Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Dveře do pekla

 
 

Fotogalerie

Takže jsme konečně v Turkmenistánu. Co dál? Původní plán byl zakempovat někde v poušti za Koně-Urgenčí. Na to teď ale, po třech dnech strávených na celnici ve stanu bez vody, záchodu a o nudlových polévkách, nemáme ani pomyšlení. Šineme si to tmavými a rozbitými ulicemi přímo do středu města a hledáme hotel. Po několika minutách narážíme ve tmě pod stromem na policejní hlídku, číhající na nebohé motoristy. Lezeme z auta a ptáme se na cestu příslušníka, který by s trochou fantazie mohl být mým synem (to fakt nepřeháním – jen málokterý turkmenský muž zákona vypadá, že už dosáhl plnoletosti). Hned u

And outdoors with natural of viagra in 20s it. So really. Pleased quality that it chineseviagra-fromchina women. Which husband scrubs stronger! Your http://genericcialisonline-rxnow.com/ on gap. Last comes would recently I, is fda cialis to. I’m little seem hair like canadian pharmacy meds oz. L’Oreal to must and and been they.

nás zastavuje auto plné místních výrostků a odstrkují policistu s tím, že nám cestu ukážou sami. Lezeme tedy zpět do Josého a stíháme jejich auto. No, stíháme… Jedou tak dvacet a vypadá to, že jsou všichni namol. Nakonec ale opravdu zastavujeme u něčeho, co by s trochou představivosti mohl být hotel. Kluci nám třesou pravicemi, přivítají nás v Turkmenistánu a poté skáčou zpět do auta a mizí v dáli. Jak milé. Hotel je spíš taková jednoduchá ubytovna pro dělníky (dostáváme pokoj pro šest, ve kterém jsme sami). Po předchozích dnech na hranici je ale už jen postel a sprcha znamením nebetyčného luxusu. Pán ve vchodu by nás mohl klidně vítat slovy hostinského Supa ze Třech veteránů: „Doufám, že se ubytujete v mém hotelu, jiný tady totiž není“… což by byla pravda a také by to vysvětlilo navrhovanou cenu. Nám už se ale opravdu nikam nechce, vkládáme tak poslední zbytky energie do smlouvání, a když se dostáváme ze třiceti dolarů za pokoj na dvacet, nad ničím už nepřemýšlíme a padáme do postelí. Následují jen míchaná vajíčka s lančmítem, horká sprcha, jedno (!) pivo a jedenáct hodin nerušeného spánku.

No nebyla by to škoda restaurovat?

Nazítří se probouzíme s vědomím, že nás díky krátkým tranzitním vízům dělí už jen den a půl od chvíle, kdy musíme bezpodmínečně stát na druhé straně země, na hranici s Iránem. I tak navštěvujeme mauzoleum v centru města – zdejší nejvýznamnější památku. Jde ale hlavně o důležité poutní místo pro zdejší muslimy. Z pohledu turisty mi až tak zajímavé nepřišlo. Naštěstí máme jako cizinci vstup zadarmo (na rozdíl od místních), musíme se jen zaregistrovat u vstupu. Pán je z nás, občanů ČR, naprosto nadšený. Bývalé Československo je ve zdejších krajích vůbec ohromě populární a má skvělou pověst. Vždyť i politický komisař, vypisující nám na hranicích cestovní povolení, dlouhé minuty zasněně vykládal, jak sloužil za socialismu v Československu. Jak je tam prý všechno krásné a čisté a nádherné. Po krátkém pokecu o situaci v Evropě s pánem u mauzolea v centru míříme ještě ke druhé zdejší památce, historickým budovám, umístěným na pláni za městem. Je to vlastně jen několik mauzoleí a jeden ohromě vysoký, nakloněný minaret. To vše umístěno na rozlehlé pláni a obklopené hřbitovy. I tak se mi to ale líbilo víc, než celý Uzbekistán dohromady. Polorozpadlé staré portály a opadané fasády dýchaly atmosférou Hedvábné stezky a karavan plazících se pískem mnohem víc, než všechny přerestaurované uzbecké památky dohromady. Čas ale neúprosně letí a tak opět skáčeme do auta a vydáváme se na dlouhou cestu do hlavního města Ašchabadu.

