tak neobvyklé. Počet podobných telefonátů, které jsme museli absolvovat, jde do desítek. Je prostě jednodušší vytočit na telefonu někoho mluvícího anglicky, než se snažit trochu zapojit mozek a komunikovat. Je to trochu škoda. Zvlášť když ze zemí jako je Mongolsko víme, že se lidi (když chtějí) vždycky nakonec domluví. Ať už pomocí rukou a nohou nebo kreslením klacíkem do písku.

Výpadovka z Širázu

Druhý den ráno dáváme Maymandu sbohem a přesouváme se do Širázu. Je to jedno z největších kulturních center v zemi a také jedno z nejmodernějších a nejrelaxovanějších íránských měst. Většina návštěvníků podle Lonelyplanetu Širáz přeskočí a jede rovnou na nedalekou Persepoli. V knize tvrdí, že je to docela škoda. Rozhodujeme se tedy zjistit, co je na tom pravdy a zůstáváme místo jedné noci dvě. Pravdou je, že jde o opravdu hezké město plné parků a zahrad, ale ruku na srdce. Možná vás ohromí, pokud jste žili celý dosavadní život v poušti. Pro nás, zvyklé na lesy, řeky a zahrady České Republiky, jsou ale místní parky jen slabou připomínkou domovského mírného pásu. I tak ale není den zevlování po mešitách a zahradách Širázu úplně nudnou záležitostí. Vše navíc korunuji nákupem riflí za absurdně směšnou cenu. Íránská měna totiž stále klesá, což způsobuje velkou mrzutost mezi místními lidmi (demonstrace jsou na denním pořádku) a naopak velkou radost mezi cestovateli s trsy dolarových bankovek v rukou. Další den vyrážíme nezvykle brzo. Čeká nás totiž nejen 500 kilometrů na sever do Isfahánu, ale především návštěva největší íránské historické památky – Persepole. Na výjezdu z města ještě zastavujeme u brány „Quran gate“, pojmenované po islámské nejsvětější knize. Kromě obří íránské vlajky a rodin piknikujících hned vedle silnice je tu také výborný výhled na celé jedenapůlmiliónové město. Poté už skáčeme do auta a fičíme k ruinám hlavního města starověké Perské říše.

Persepole z žabží perspektivy

Hned po příjezdu nás zaráží několik věcí. Zaprvé docela malý počet návštěvníků. Ve srovnání s ostatními památkami z této kategorie tu není téměř nikdo. Další divnou věcí je absence jakýchkoli cizojazyčných popisků v návštěvním centru. Zjevně zde drtivou většinu turistů tvoří sami Íránci. Třetím a největším překvapením je cena vstupenky. Na podobných světoznámých památkách jsem už platil za lístek leccos, necelé tři koruny (!!!) ale ještě nikdy. Žhavíme fotoaparát a vyrážíme po obrovském vstupním schodišti ke vchodu do antického areálu. „Gate of all nations“ neboli „Brána národů“ je doslova pokryta důkazy o tom, jak aktivní byli naši cestující předkové při práci nožíky a podobnými předměty. Na historické bráně se tak můžeme dočíst, že zde byl například rýpal toho a onoho jména v roce 1786 anebo vandalové bůhví odkud v roce 1810. Je to ale docela fascinující. Při svém stáří jsou už dnes tyto graffiti (kterými je celá Persepole doslova poseta) vlastně památkami samy o sobě. Ze zbytku areálu toho už dnes moc nezbylo, i tak je ale z těch několika paláců a sloupů jasné, jak velkolepé město to kdysi muselo být. Osobně jsem od Persepole nic moc nečekal a o to větší tak bylo už poněkolikáté moje nadšení. Motáním se mezi antickými sloupy trávíme dobré dvě hodiny. Nakonec ale nezbývá, než skočit do auta a pokračovat v cestě.

