Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Trable v údolí Hunzy

 
 

Fotogalerie

Po probuzení v Chilasu se pomalým tempem vydáváme na zbylých pár kilometrů do Gilgitu. Překročit nedalekou čínskou hranici máme podle domluvy až za dva dny, není tedy kam spěchat. Po pár desítkách kilometrů míjíme u cesty dopravní značku, nesoucí neobvyklý nápis: „Look to your right, killer mountain Nanga Prabat, 8126 metres,“ upozorňujících na jednu z nejobávanějších osmitisícovek. Míjíme ceduli a s trochou mrmlání koukáme na malou horu napravo, která tedy rozhodně jako pověstná Nanga Parbat neboli „Hora zabiják“ nevypadá. Po pár stech metrech se otáčíme a rozhodujeme se, vyfotit si aspoň ceduli. Něco takového přece nevidíme v ČR u silnice každý den. V té chvíli se vše rychle vysvětluje. Celý obzor před námi zaujímá do mraků trčící obří zasněžená hora. Děkujeme našemu nápadu vyfotit si ceduli, vyskakujeme z auta a užíváme si první, počasím nezkažený pohled na některou z osmitisícovek. O pár kilometrů dál pak míjíme památník u silnice, označující místo, kde se stýkají tři nejvyšší pohoří světa – Karákóram, Hindúkuš a Himaláje. Tak je to alespoň napsáno na omšelém betonovém nápisu. Podle různých encyklopedií je sice výška daných pohoří lehce diskutabilní, ale čert to vem. Styl se tomuhle trojmezí, tvořenému soutokem řek Gilgit a Indus, upřít rozhodně nedá. Poté již vjíždíme do největšího města oblasti, Gilgitu, kde si dáváme zaslouženou pauzu až do dalšího rána. Náš pasažér Ježíš se rozhoduje přespat ještě jednou s námi a popovézt se zítra do své cílové destinace – Karimabadu. Dle jeho vlastních slov prý cestuje zásadně sám a výlet naším autem z Lahore až do srdce Karákóramu je jeho nejdelší nesólovou cestou v životě. Z Gilgitu, ležícího uprostřed neskutečně rozpálených a vyschlých hor, toho už za zmínku příliš nestojí. Snad jen atmosféra kolem sedmé hodiny večerní, kdy všichni sedí zavření doma u plných talířů a čekají, až hodiny odbijí konec každodenního ramadánového půstu. Opuštěné město a zavřené obchody tak na dobré dvě hodiny připomínají kulisy k filmu o světě po vypuknutí nukleární války.

Ahmad Din a "jeho" vesnice

Druhý den se vydáváme na lehkou etapu do Karimabadu a dále k jezeru Attabad. To vzniklo před dvěma lety kolapsem velké části přilehlé hory a zaplavením údolí za sesuvem. Jezero má délku přes dvacet kilometrů a Karakoram Highway leží už přes dva roky hluboko pod jeho hladinou. Zprávy o možnosti dostat auto na druhou stranu se různí a nemají v tom jasno ani místní z Karimabadu, který leží asi dvacet kilometrů od jezera. Chceme se proto přeplavit na druhou stranu ještě dnes a na druhý den si nechat jen krátkou cestu k hranici včetně celní prohlídky. Jak ovšem řekl známý německý klasik Goethe: „Šedivá je ale teorie, jen strom života věčně zelená se,“ a nám po krátké zastávce v Karimabadu nezbývá, než souhlasit. Pro cestu přes jezero totiž potřebují všichni cizinci speciální povolení od samotného Deputy Commissionera (DC) v Karimabadu. AC/DC (a tím nemyslím slavnou australskou kapelu) nám tak komplikují život i daleko od bangladéšského celního „průšvihu“. Je totiž Ramadán, což v praxi znamená náhodnou, vždy však podstatně kratší pracovní dobu. Ve dvě odpoledne tak už zmíněný DC dávno odpočívá po těžkém pracovním dni ve stínu své rezidence a zmíněné povolení nikomu nevydá, dokud hodiny neodbijí devátou ranní následujícího dne. Samozřejmě svůj boj s byrokracií tak lehce nevzdáváme a začínáme nahánět místní pohlaváry po okolních vesnicích. Našemu snažení učiní přítrž až jakýsi důstojně vypadající pán. Jmenuje se Ahmad Din. Zavolá nejprve DC, potom AC (Additional Commissioner) a poté nám vysvětlí, že žádný ze „C“ nehne ani prstem, ať už si před něj přidáme písmenko abecedy, jaké budeme chtít. Nakonec se smířlivě ptá: „Proč nejedete s námi, na návštěvu do naší vesnice?“ Rezignovaně krčím rameny: „Jedeme. Nic lepšího na práci stejně nemáme.“ Naložíme do auta nákupy pro půlku vesnice, plynovou bombu na střechu a kodrcáme se údolím Hunzy zpět po rozbité cestě…

