Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Bez benzínu po Hedvábné stezce

 
 

Fotogalerie

V Samarkandu si po dlouhé době dáváme trochu památkové turistiky. A co si budeme vykládat, docela se na to těšíme. Po neustálém čekání na víza, pití piva a přesouvání se po rozbitých cestách je to docela příjemná změna. Jako první navštěvujeme hned po ránu největší místní pýchu – historické centrum města zvané Registán. Zvenku je na obří orientální portály parádní pohled. Zevnitř už to (po zaplacení tučného vstupného) taková sláva není. Veškeré vnitřní plochy (dříve islámské školy) zabírají krámky se suvenýry. Takže si vlastně platíte za to, že vás pustí do obchodu. Poté se přesouváme po bývalé hlavní tepně města, prospektu Taškent, směrem k dalším památkám. Z ulice byla v nedávné době udělána moderní pěší zóna a její kraje byly osázeny luxusními obchody se vším možným. Je docela vidět, že uzbecká vláda vynakládá na rekonstrukci Samarkandu nemalé prostředky. Bohužel, výsledek působí značně sterilním dojmem a bylo by možná lepší, kdyby renovátoři trochu ubrali. Postupně navštěvujeme jedno nic moc mauzoleum, jednu naopak velice pěknou mešitu a celou procházku zakončujeme u místního hřbitova – v nekropoli. Tento komplex, skládající se z hrobek, rituálních budov a jedné mešity je možná vůbec tím nejzajímavějším, co je v Samarkandu k vidění a zpětně musím poděkovat Žabžovi, že mě i tady přemluvil k zaplacení nemalého vstupného. To se v Samarkandu platí u každé památky zvlášť a pro cestovatele s omezeným rozpočtem, jako jsme my dva, znamená nemalé výdaje. Naštěstí jsme tu skoro doma. Nebo to aspoň tak vypadá. Vždy, když bábušky prodávající lístky zjistí, že jsme kluci z České republiky, spiklenecky zamrkají a nařídí nám čekat. A až z dohledu odejdou všichni němečtí a francouzští turisté, dají nám se slovy „vždyť jsme vlastně bratři, tak tady to máte se studentskou slevou“ lístky za poloviční cenu.

Žabža v mauzoleové ulici

Den v Samarkandu, zakončený prohlídkou nové části města a první pizzou asi po tisíci letech, příjemně utekl. Nezbývá, než se vrátit znovu do Taškentu a splnit si trochu vízových povinností. Z poklidného turistického tempa nás tradičně probírá José. Ráno před odjezdem koukáme, že mu z motoru teče olej jako z cedníku. Na vině je vadné těsnění. Po krátké konzultaci s místními odborníky je jasné, že by se těsnění stejně muselo objednat z Taškentu, a tak sedáme do auta a volíme variantu „jeď s tekoucím motorem a dolívej“. Nakonec to za celou asi čtyřsetkilometrovou cestu spraví jen litr a půl oleje – pohoda. Druhý den běžíme hned zrána na íránskou ambasádu. Tentokrát nás čeká příjemné překvapení. Konzul přes víkend opravdu vše ověřil v Teheránu a je nám připraven vydat víza. Prý jestli expresní za den nebo normální za čtyři? Ptáme se ho, jestli si z nás dělá srandu, když už kvůli jejich bordelu čekáme na víza tři týdny a teď si ještě musíme připlatit za expresní vyřízení. Prý ne, předpis je holt předpis. Asi s námi cítí, protože nakonec slíbí víza vystavit ještě odpoledne. Když už jsme v laufu, stavujeme se v servisu, u kterého máme zaparkované auto a slavíme opět úspěch. Prý nám těsnění do odpoledne vymění a můžeme si Josého vyzvednout společně s vízy. Paráda. Poté řešíme pak trochu netradiční problém. Nevíme totiž, jak se dostat domů. Na ambasádu jsme vždycky jezdili autem a systém rozsáhlé taškentské MHD je pro nás španělská vesnice. Nakonec vše zvládáme po důkladné anketě mezi cestujícími na zastávce a řidiči autobusů bez jediného přestupu. A o pár hodin později máme v rukou nejen zbrusu nová íránská víza, ale také opraveného Josého – zkrátka, když se daří, tak se daří.

