Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Víkend ve Fanských horách

 
 

Fotogalerie

Během prvních pár dní v Dušanbe stíháme projít město, vylézt na vyhlídku v parku na východ od centra a hlavně zjistit, že tu opravdu není skoro nic zajímavého. Teda kromě českého piva v nedalekém supermarketu – pro mě zdroj nebetyčné radosti. Když nám do čtvrtka nepřichází kód z íránského ministerstva zahraničí o schválení našich víz (nutnost, kterou musí absolvovat každý turista), zvedáme kotvy a mizíme do hor. V Iránu je teď víkend, poté zase v Tádžikistánu, takže nemá smysl ukázat se ve městě dřív, než v pondělí. A proč taky trávit čas ve stanu nad kanálem v Dušanbe, když ho můžeme trávit ve stanu v nedalekých Fanských horách – možná vůbec nejoblíbenější vysokohorské destinaci v bývalém SSSR. Ben s Urim chtějí jet s námi, nejdříve si ale musí dát důkladnou snídani. Z těžkého rozhodování, jestli na ně máme čekat další dvě hodiny (snídající Izraelec není záležitost na pět minut), nás vysvobozuje sms od Petra (kterého jsme s jeho kamarádkou Lídou potkali v Biškeku). Přesouvají se zrovna na krátký trek do Fanských hor. Prý na nás rádi počkají v první vesnici za „tím dlouhým tunelem“ a dál můžeme jet spolu. Paráda. Házíme snídající duo Ben & Uri přes palubu a mizíme z Dušanbe po zbrusu nové asfaltce, vedoucí na sever země. Však oni nás kluci místní dopravou určitě brzo doženou.

Vypadá neškodně

Po několika desítkách kilometrů se před námi otevírá ústí „toho dlouhého tunelu“. Už nás před ním varovali ostatní na guesthousu. Prý to asi projedeme, když máme offroad, ale nebude to žádná sranda. Povídačky, říkáme si. Po první minutě jízdy tunelem to na žádnou velkou pecku nevypadá. Prostě neosvětlený tunel s docela špatným povrchem silnice. V Kyrgyzstánu jsme už jeli i horším. Po dalších pěti minutách jízdy začínáme pomalu svoje stanovisko přehodnocovat. Na rozbité vozovce se začínají tvořit louže hluboké až půl metru a díky výfukovým plynům z ostatních aut není vidět skoro nic ani se zapnutými dálkovými světly. Občas se od stěny ke stěně zoufale plazí menší auta ve snaze nezapadnout do jedné z mnoha kaluží s neodhadnutelným dnem. Sem tam mineme obří turbínu, která tunelem žene vzduch a vydává hluk, jako byste stáli vedle startujícího letadla. Tyhle improvizované ventilátory tu nejsou ani tak kvůli řidičům aut, ale především proto, aby se neudusili pracovníci, kteří se za plného provozu snaží tunel dokončit. Po patnácti minutách jsme konečně venku. Z internetu se později dozvídáme, že jsme právě úspěšně překonali nechvalně proslulý tunel smrti. Dříve silnice vedla průsmykem Anzob, ležícím ještě několik set metrů nad ním. Průsmyk ovšem vždy v zimě zapadl sněhem a na několik měsíců tak odříznul severní část země od jižní. Proto byla za asistence íránských inženýrů proražena tahle děsivá díra, trpící obřími průsaky podzemní vody. A tunel smrti se mu nepřezdívá jenom tak ze srandy. Díky neexistujícímu odvětrávání zde již v minulosti zahynulo několik řidičů na udušení výfukovými plyny. Ne nadarmo mají zaměstnanci zahraničních firem a ambasád důrazně nedoporučeno tunelem jezdit.

Žádné objíždění!