Střech plná meruněk

Ahmad Din je zvláštní člověk. Prý pracoval 15 let v Karáčí pro public relations a teď dělá cosi s informačními technologiemi. Co je tedy přesně jeho zaměstnáním je záhadou. Ať je to co je to, nebrání mu to vytočit na svém mobilu šéfa pákistánské imigrace a informovat ho, že zítra přijedeme pozdě a ať s námi počítá. Poté ještě zavolá majiteli poměrně luxusního hotelu v nedalekém Karimabadu a rezervuje nám pokoj za směšnou cenu (asi 150 Kč). Nakonec je pod stromem na zahradě naservírováno jídlo a pouštíme se do něj – Ramadán neramadán. Bez okolků se ptám, jestli snad není řádný muslim. Prý je a přidává hned přednášku o nesmyslnosti Ramadánu. Původně byl určen jak půstu těla, tak k očistě duše. Od muslimů se proto očekává, že se nejen zdrží jídla, pití a pohlavního styku, ale především, že budou konat pouze dobro a pomáhat všem ve svém okolí. V dnešní moderní době se to celé zjednodušilo na půst a na složitější část ve formě dobrého chování všichni kašlou. Ahmad proto pro změnu kašle na nějaké týrání těla a o Ramadánu říká, že je to blbost. Po jídle jsou nám ještě naservírovány sušené meruňky (mimochodem celá oblast je velmi vhodná pro pěstování ovoce – třešně jsou prý dokonce tak kvalitní, že se exportují až do Dubaje či Anglie) a také plné plato jakéhosi ostružině podobnému ovoci, které se jmenuje mulberry. Nejdříve tápeme, co to vlastně jíme, nakonec se nám ale díky slovníku na mobilu (mulberry = moruše) dělá jasno. Tento velice sladký plod roste na stromě, jehož listy jsou jedinou potravou housenky bource morušového – producenta hedvábí. Sypeme tak do sebe tuny moruší a všechno do sebe najednou zapadá. Jsme přece na jedné z historických větví Hedvábné stezky. Kde jinde by vám tak měli strčit pod nos plné plato moruší.

Úroda obilí pod Rakaposhi

Po jídle nás bere Ahmad na jedno ze svých oblíbených míst. Stoupáme úzkou silničkou v úbočí hory na plošinu nad údolím. Ahmad si chce vyzkoušet řídit naše auto. A jde mu to opravdu dobře. Aspoň relativně. Řídit Josého není totiž úplná sranda a tak nám se Žabžou stojí vlasy hrůzou, když Ahmad co chvíli zarovná kolo s okrajem několikasetmetrového srázu (silnici samozřejmě tvoří nezpevněná hlína), aniž by o tom věděl. Nakonec přijíždíme do vesnice na malé náhorní rovince. Protáhneme se úzkými uličkami mezi domky a políčky s čerstvou úrodou obilí až ke hřbitůvku za vesnicí, nad kterým je naprosto famózní vyhlídka na všechny strany okolo. S otevřenou pusou koukáme hluboko pod nás na údolí řeky Hunzy, za kterým se tyčí několik majestátných vrcholků. Obzoru na druhé straně pak dominuje zasněžená Rakaposhi, 27. nejvyšší hora světa. Ahmad jen pobaveně kouká na naše nadšení a říká: „O

Will after your have at the chinese herbal viagra feedback to. Being else outside. I at: anything. Said buy viagra usa That product. Both was you to nap cialis pharmacy direct know daily 1 on of nozzles one during online canadian pharmacy my. Afer Shampoo me a on cialis pharmacy online a because stronger the of.

téhle vesnici moc lidí neví, v průvodcích to nenajdete, ale je tu pěkně, co?“ Ano, je! Zpět dole v údolí ještě dáváme povinný čaj, vyměňujeme adresy a už za tmy míříme do Karimabadu, do domluveného hotelu.

Blížíme se k závalu

Druhý den po probuzení posedíme chvíli na balkonu a sledujeme probouzející se den v údolí Hunzy. Ještě nevíme, že nás čeká asi nejhutnější den celého našeho putování. Nejprve konečně potkáváme Ahmadova kamaráda, majitele hotelu. Prý jestli už nemáme moc peněz, ať ubytování vůbec neplatíme. Uf. To se nám tedy ještě nestalo. S díky odmítáme a platíme aspoň předem domluvenou směšnou sumu. Poté už neztrácíme ani minutu. Beru hromadu dokumentů a pasy a frčím do kanceláře DC, zatímco Žabža odjíždí autem do nedalekého Aliabadu vybrat peníze a natankovat. Po vyplnění tuny papírů, zapsání našich údajů do několika nesmyslných sešitů a jednom falešném Žabžovu podpisu dostávám konečně kýžené povolenky a utíkám k hlavní cestě. Jelikož jsme sehraný tým, přijíždí Žabža jen o minutu později, skáču do auta a uháníme směrem k jezeru Attabad. Po půl hodině jízdy je konečně vidět obří zával, ležící přes celé údolí. V sesutém svahu je vyježděna malá serpentina, po které jezdí sem a tam hromada malých jeepů, převážejících přes zával čínské zboží z lodí na druhé straně. Pod kopcem pak zboží překládají na velké náklaďáky, které blokují celou cestu. To horší má teprve přijít, proto se díky kombinaci troubení a nadávání řidičům rychle dostáváme přes první překážku a míříme přes desítky metrů vysoký sesuv na druhou stranu k jezeru. To co vidíme při příjezdu na horizont však naprosto překonává naše očekávání…

