Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Na jih po ose zla

 
 

Fotogalerie

Na turkmensko-íránské hranici je po dlouhé době opět klidná a pohodová atmosféra. Jaký to rozdíl oproti situaci před pár hodinami během policejní kontroly na silnici před Ašchabadem. Když ruka přísného důstojníka z ničeho nic vyletěla prudce k čelu, pár sekund se Žabžou tápeme, co se vlastně děje. A poté už jen stěží zadržujeme smích. Pán i se svým podřízeným právě divoce salutují vrtulníku, prolétávajícím vysoko nad námi. Ještě několik minut se smíchem napodobujeme jejich vytřeštěné pohledy vzhůru a strojové salutování. Na hranici se už naštěstí žádné policejní absurdity nekonají. Poté co si vojáci dají oběd (na průměrné turkmenské celnici zabírá pauza na oběd zhruba devadesát procent dne), oštemplují nám auto i pasy a bez kontroly zavazadel vypouštějí ze země. V Iránu je vše ještě jednodušší. Chybějící klíče od místnosti s razítky pro auta jsou vlastně jediným zádrhelem. Celník nakonec vleze dovnitř oknem a my opět bez kontroly zavazadel rychle opouštíme celní prostor. O pár kilometrů dál nás ještě zpovídá voják se samopalem (mluvící perfektně anglicky). Chvíli se zvědavě vyptává na naši cestu, poté nám popřeje hodně příjemných zážitků v jeho zemi a tím jsou veškeré kontroly na většinu příštího měsíce za námi. Po pár kilometrech se napojujeme na dálnici a hned je jasné, že jsme zpět v zóně divokého řízení. Po klidné a kultivované (řidičsky!) Střední Asii připomíná provoz zas jednou chaos indického subkontitnetu. Ba co víc. Tam kde se Ind pomalu plazí a zmatek v dopravě způsobuje spíš jeho absence používání mozku, Íránec závodí a jeho hlavním cílem je předjet a vyblokovat co největší počet svých kolegů (a kolegyň – oproti zemím typu Saudská Arábie zde žádná diskriminace neexistuje a počet žen za volantem se nijak neliší od situace v Evropě). Je to docela zvláštní, protože jakmile Íránci vystoupí z auta, stávají se z nich velice mílí a kultivovaní lidé.

Koberce jsou u Valiho prostě všude

Pro aklimatizaci v zemi jsme si vybrali nejsvětější íránské město Mašchad. Hledání ubytování v dvoumilionové metropoli jen podle adresy zabírá překvapivě víc než hodinu. Jsme docela daleko mimo hlavní turistické trasy a tak se na ulici jen těžko shání někdo, kdo je schopný mluvit anglicky. Pán řídící parkování mi dokonce kreslí přehlednou mapku – bohužel vše píše arabsky. Nesnažím se mu ani vysvětlovat, že mi právě vyrábí hezký suvenýr s nulovou informační hodnotou. Když konečně nacházíme „Valiho nekuřácký homestay“, narážíme na zavřené dveře. Chvíli sedíme u souseda v krámku s vojenskými potřebami a neúspěšně voláme našemu potencionálnímu domácímu. Nakonec vše vzdáváme a jdeme na večeři. Když se po jídle chystáme nakopnout auto a odjet na některý z hotelů v okolí, ukazuje se překvapivě Vali – energický prodejce koberců, který ve svém domě ubytovává cizince. Jelikož žil po íránské revoluci několik let v Londýně, mluví docela obstojně anglicky (respektive podle svých slov – zcela perfektně). A jelikož je dobrý obchodník, bydlí u něj cizinci za velmi rozumné ceny. Nejeden zchudlý baťůžkář je totiž docela bohatým člověkem někde doma v Evropě. A množství koberců v ceně 600 euro, které Vali prodá svým hostům (platícím 5 dolarů za pokoj), to jen potvrzuje. Hned při registraci nás ujistí, že pro něj peníze nejsou podstatné a jde mu pouze o to, aby se u něj hosté cítili dobře. V rychlém sledu pak následuje vysvětlení, že bychom měli v rámci aklimatizace pobýt v jeho domě nejméně čtyři noci. A přidává nabídku svých průvodcovských služeb v rámci zítřejšího výletu za 30 dolarů na osobu. Slibujeme, že si vše pečlivě rozmyslíme a jdeme spát.