Ale já fakt nechci koberec :(

Už za tmy přijíždíme do Isfahánu. Trefujeme nejspíš odpolední dopravní špičku, což znamená hodinu a půl v úzkých ulicích přecpaných troubícími Íránci. Po celém dnu a několika stech kilometrech na cestě docela peklo. Už dlouho jsem se za volantem necítil tak unaveně a otráveně. Nakonec nacházíme námi vybraný hotel. Následuje půlhodinka čekání před vraty na hotelové parkoviště, zablokovanými osobním autem. Zatímco my s jedním recepčním čekáme u vrat, majitel auta se vesele vybavuje na recepci s druhým. Když je po třiceti minutách jeho inkognito prozrazeno, se smíchem se omlouvá a posouvá vůz. Další den nás čeká opět odpočinek ve formě prohlídky Isfahánu. Začínáme na druhém největším náměstí světa – Imam square. Ještě než stihneme vběhnout do některé z mešit nebo paláců, zastavuje nás jakýsi pán s kolem a po typické krátké konverzaci nás zve na čaj k němu domů. Jelikož je to v Íránu celkem běžné, netušíme léčku a za chvíli už sedíme u pána „doma“. Respektive v jeho prodejně koberců, obloženi nabízeným zbožím. Dobrou hodinu ho přesvědčujeme, že je ručně tkaný perský koberec mimo naše finanční možnosti, nakonec ale kapitulujeme a kupujeme jeden jako dárek pro naši kamarádku Evinu, kterou plánujeme za pár týdnů navštívit v jejím přechodném domově na Kypru. Tihleti orientální prodejci jsou prostě pekelní a odejít z jejich krámků s prázdnou je často téměř nemožné.

Holky si vybírají čádor

Poté už následuje prohlídka města. Imam square, které mi ze začátku nepřijde nic moc, se mi nakonec začíná docela líbit. Pomáháme děvčeti z místní univerzity s dotazníky pro její diplomovou práci, poté ukazujeme cestu párku japonských turistů (otázka, kudy k náměstí této rozlohy, když stojíte asi padesát metrů od něj, nás docela pobavila) a končíme u docela hezké mešity o dva kilometry dále. Tady si konečně užíváme vzácné příležitosti, kdy vás v Íránu někdo obere. Chceme se totiž podívat na západ slunce u mostů v centru, které jsou teď asi tři kilometry daleko. Skáčeme proto do taxíku, řízeného rozložitou paní v čádoru. Nejenže nás celou dobu otravuje její dítě z přední sedačky (respektive Žabžu, který vypadá moc dobrácky, a tak po něm neustále něco hází), ale po příjezdu na místo si říká o téměř čtyři dolary. Není to sice mnoho, v Íránu je ovšem obvyklá cena za tuto vzdálenost méně než desetinová. Po pěti minutách nakonec vše vzdáváme. Volat policii na matku s dítětem nám přijde trochu moc, platíme tak přemrštěnou cenu a jdeme se projít podél řeky. Mosty jsou se západem slunce moc hezky nasvícené, všude se promenáduje hromada mladých Íránců a Íránek. Jedinou vadou na kráse je absence vody v řece, to už by toho ale chtěl člověk v poušti moc. Když od posledního mostu vyrážíme na cestu domů, chytá se nás jakýsi mladý Íránec, mluvící perfektně anglicky. Prý učil na univerzitě v Polsku a zná taky ČR. A nabízí, jestli se nechceme přidat k němu, jeho belgickému kamarádovi a pěti íránským děvčatům a jít někam zapařit. Z jeho gest je ale jasné, že děvčata nejsou to, oč mu běží. Tak se radši vymlouváme na přílišnou únavu a on nám o další kilometr dál přeje dobrou noc a mizí v davu. Isfahánem je seznam míst, která jsme chtěli v Íránu navštívit, téměř vyčerpán. Zítra se začneme pomalu přesouvat na hranice s Irákem a konečně také blíž k Africe.

Příspěvek byl publikován v rubrice Írán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

1 komentář u Od jeskynních lidí k Perské říši

  1.  
    Milan napsal:
     
     

    Ahoj kluci..Iran je nadherna zeme s uzasnymi lidmi.! Skoda ze USA na ne háže svinstvo a ve svete je tato zeme povazovana za velkeho nepritele sveta.:-) Prejeme vam stastne a vesele Vanoce a v Novem Roce mnoho krasnych zažitku na cestach:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>