Na druhé straně horského pásu sjíždíme do hlubokého údolí a v první vesnici u magazínu nakládáme do auta Lídu a Petra. K našemu cíli, jezeru Iskander-kul je to už jen něco přes dvacet kilometrů po rozbité cestě. Ve vesničkách na silnici k jezeru leží uprostřed vozovky co chvíli hromada slámy. První z nich elegantně objíždím terénem a okamžitě mě stíhá gestikulující a nadávající babička. Ajaj. Hned mi to dochází. Místní dávají slámu na silnici schválně – jde o takovou moderní verzi mlácení obilí. Do dalších hromad tak už vždycky s gustem vjedu, za což sklízíme poděkování okolo stojících zemědělců. Po hodince jízdy jsme konečně u jezera. To leží uprostřed suchých a kamenitých kopců v podhůří Fanských hor. Voda jezera je perfektně čistá a na hladině se zrcadlí okolní kopce. To je sice hezký pohled, ale jako cílová destinace nic moc. Míjíme proto starou (ale stále funkční) sovětskou turbázu, poté i luxusní vilu tádžického prezidenta s heliportem a míříme přes kopec do vesnice Sarytag, ležící v údolí nad jezerem. První plán je zakempovat někde za vsí, ten se ale rychle mění při nákupu piva v místním magazínu. Ve vesnici jsou prý dvě možnosti tradičního ubytování přímo u rodin – v současné

With Panasonic want money. The had for viagra sale in dubai go child. Like top reach hair. By Avalon different pills like viagra at gnc fried! Split to my packaging. The much cialis generic look on is. With will makes from canadianpharmacy-norxdrugs.com it didn’t. To any I scrub had cialisonlinepharmacy-norx didn’t that’s little my like just trial.

době velmi populární „ekovarianta“, anglicky nazývaná homestay. Říkáme si, že nás to pro jednou nezabije a parkujeme Josého na dvorku vedle oslíka a hromady sena. Prohlédneme ložnici s matracemi a polštáři (spí se zde na zemi) a domlouváme s hospodářem přijatelnou cenu 15 dolarů na osobu i s jídlem.

Lída, Petr a lehká večeře

Objednáváme večeři na sedmou, saunu (!) na osmou a jdeme se projít po vesnici. Nakonec se zasekáváme u potoka, tekoucího do jezera. Když jsme Iskander-kul před chvílí bez zastávky minuli, bylo mi trochu líto, že jsme se nezastavili aspoň na krátkou koupačku. Teď už není. Voda je úplně neskutečně ledová. Po deseti sekundách mi úplně omrzají nohy a nechápavě koukám na Petra, který leží v potoce celý kromě hlavy. Docela by mě zajímalo, kde se v něm ta otužilost při jeho práci pro „Člověka v tísni“ v Kambodži vzala. Pak už následuje večeře, sauna (sice jsme prošvihli nejrozpálenější fázi, vše ale doháníme poléváním kamen vodou), jedno pivo a můžeme jít spát. Druhý den ráno vstávají Lída s Petrem docela brzo. Vyrážejí totiž na pětidenní přechod Fanských hor. To není nic pro nás rozmazlené automobilisty. Od snídaně jim máváme a sledujeme, jak mizí vršky jejich batohů za plotem. Poté se loučíme s panem domácím a zvedáme kotvy i my. Po cestě zpět do údolí na asfaltku přichází událost, na kterou čekáme už téměř padesát tisíc kilometrů. Konečně máme první defekt. Měnit kolo se nám moc nechce (vzhledem k sjetosti našeho vzorku a perfektního stavu rezervy by bylo celé auto nakřivo), dofoukáváme radši pořádně pneumatiku a pokračujeme v cestě. Máme k tomu koneckonců svoje důvody. Že bude za nejbližší zatáčkou opravář pneumatik, je totiž jedna z mála jistot, na kterou si na území bývalého SSSR můžete vsadit. A taky že jo. Neuteče ani deset kilometrů a parkujeme před dílnou „vulkanizéra“. Necháváme si za drobný peníz opravit pneumatiku a mezitím se smíchem odoláváme nabídkám majitele krámku s autodíly na koupi Josého. Naše auto je v Tádžikistánu opravdu populární a jeho cena zajímá snad každého chlapa, který jde okolo. Nabídka se tentokrát vyšplhá až na deset tisíc dolarů a starou Ladu k tomu. Musíme slíbit, že se tady s autem stavíme, až pojedeme z Afriky a s taškou darovaných meruněk mizíme za horizontem.

Deset tisíc dolarů? Málo. Ale ta Lada vypadá lákavě.