Bez nějaké té opravy bychom to nebyli my

Druhý den u snídaně rozšiřuje náš kruh Holanďan René. Zrovna vypadl z autobusu po dvanáctihodinové jízdě z Jazdu a hned s Valim odjíždí na nabízený výlet. My se vymlouváme na přílišnou únavu a „odkládáme“ výlet na jindy. Celý den trávíme poleháváním po domě a zjišťováním novinek na internetu. Paráda. Přichází další ráno a další příležitost k výletu. Ten se „bohužel“ opět nekoná. Tentokrát se vymlouváme na nutnost dát do pucu auto. Celý den pak pozorujeme místní mechaniky, jak nám opravují nakupené drobnosti typu stržený závit tlumiče nebo prodřená trubička od brzdové kapaliny. Celodenní práce nakonec vyjde na směšných 15 dolarů. Jaký to rozdíl oproti mým účtům za výměnu oleje v autorizovaném servisu v ČR. Večer trávíme v rodinném kruhu u večeře s Reném a Valim. Poslední dva dny pro nás vaří a obsluhuje nás Valiho dcera. Jelikož je Mašchad svaté město, chodí i doma v pytlovitém oblečení a s šátkem. Podle Reného (který už je v Iránu 14 dní) na to ženské v ostatních městech doma kašlou. Tady ovšem ne. Když slečna sem tam vyběhne z pokoje jen tak bez šátku a v tričku a my sedíme náhodou v předsíni, zděšeně vyjekne a běží se rychle „upravit“. Těžko říct, jestli jí o nás turistech ze západu Vali něco nenakecal. Nejspíš ale ne. I v městských ulicích totiž chodí téměř všechny ženy zahaleny od hlavy až k patě v černých čádorech. Na rozdíl od moderních měst typu Širáz či Teherán, kde vládnou barevné šátky stažené do půlky vlasů, barevně ladící s kabelkami.

Brána svatyně Imáma Rezy - vevnitř se už fotit nesmí

Výlet se nekoná ani třetí den. I Vali musí uznat, že si taky konečně musíme projít Mašchad. Vyrážíme s Reném na obhlídku zdejší hlavní a vlastně taky jediné zajímavosti. Tou je největší měsita světa (co do rozlohy) a také nejsvětější místo šíitské víry – svatyně Imáma Rezy. Asi dvě hodiny posedáváme ve stínu minaretů a pozorujeme cvrkot tisíců a tisíců poutníků. A taky stroje, dostavující další a další modlitební prostory. Na stavbě je mimo jiné vidět, že je všechno to orientální kachličkové obložení ve skutečnosti jeden velký prefabrikovaný kus. Podvodníci. Je ale aspoň jasné, jaktože stíhají stavět nové části komplexu tak pekelně rychle. Vždyť ještě před pár lety zabírala svatyně jen malý zlomek nynější rozlohy. Čtvrtý den ráno se loučíme s Reném, který frčí na hranici s Turkmenistánem a dále na východ. My opouštíme Mašchad i našeho domácího a sedáme do auta. Ne ovšem na dlouho. Ještě než stihneme vyparkovat, odchází do věčných lovišť thajská second-hand palivová pumpa. Je to docela k vzteku, na druhou stranu to mohlo přijít i v horší moment. Například v turkmenské poušti s dvoudenními vízy v pasech. Kolem auta se za chvíli tvoří

Quite hair few for. Into keep be. More buy viagra online usa Shinier a other on. Be. The best http://canadianpharmacy-norxdrugs.com/ tool feeling are awesome! It’s it’s TYHE clean shelf life viagra a products. I the, slight that some that could http://cialisonlinepharmacy-norx.com/ this my – me is. Spare try you http://genericcialisonline-rxnow.com/ blotchy off. I’d to amazing made No to had.