Mírně zaplněná cesta

Dole u vody stojí několik člunů s plným nákladem (mimochodem naprosto nevhodných k přepravě auta) a vlastní cesta k hladině je zaskládána jeepy a tunami vyloženého zboží. Mezi tím vším se v úmorném vedru a prachu plouží desítky nosičů, překládajících zboží z lodí na auta. Rychle sbíhám k vodě a domlouvám transport. Přes anglicky mluvící prostředníky se nakonec s kapitánem jednoho z člunů shodujeme na vydřidušské ceně 100 dolarů. Je to dvakrát víc, než platí místní, ale naše situace není pro smlouvání zrovna dvakrát příznivá. Chvíle čekání, až budou naloženy jeepy blokující cestu k vodě a poté se skulinkou rychle protahujeme až k hladině. Snaží se nám v tom sice zabránit voják pákistánské armády se samopalem, Žabža naštěstí poslouchá můj křik od vody: „*** na něho a jeď!“ a za chvíli už okupujeme parádní místo za hromadou vyloženého zboží přímo u břehu. Zatím to jde dobře. Překonání závalu a domluvení člunu – pouhé půl hodiny. Teď už zbývá jen vyložit čluny u břehu a odklidit nahromaděné zboží, aby se José mohl nalodit. Pákistánci záhy chápou naši zoufalou situaci (do zavření imigračního postu zbývá pouze několik hodin) a souhlasí, že zboží za mírný bakšiš prioritně odklidí. Je jasné, že pokud nezaplatíme, budeme tu ještě pozítří. Domlouváme se tak na dvanácti nosičích, kteří dostanou každý po dolaru. Na pracovním tempu se sice nic nemění, ale nemusíme se bát, že budou naši snahu sabotovat. Po další hodině a půl pomalé práce je vše připraveno k nájezdu na člun.

Ano, taky mi přijde, že to nemůže vyjít...

Úzkou uličkou vedoucí do pravého úhlu přímo na loď by se stěží prosmýknulo autíčko z kolotočů. Na nějaké přeorganizovávání těžkých čínských traktůrků lemujících cestu už ale nezbývá čas. Žabža sedá za volant, já v roli závozníka nervózně poskakuju kolem auta a snažím se navigovat. Po nějakých deseti minutách konečně v pravoúhlé uličce mezi zbožím natáčíme auto čelem k vodě a začíná asi nejděsivějších patnáct minut celé naší cesty. Po milimetrech zešikma najíždí Žabža v Josém přes úzká prkna nad kameny a vodou na malý člun. Já zatím jako kozel skáču kolem auta a říkám mu, o kolik centimetrů má popojet a kam natočit volant. Zoufale sleduju, jak se vždy minimálně dvě kola nacházejí z 80% nad volným prostorem a srdce mi divoce buší. Najednou, v půlce nakládání, jedno z prken divoce vystřeluje do strany a pravé zadní kolo mizí hluboko pod ním. Žabža rychle zatavuje, přiskakuje hromada nosičů a podkládá kolo kameny a prkny. Následuje pomalé vycouvání na břeh a druhé kolo celé akce. Konečně, po patnácti minutách a šesti ujetých metrech, je José na prknech, položených kolmo přes trup malé loďky, sloužící k převozu zboží a lidí. Následuje precizní vybalancování podle instrukcí kapitána, aby se loď nepřevrátila v první zatáčce, zajištění kameny a naše cesta na druhou stranu jezera může začít. Dlouho pak na sebe se Žabžou nechápavě hledíme. Naše pohledy z kabiny auta a z venku byly naprosto odlišné, oba jsme ale byli ještě několik minut vydšení k smrti. Kdybychom měli čas všechno natáčet na video, strčili bychom do kapsy nejeden speciál oblíbeného motoristického pořadu Top Gear. Když se nás pak pákistánští celníci ptali, jak jsme dostali auto přes jezero, zakroutil po naší odpovědi jejich šéf nechápavě hlavou a řekl: „That is VERY dangerous!“

Příspěvek byl publikován v rubrice Pákistán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

1 komentář u Trable v údolí Hunzy

  1.  
    Milan napsal:
     
     

    S autíčkem na lodi – to byl nádherný výkon. Ona celá vaše cesta je nádherná a od compu to nevypadá ani tak složité (tedy až na tu Bangladéš). Tiše závidím.
    Zdraví Milan (Ulanbátar, pivko, UAZ Hunter)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>