Lehká údržbářská práce

V rozletu nás ale hned po příjezdu na guesthouse zabrzdí zjištění, že z Josého zase teče olej. Reklamaci necháváme na zítra a místo toho se věnujeme poslední byrokratické taškařici, která nás ještě čeká. Následující řádky potěší snad jen vízové specialisty, ale pro úplnost, tady jsou. S íránskými vízy totiž konečně můžeme zažádat o tranzitní víza turkmenská. Nebyla by to ovšem Střední Asie, kdyby v tom nebyl nějaký ten háček. Víza do Turkmenistánu, jedné z posledních stalinistických diktatur planety, je totiž až překvapivě lehké získat v tádžickém Dušanbe (kde jsme to také měli původně v plánu). Naopak Taškent je pro takovéto pokusy nanejvýš nevhodný. Posuďte sami. V Dušanbe vám velmi vstřícný a anglicky mluvící konzul dokáže schválit víza během jediného týdne. Navíc vám dá kód, po jehož ukázání vám nalepí víza do pasu přímo na vybrané hranici. Naopak v Taškentu čekají všichni bez výjimky 21 dní a pro víza je nutné si zajít osobně na ambasádu (o nějaké angličtině tu nemůže být ani řeč). Na nás jsou ovšem i turkmenští byrokrati krátcí. Volám nejprve konzulovi do Dušanbe, jestli za nás může žádost podat někdo jiný. Po příznivé odpovědi odesíláme mailem potřebnou tunu dokumentů a fotografií našim přátelům na guesthousu Adventurer’s inn, kteří vše tisknou, odnášejí konzulovi a během pár dní získáváme kód, se kterým můžeme směle přijet na turkmenskou hranici. Jak prosté… tedy když máte v Dušanbe kamarády. Anno, Michaeli a Bene – velké díky.

Finsko-německo-česká kobercová komise

Druhý den opět parkujeme Josého před servisem. Po hodinové práci koukáme s mechanikem na opět vyndané, den staré těsnění. Po dvaceti kilometrech vypadá hůř, než to původní po bůhví kolika. Není zkrátka nad čínské šmejdy. Většinu dne pak čekáme, až seženou kluci nějaký spolehlivější výrobek. Když je vše hotovo, dáváme mechanikovi dvacet dolarů za odvedenou práci (nechtěl sice nic, ale strávil tím půl dne) a se snášející se tmou uháníme směrem na Samarkand. Celá cesta nám zabere překvapivě málo času. Zdá se, že když člověk obří díry v asfaltu nevidí, tak mu není líto si to přes ně svištět opravdu rychle. Tuhle teorii potvrzují i místní kabrňáci, kteří to kolem nás po tankodromu ve svých vozech značky Daewoo a Chevrolet pálí vysoko přes 120 km/h. Ráno jenom rutinně okoukneme východ slunce nad Registánem a přesouváme se do dalšího z uzbeckých historických měst – Buchary. Máme tu totiž sraz s Annou a Michaelem, kteří se tu rozhodli strávit tři dny, vyměřené jim v Uzbekistánu tranzitními vízy. Setkání klapne na jedničku. Večer se posádka Land Roveru opravdu vmotá do dveří guesthousu, dáváme společnou večeři a pivo a poté padáme do postelí (hlavně teda naši kamarádi – překročit uzbecké hranice a poté projet asi tisící uzbeckými policejními kontrolami není totiž žádná sranda). Druhý den společně procházíme Bucharu. Město je sice mnohem hezčí, než Samarkand, pořád je z něj ale cítit podobná sterilita. Jak kdyby to všechno bylo vytvořeno jenom pro turisty (kterých je tu ve formě autobusových zájezdů opravdu požehnaně) a lidé tu snad ani nikdy nebydleli. Abych ale Bucharu jenom nepomlouval, odpolední posezení na nádvoří mešity a poté na velkém prostranství, kde se prodávají koberce (obří koberce vlající na stěnách všech okolních domků) patří určitě k momentům, na které si jednou rád vzpomenu.