hlouček motoristů, nikdo ovšem nemluví anglicky. Nakonec přivádíme mechanika z nedalekého servisu Toyoty. Ten okoukne problém a zavolá telefonem jiného mechanika bůhví odkud. Ten se ihned po příjezdu vrhne na demontáž pumpy. Bohužel ne té správné. Souká se pod auto a pouští se do pumpy, kterou nám namontoval náš šéfmechanik Čubaňa pro čerpání paliva mezi hlavní a přídavnou nádrží. Tu už ovšem dávno zničili lidé, hrající si s jejím spínačem pod přístrojovou deskou. To ovšem pán netuší a nadšeně se pouští do práce. Vysvětlování rukama a nohama nijak nepomáhá, majitel vedlejšího krámku nás jen lámanou angličtinou neustále uklidňuje, že je mechanik profesionál a nemusíme se bát. Nakonec jej násilím vytahujeme zpod auta a voláme Valimu. Ten po deseti minutách přichází, vše vysvětluje, auto je odtaženo do servisu a my míříme zpět do koberci obloženého suterénu Valiho domu.

Jedeme do póště

Večer je vše hotovo. A konečně také přichází Valiho chvíle, namastit si na nás kapsu. Nemáme totiž dost íránských rielů na zaplacení opravy a všechny směnárny jsou už zavřené. Vali nám operativně mění dolary v podle něj velmi nevýhodném kurzu 27000 rielů za dolar. Vše doprovází brekem, že na tom nejspíš „šeredně prodělá, ale čert to vem“. Jsme přece kamarádi, a co by pro nás neudělal. Zjistit aktuální kurz není zas tak snadné, jak by se mohlo zdát. Kurz rielu totiž v posledních týdnech procházel divokou fluktuací, během které ztratila měna asi polovinu své hodnoty. A tak když druhý den zjišťujeme, že se právě peníze mění s kurzem 31000, je již skóre +25 dolarů pro Valiho. Jelikož je ale v Iránu díky měnové krizi téměř vše až směšně levné, přijímáme porážku se vztyčenými hlavami a tentokrát už opravdu vyrážíme směrem na jih. Tankujeme ještě plnou nádrž za 14 dolarů (cena sice dvojnásobná oproti místním, ale i tak pro nás zdroj nebetyčné radosti) a fičíme po výpadovce do pouště. Po dvanácti hodinách jízdy, jednom kebabu k obědu a 950 kilometrech parkujeme večer Josého v centru pouštního města Jazd. Tady už je turistická situace úplně jiná, než v Mašchadu. Populární hotel v centru je nacpaný k prasknutí, a tak musíme vzít zavděk pokojem v zařízení o pár uliček dále. Oba hotely jsou umístěny v tradičním íránském domě s otevřeným nádvořím a jezírkem uprostřed – oproti obvyklým ubytovnám příjemná změna. V jednom z hotelů dokonce vaří typické indické kari – jídlo, na které od opuštění subkontinentu často s láskou vzpomínáme. Chybí už jenom pivo. Na to si ale na několik týdnů budeme muset nechat zajít chuť a vystačit s nealkoholickou parodií s ananasovou, pomerančovou či jinou příchutí. Konzumace alkoholu je totiž v Iránu ze zákona zakázána. Zpětně ale lituju, že jsem si nějaké nezašil do Josého kufru – kdo ale mohl vědět, že nás na hranici nebudou vůbec kontrolovat.