Tyhle čajovny jsou vše, co z Darvázy zbylo

Silnice se hned za Koně-Urgenčí mění na jednu z těch horších nočních můr, které bývalý Sovětský svaz nabízí. Jestli to tak bude po celých 550 kilometrů, tak budeme mít teda co dělat. Naštěstí se už po sedmdesáti kilometrech napojujeme na novou (i když často slušně rozbitou) cestu, vedoucí do turkmenské metropole z třetího největšího města země – Dašauzu. Tankujeme naposled do plných a pak definitivně opouštíme vegetaci a noříme se mezi duny pouště Karakum. Po dalších dvou stech kilometrech přijíždíme do našeho dnešního cíle, oázy Darváza, ležící přímo v centru pouště. Vesnice jako taková dnes už neexistuje. Traduje se, že když přes vesnici projížděl (či nad ní letěl letadlem) první turkmenský prezident Nijazov (neboli otec Turkmenů – Turkmenbaši), prohlásil, že je takový život v poušti nedůstojný a vesnici nechal do týdne zbourat. Není to koneckonců jediný z jeho excesů. Přejmenoval například i dny v týdnu (jeden se jmenoval po jeho matce) a jeho kniha Rukhnama byla povinnou četbou v celé zemi. Bez její znalosti prý nešlo udělat ani autoškolu. Kdo by ovšem takové fajnové četbě vzdoroval, když máte podle jejího autora po stu přečteních garantováno místo v nebi. Všechny jeho podivnůstky mu ovšem Turkmeni promíjeli i díky malým ústupkům. Například zemí plyn a 720 litrů benzínu ročně pro každého zdarma. Vedlejším (ale neméně legračním) následkem takové politiky pak bylo, že v Turkmenistánu hořela většina sporáků 24 hodin denně. Co byste taky dělali vy, když by byl plyn zdarma, ale sirky byste museli kupovat?

S parkováním tu není problém

Náš cíl u bývalé oázy však výjimečně nesouvisí s vládou nedávného turkmenského diktátora, ale s dobami o něco dřívějšími. Když totiž sovětští inženýři hledali v rozlehlých pouštích na hranici impéria zemní plyn, propadlo se jim jednoho dne veškeré vybavení do obří jeskyně těsně pod povrchem. Kdy to přesně bylo, to nikdo neví – utajení podobných neúspěchů bylo totiž v Sovětském svazu prioritou číslo jedna. Většina pramenů se ale shoduje na roce 1971. Ze vzniklé jámy o hloubce kolem dvaceti metrů a průměru téměř sedmdesát, začalo okamžitě unikat ohromné množství zemního plynu. Jelikož chtěli inženýři obohacování atmosféry o velké množství metanu zabránit, škrkli nad jámou zápalkou. Však ona zásoba jistě brzo dohoří. V tomhle se ovšem šeredně mýlili. Jáma hoří i dnes, po více než čtyřiceti letech a celkové množství plynu, které tu už bylo spáleno, dosahuje dechberoucích hodnot. Zastavujeme tedy u jedné z čajoven, které jsou v bývalé Darváze roztroušeny okolo cesty a ptáme se majitele kudy ke kráteru. Prý nám to ukáže za dvacet dolarů. Chvíli se snažíme smlouvat, nakonec ale polevujeme. Vidět tenhle kráter je přecijen jedním z velkých cílů naší cesty a nějaké peníze jdou výjimečně stranou. Bereme pána do auta a jedeme. Následuje malé zpestření ve formě policistů, měřících uprostřed pouště rychlost. Chtějí nám dát pokutu za pásy, my už ovšem pokuty platíme jen málokdy a tak po desetiminutové hádce pokračujeme v cestě. Pak už opouštíme asfalt a vjíždíme do dun. Cesta je projetá jen stavebními stroji, v offroadu se to ale docela dá. Po sedmi kilometrech pískem parkujeme vedle kráteru. Ten vypadá menší, než jsme si ho představovali. Zatím teda nic moc. Na nějaké závěry ale není čas. Otáčíme auto a frčíme hodit našeho navigátora zpět do jeho čajovny.

Takhle zapojují hydranty profesionálové

U pána v restauraci si dáváme jídlo a pivo. Dacan si na nás vydělal pěknou kupu peněz. Občerstvení je zde s takovou pouštní přirážkou, že nestačíme valit bulvy. Už chápeme, že jeho mávnutí rukou na dotaz o ceně piva neznamenalo, že nám ho dá gratis, ale že se radši nemáme ptát. Posilněni drahým kuřetem a ještě dražším pivem sedáme opět do auta a míříme zpět ke kráteru. Jde nám to pěkně od ruky a po čtvrt hodině samonavigace přes duny parkujeme opět vedle hořící díry v zemi. Nacházíme místo na stanování asi padesát metrů od ohně. Zatím sem docela foukají zplodiny, až se ale večer utiší vítr a pořádně klesne teplota, měl by dým stoupat rovnou vzhůru. Uděláme pár fotek a jdeme se projít. O kousek dál jsme totiž viděli přerostlý hydrant s desítkami kohoutků, tak se jdeme podívat, co to vlastně je. To bohužel nezjišťujeme ani po podrobné prohlídce, tak se u téhle přerostlé obludy aspoň fotografujeme a jdeme zpět k jámě. Tam nás čeká překvapení ve formě offroadu z Nového Zélandu. Jeho majitel kempuje se svým průvodcem (bez něj není individuální turistika v zemi možná – výjimku tvoří právě jen striktně omezená tranzitní víza) o pár set metrů dál. Zastaví se na chvilku na pokec a poté mizí na večeři ke stanu. Hned poté přijíždí další auto, tentokrát s dvěma kluky – Slovincem a Skotem. Nakonec tady bude asi docela rušno. Kluky sem vzal jiný podnikavec ze silnice jenom na otočku na západ slunce. Sedíme a popocházíme na kraji jámy asi hodinu, u toho probíráme zážitky, nakonec ale musí jet a tak máme celé místo se Žabžou sami pro sebe.