Ať si tu poušť taky užijete

Nazítří ráno už jen poslední společná fotka a Land Rover mizí směrem k turkmenské hranici. My se Žabžou si dáváme ještě jeden den volna. Posíláme pohledy a flákáme se po Buchaře. Čeká nás totiž přesun přes poušť Kyzylkum do dalšího z výstavních uzbeckých historických měst – Chivy. Na cestu se vydáváme hned po snídani. Máme skoro tři čtvrtě nádrže, tak se nijak neznepokojujeme, když se nám na výjezdu z Buchary nedaří natankovat. Však ony ještě nějaké možnosti před vjezdem do pouště budou. Bohužel, naše veselá jízda bez plné nádrže směrem na Chivu se později ukazuje, jako jedna z největších chyb naší cesty vůbec. Po asi sto kilometrech přibíráme do auta tři místňáky (pána a dvě děvčata), kteří jedou do vesnic těsně za pouští. Je to ve zdejších končinách docela normální. Veřejná doprava tu mimo největší města až tak nefunguje, a tak je, když jedete z „vesnice před pouští“ do „vesnice za pouští“, stopování často vaše jediná možnost. Pán umí rusky i uzbecky, tak se co chvíli ptá místních, kde je nejbližší benzínka. Vždycky je za rohem, ve skutečnosti je ale pokaždé zavřená nebo prostě bez benzínu (v Uzbekistánu zcela normální). Děvušky nám pro změnu usnadňují práci na mnoha policejních kontrolách. Když s námi příslušníci několik minut nemohou hnout, ztratí nakonec o úplatky zájem a jdou se se slovy „jedna z těch holek je docela kus“ dvořit děvčatům v našem voze. Samozřejmě uzbeckým způsobem – tak, že jim oběma důkladně zkontrolují doklady. Holt, v každé zemi asi na holky platí něco jiného. Uprostřed pouště konečně nacházíme zdroj benzínu. Za dvojnásobnou cenu oproti normálu tankujeme u skladiště ve vesnici pro jistotu hned třicet litrů – jen abychom brzo zjistili, že auto skoro nejede. Za divokého klepání ventilů vztekle nadáváme na pouštní šejdíře a vodou ředěný benzín. Ve skutečnosti nám do nádrže namísto slibované pětadevadesátky nalili něco, čemu se v Uzbekistánu říká kondenzát. Co to vlastně je dodnes nevíme, na chod motoru to ale má fatální následky.

Nefalšovaná radost nás zaplavuje při spatření této cedule

Následující sled událostí je kombinace těch nejhorších věcí v nejhorší možnou dobu. Jedeme po opravdu špatném terénním úseku plném náklaďáků. O tom, že bych si stihl všimnout rafičky teploty motoru anebo páry stoupající zpod kapoty nemůže být ani řeč. To ovšem motoru nevadí a díky kondenzátu vesele vaří. Ani klepání ventilů a horšící se výkon není díky špatnému benzínu nijak podezřelý. O odlehčení se na nejbližším stanovišti stará policista, který se mi snaží dát pokutu za chybějící pásy. Bohužel není na špásy správná chvíle, a tak tam prostě sedím čtvrt hodiny vedle něj, dokud nás nenechá jet. Pak konečně asfalt a motor se zadírá. Nádhera. Necháváme ho vychladnout a poté od stavbařů kousek po silnici bereme kanystr vody. Dolíváme do chladiče a motor se opět rozjíždí. Uf. Zdá se, že motory Toyota vydrží prostě všechno. Během letmé kontroly ale zjišťujeme, že je prasklá hadice přivádějící chladicí kapalinu do motoru. Jestli praskla následkem tepla anebo naopak díky téhle prasklině motor vyvřel, to se asi nikdy nedozvíme. Za asistence posádky projíždějícího vozidla dáváme hadici do pořádku, dolíváme vodu a vyrážíme na cestu. Po asi šedesáti kilometrech dojíždíme konečně k benzínce, kde mají opravdový a nefalšovaný benzín. Tankujeme plnou a chod motoru se ihned výrazně zlepšuje. I tak ale každých třicet kilometrů vyvře veškerá chladicí kapalina. Pozdě večer parkujeme konečně Josého před vybraným guesthousem v Chivě a vzhledem k zastávkám na dolívání vody každých třicet kilometrů je jasno. Jsou minimálně prasklé těsnění hlavy motoru. Za to, že s tímhle dokázalo jet auto přes poušť asi 250 kilometrů má firma Toyota můj nehynoucí obdiv.

Sehnat toto těsnění v Uzbekistánu? Nemožné.