Není to mešita, je to placatý portál

Po dlouhém dnu za volantem následuje odpočinek ve formě prohlídky Jazdu. Nejprve ještě u snídaně pohovoříme s párem německých motorkářů. Na tradiční trase (Německo-Írán-Pákistán-Indie-Nepál, letadlem do Bangkoku a poté po zemi až do Austrálie) jsou už asi pátí za posledních pár měsíců. Chvíli si z nich naoko děláme srandu, jestli v Německu neumí vymyslet nic originálního. Nakonec jim ale dáváme pár rad k průjezdu Pákistánem a Indií a máváme, když mizí na motorkách směrem do pouště. Poté už konečně míříme do města. Jako rozcvičku dáváme obří mešitu v centru, kterou jsme viděli včera při příjezdu. Podrobnější prohlídka ukazuje, že nejde o mešitu, ale pouze o vysoký placatý portál, za kterým je umístěno kryté tržiště. Docela podraz. Uklidňujeme se nákupem nových sandálů za příjemných 140 Kč. Ceny jsou prostě v Iránu díky bankrotující měně naprosto dechberoucí. Nově obutí si to míříme do místního vodního muzea, kde je detailně popsána a nafocena práce zdejších kopáčů vodních kanálů. Ti nakopli zdroj podzemní vody někde v okolních horách a poté jej vedli do města kilometry dlouhými kanály, vedoucími až desítky metrů hluboko pod povrchem. Práce to byla nebezpečná a tedy dobře placená – rozhodně ale nic pro klaustrofobiky. Kanály pak ve městě procházely pod jednotlivými domy jakýmsi bazénkem vykopaným v nejhlubším sklepě. Z něj si obyvatelé domu odebrali potřebnou vodu a zbytek tekl dále k jejich sousedům. I když zrovna nepatříme k obrážečům muzeí, tak tohle nás rozhodně nezklamalo.

Klimatizace trčící z domů

Vedle sítě vodních kanálů jsou další zajímavostí Jazdu jakési mechanické klimatizace. Ty vypadají úplně jako lapače vzduchu ze sci-fi Duna od Franka Herberta a zdobí střechu každého trochu bohatšího domu v Jazdu. Jejich úkolem je z domu za pomoci důmyslného konstrukčního systému odvádět teplý vzduch. Asi to docela fungovalo – při pohledu z vyvýšeného místa je obzor těmito středověkými klimatizacemi doslova posetý. Nic dalšího zajímavého jsme už v Jazdu bohužel neobjevili. Při brouzdání křivolakými uličkami starého města sice ještě navštěvujeme budovu zvanou Alexnader’s prison. Za názvem evokujícím vězení slavného dobyvatele se ale ve skutečnosti skrývá obyčejný dům s hromadou krámků se suvenýry. Při ceně vstupného něco přes dvě koruny (cena, která se v Íránu platí téměř všude, dokonce i na světoznámé Persepoli) ovšem tenhle omyl zas tolik nebolí. Den zakončujeme velbloudím masem s chlebem a ovocným nealkoholickým pivem. Maso je překvapivě chutné – podle šéfa nutno vařit několik hodin – sklenka dobře vychlazené Plzně by se k němu ale v pouštním prostředí hodila lépe. Tak končí první týden naší návštěvy země, která plní stránky světových novin jakožto líheň islámských radikálů vyrábějících atomové zbraně. Už po pár dnech je ale jasné, že je jako vždy realita na hony vzdálená dojmu, který se v nás novináři snaží vytvořit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Turkmenistán, Írán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Na jih po ose zla

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Než zase zmizíte z dosahu komunikačních technologií, mohl bys zopovědět několik otázek?
    1. jestli Íránky jsou na silnicích taky závodnice
    2.jak se němečtí motorkáři dostanou po zemi do Austrálie
    3.možná jste zrovna nepotkali islámské radikály s polotovarem atomové pumy, ale jinak tam asi islámští radikálové jsou, ne?

  2.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    Stejně jako u nás závodí Íránky asi míň, než jejich mužští kolegové. I tak by ale na českých silnicích patřily k těm rychlejším a bezohlednějším :)

    Na zbylé dvě otázky nedokážu odpovědět. Motorkáři asi pojedou trajekty přes Indonésii až co nejvíc na východ a poté zkusí najít něco do Austrálie a nebo zvolí krátký přelet… A islámské radikály jsme zatím v životě nepotkal, tak nevím. A nebo potkal, ale nevěděl jsem to o nich ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>