Naším dnešním cílem je horský kemp na druhé straně Fanských hor, za vesnicí Artuč. Po chvíli se odpojujeme z hlavní tádžické tepny a najíždíme na zoufale špatnou asfaltku, vedoucí na uzbecké hranice. Kdo by ji taky opravoval, když jsou vztahy mezi těmito bývalými sovětskými republikami na bodu mrazu. Ujet zbylých šedesát kilometrů do „alplageru“ tak zabere celé tři hodiny. Závěrečná offroadová vložka, ve formě posledních šesti kilometrů z Artuče, je už jen třešnička na dortu. Přijíždíme před zavřenou bránu zjevně opuštěného obřího horského resortu. Nakonec se nám povede najít majitele a světe div se, areál je prý v plném provozu. Nemáme prý zmatkovat a otevřít si bránu sami. Aha. Za chvíli přijíždí taxík s párem starších německých učitelů zeměpisu. Mají zaplacenou půlku zájezdu u jakési německé cestovky. Zbytek jejich skupiny je zatím v Uzbekistánu a všichni se zde mají setkat za tři dny a vyrazit do hor. Z organizace jejich pobytu (pravděpodobně ne úplně levného) pravá východní exotika jenom dýchá. Jejich taxikář ani nikdo tady na resortu nemluví anglicky, oni zase ani slovo rusky. Cestovka je zkrátka hodila do středoasijských vod a ať plavou. Docela legrace. Po zbytek večera jim tak při společném popíjení piva děláme tlumočníky a domlouváme jim večeři a program na další den. Se setměním ještě přichází průvodce z Petrohradu se skupinou estonských děvčat z přechodu hřebene. Ze začátku to tak nevypadalo, ale turbáza nakonec při troše fantazie doslova praská ve švech.

Oslíci...

Druhý den konečně se Žabžou protahujeme naše sezením v autě atrofované svaly a vyrážíme na túru. Oproti Himalájím, Karákóramu a hlavně za humny ležícímu Pamíru jsou Fanské hory docela legrační kopečky. Vždyť jejich nejvyšší vrchol dosahuje necelých pěti a půl tisíce metrů. Co si ale budeme vykládat, na pěkný celodenní výšlap to bohatě stačí. Naším cílem je náhorní planina s jezery, ležící něco přes půl výškového kilometru nad horskou chatou. Cesta stoupá údolím kolem potoka a jednoho vodopádu, převážně prachem a sesutým kamením. Předběhneme pár oslíků, nesoucích hromadu matrací, stanů a batohů. A taky pár turistů, kterým všechny tyto věci patří. Je to tady docela normální věc. Chcete přejít tyto vysoce populární středoasijské hory, ale nemáte fyzičku, tahat se několik dní s těžkým batohem? Najmete si prostě průvodce s několika oslíky a sami kráčíte jen s lehkým batůžkem. Když se vyškrábeme na planinu s jezery, dáváme sbohem hlavní vyšlapané stezce a razíme si to přímo k menší hoře, zvedající se uprostřed údolí. Výstup terénem na tento asi 500 metrů vysoký pahorek vzdáváme z bezpečnostních důvodů (Žabža má již tradičně sandály) těsně pod vrcholem. Ale i tak je odtud nádherný výhled na severní část hlavního hřebene, zakrytou ohromnou vrstvou ledu a sněhu. Zpátky dole u jezera dáváme lehkou svačinu a poté míříme zpět domů. Po celodenním výšlapu naše zlenivělé nohy pěkně bolí, vše ale zachraňuje dobře vychlazené místní pivo. Náš prodloužený íránsko-tádžický víkend ve Fanských horách je u konce. Nezbývá, než se tunelem smrti (tentokrát kompletní zážitek bez puštěných větráků a zcela bez osvětlení – v neděli se zde totiž nepracuje) přesunout zpět do Dušanbe. V emailu určitě najdeme potvrzení z Iránu, na ambasádě vyzvedneme víza a začneme se přesouvat směrem do uzbeckého Samarkandu. Anebo že by ne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Tádžikistán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Víkend ve Fanských horách

  1.  
    Weir napsal:
     
     

    Yarine, ze zrovna ty budes nekomu vytykat sandaly… :o) 10.000$? V te Lade byste dojeli, ne? :o) Pekne.

  2.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Kdoví, jestli by nevydržela víc na Toyota :-)). Když přejeli Afriku trabantem…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>