Kurz stepování

Fotogalerie "Západní Kazachstán"

Další den vyrážíme na obchůzku našeho prvního města v Kazachstánu. Široké bulváry, vysoké budovy, všude perfektně uklizeno a čisto. Atyrau slouží jako základna pro kazašské ropné vrty u Kaspického moře a peníze jsou tu opravdu vidět na každém kroku. Typické provinční město středoasijské země nepřipomíná téměř ničím. Další zvláštností je jeho poloha na řece Ural. Řadí se díky tomu do nevelké skupiny měst, kde můžete cestovat mezi kontinenty pouhým přejetím mostu. Odpoledne tedy definitivně opouštíme Evropu a vyrážíme na necelých 1000km dlouhou cestu stepí do Aktau na břehu Kaspického moře.

Výborná asfaltka určená k zásobování ropných vrtů kamiony z širokého okolí (opravdu širokého – drtivá většina strojů má tureckou, uzbeckou, německou či bulharskou SPZ) definitivně končí v malém městečku Bejneu. Dáváme si boršč a pivo v místní vývařovně, naposledy zamáváme hlavní železniční trati směřující dále pouští do Uzbekistánu, Turkmenistánu a Tádžikistánu a vyrážíme na posledních pár kilometrů (konkrétně 450) na západ ke Kaspickému moři. Cesta západokazašskou stepí se popisuje jen těžko. Nekonečná travnatá rovina, kde sto kilometrů nehraje žádnou roli a jejíž monotónnost rozbije maximálně občasné stádo velbloudů či divokých koní. Cesta je navíc v tak děsivém stavu, že se všechna vozidla dobrovolně probíjí jednou z desítek prašných kolejí, které jsou projeté rovnoběžně s ní. Víří u toho takové množství prachu, že stačí dva kamiony ukryté za obzorem a máte pocit, jako byste se blížili k hořící skládce pneumatik. Čím horší jsou ale cestovní podmínky, tím lepší místa se nám daří nacházet ke stanování. První noc objevujeme zásobárnu dešťové vody (ve zdejší poušti je to výhra na úrovni jackpotu ve Sportce) ukrytou v kaňonu, za který by se nestyděli ani v Utahu či Arizoně. Naši schopnost najít vodu oceňuje dokonce i bača, jehož stádo ovcí a koz ráno obklopuje auto i stan. Absolvujeme tradiční česko-ruský pohovor (Odkud jedete? Kam jedete? Jak dlouho jedete?) a míříme vstříc dalšímu nekonečnému dni ve stepi. Odpoledne sice omylem odbočujeme ze správného směru, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Na okraji vyschlého jezera nacházíme napajedlo napojené na vrt, ke kterému chodí pít stáda divokých koní z celého širokého okolí. Rozděláváme stan, vytahujeme židličky z auta, otvíráme pivo. Cestou na večerní hygienu u napajedla se musíme probíjet stády koní. Kdyby každá zajížďka dopadla takhle, budeme nejspíš bloudit schválně. Před usnutím nás děsí dusot kopyt těsně vedle stanové plachty, ale jak říká Alín: „Kůň na člověka nešlápne“. Ráno nás budí opět bača. Tentokrát s velbloudy a na mopedu. Konverzace tentokrát mírně vázne, jelikož je původem z Turkmenistanu a rusky umí ještě hůř než my.

Hlavním cílem dne je Šakpak-Ata. Západní Kazachstán je posetý nekropolemi a také středověkými podzemními mešitami. Šakpak-Ata je kombinací obojího. A údajně zdaleka nejlepší v celé oblasti. Narážíme zde dokonce na ruské turisty s průvodcem (čímž jsme nejspíš vyčerpali přísun návštěvníků minimálně na měsíc dopředu).

K večeru se rozhodujeme spojit stanování s koupáním v moři. Pohodová stezka směrem k pláži se ovšem za brdkem mění v hluboký písek a záhy jsme zahrabaní až po nápravy. Sháníme prkna k vyproštění, jak to známe z rallye Paříž-Dakar, a děláme pár cvičných pokusů. Práci nám trochu kazí hadi, kterými se místo jen hemží. Jeden z nich se nám dokonce zahrabal do písku přímo vedle kola, a tak chudákovi Alínovi nezbylo než ho za neustálých omluv („promiň hade, my nevíme, jestli seš jedovatej nebo ne“) rozšmelcovat lopatkou na kousky. Jinak se ale zdá vyhrabávání celkem bezproblémové. Necháváme tedy tvrdou práci na ráno a jdeme se koupat spolu se zapadajícím sluncem.