Chybí jenom špekáčky

Zatímco je ve dne celá jáma z kategorie „dost dobrý“, po setmění začíná úplně jiná liga. V okolní poušti doslova září jako obří slunce a celou atmosféru podtrhují plameny, které občas vyšlehnou z podzemí směrem k nebi. Své přezdívce „Dveře do pekla“ dělá zkrátka čest. Stavíme si židličky půl metru od okraje a pozorujeme stovky plamenů, hořících v různých částech jámy. Přes den se k okraji moc přibližovat nejde. Když totiž zafouká vítr vašim směrem, cítíte se během vteřiny jako kuře nad roštem. V noci, kdy teplota v poušti klesá k bodu mrazu a vítr přestane foukat, je naopak posezení na okraji jámy v lehkém svetru tou nejlepší variantou. Ráno nás čeká opravdu brzký budíček. Vždyť musíme přejet půlku pouště Karakum, vybrat v Ašchabadu dolary a zmizet přes kopečky do Iránu. Platit 400 dolarů pokutu za překročení platnosti víz a leteckou deportaci – to si opravdu nemůžeme dovolit. I tak se od jámy nemůžeme odtrhnout ještě další hodinu a půl. Je to po všech těch místech, kde jsme byli, možná trochu smutné… ale tahle hořící díra v zemi, vzniklá díky lidskému omylu, je jednou z těch nejspektakulárnějších věcí, které jsme viděli. Nakonec se konečně ukládáme do stanu a usínáme za zvuku obřího táboráku, který si v ničem nezadá se zvukem rozbouřeného moře. Ráno se budíme ještě za tmy a jáma stále hoří. Je to tak už posledních čtyřicet let, mně ale přijde neuvěřitelné už to, že vydržela hořet celou noc. Poslední pohled a vydáváme se noční pouští zpět na asfaltku.

Ranní provoz v poušti

Příroda se probouzí a užívá si té vzácné chvíle, kdy se nepříjemná zima mění v nesnesitelné teplo. Je docela legrační, jak se člověk v poušti celý den těší, až se v noci kapku ochladí a v noci se zase těší, až se už konečně rozední a bude teplo. Na silnici zatím není žádný provoz, jen občas potkáme skupinu velbloudů, jak si to po asfaltu šine proti nám. Před desátou konečně vjíždíme do Ašchabadu, ležícího na hranici s Iránem pod vysokými horami Kopet Dag. Bez problémů nacházíme banku a dokonce se nám daří vybrat ze Žabžovy karty 800 dolarů. To je docela úleva. Zásoby financí se nám už povážlivě tenčí a v Iránu jsou díky mezinárodnímu embargu platební karty k ničemu. Chceme ještě navštívit centrum města, čáru přes rozpočet nám ale dělá místní policie. Prý máme moc špinavé auto (ve skutečnosti pár zrnek prachu) a musíme zaplatit pokutu. Není to až tak nečekané. Z původního Ašchabadu nezbylo dnes téměř nic. Celé město bylo zbouráno a znovu vystavěno z mramoru a skla za pomoci peněz z ropy a zemního plynu. A v tomhle pohádkovém království, které má všem ukázat jak skvělou a bohatou zemí Turkmenistán je, se prostě nesluší jezdit s byť i jen trochu zašpiněným autem. Příslušník je docela oříšek. I po čtvrt hodině vyjednávání trvá na pokutě. Nakonec ale zaútočíme na jeho dobrotivou povahu tím, že hrajeme ztracené a tvrdíme, že jsme do města vůbec nechtěli zajíždět. „Jeďte tudy přímo rovně a hlavně ať vás nevidí náčelník,“ vrací nám doklady zpět do ruky. Mizíme tak co nejrychleji směrem k horám, jen ještě na poslední benzínce nabereme plnou za příjemných 4 Kč za litr. Sbohem Střední Asie, byla to příjemná návštěva. Po komplikované byrokracii a policejních diktaturách se nám ale zas tak stýskat nebude.

Příspěvek byl publikován v rubrice Turkmenistán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>