Druhý den se nám za asistence domácího daří najít mechanika, který je ochotný celý motor rozebrat a podívat se na následky naší sebevražedné jízdy. Překvapivě jsou opravdu popraskaná jen těsnění. Neuvěřitelné. I tak to ale není žádná sranda. V Uzbekistánu totiž díky daňovému zvýhodnění jezdí jen dvě značky vozidel – Daewoo a Chevrolet. Jde tak pravděpodobně o jedinou zemi na světě, kde je problém sehnat díly na Toyotu. Po krátké konzultaci se šmelináři a šéfem uzbecké Toyoty v Taškentu je jasno. Potřebné díly je nutno objednat z Dubaje, což zabere minimálně 8 dní. Čekat ale tak dlouho na to, jestli se nějakým překupníkům povede dodat nám ty správné díly, to nám přijde jako příliš velká loterie. Místo toho aktivujeme naše domácí mikulčické duo (Milanové Bohunský a Malánik alias Prd & Čubaňa). A ti nám během dvou dnů odesílají zaručeně padnoucí díly přes DHL (chlapi, jestli to čtete, ještě jednou obrovské díky za pomoc!!). Ani to samozřejmě není tak jednoduché. DHL působí jen v Taškentu, mimochodem vzdáleném 1000 kilometrů. Naštěstí se dá vše poslat kamarádovi bratra našeho domácího, který nám prý zásilku obratem přepošle. Celé resumé akce vyzní tak trochu legračně. DHL to z Brna do Taškentu (4000 km vzdušnou čarou) trvá přes Bratislavu, Lipsko, Londýn a Moskvu celé 4 dny. Cena – 3500 Kč. Z Taškentu do Chivy (1000 km) pak díly putují necelých šest hodin. O šedesáti korunách pro náhodného pasažéra, který vše přibral ke svému palubnímu zavazadlu, snad ani nestojí za to mluvit.

Na sedění na zídce a klácení nohama máme teď času až až...

Celá oprava tak zabere téměř čtrnáct dní a Chiva se díky tomu stává jedním z našich mnoha nedobrovolných domovů. Čas trávíme poleháváním na tradičních pódiích s čajovými stolky na zahradě guesthousu a dopisováním článků či doděláváním fotogalerií. A taky občasnými výlety mezi tlusté historické zdi centra starého města. Chiva je někdy nazývána město-muzeum a ne bezdůvodně. V úrovni rekonstrukce si v ničem nezadá se Samarkandem a Bucharou (celé město je doslova jako ze škatulky) a nekonečné zástupy turistů, valících se z autobusů jen podtrhují pocit, že jste se namotali do nějakého exponátu ve vitríně, než do skutečného žijícího města. Celá situace je mnohem snesitelnější po západu slunce, kdy zástupy zmizí na svých hotelech a vy se můžete nerušeně brouzdat ztichlými uličkami pod historickými budovami a barevnými minarety. Po mnoha dnech se pomalu stáváme inventářem našeho guesthousu (a taky rusko-anglickými překladateli mezi majiteli a turisty, což byla koneckonců po většinu Střední Asie jedna z našich hlavních bokovek). Žabža stihl domácím předělat webové stránky, já zatím přečíst cestopis od kluků, kteří projeli západní Afrikou ze severu na jih ve staré historické Škodě Octavia. Dobře jsem se bavil tím, jak se z kluků, které v Maroku natáhl úplně každý, stávali postupem času ostřílení cestovatelé. Při popisu jejich nedobrovolného čtyřměsíčního čekání na angolská víza v Kongu jsem si zase vzpomněl na naši bangladéšskou anabázi a docela jsem se do jejich návalů nadšení střídaných návaly pesimismu dokázal vžít. Pokud máte podobné příběhy rádi, můžete si jejich zážitky přečíst na www.dlavak.cz.

Ano, je to tak. I v Nukusu mají ruské kolo.

Čtrnáct dnů uteklo jako voda a oprava auta je konečně u konce. Při závěrečné projížďce má motor mnohem lepší zvuk, než předtím, jen v záběru docela vynechává. Naší reklamaci se ale „master“ jen směje. Prý špatný benzín. Hájím se, že jsme na poslední pumpě nabrali pětadevadesátku. Následuje další salva smíchu. Jmenovat se to prý může jak chce, ale je to všechno podvod. V Uzbekistánu prý točí vždy jenom osmdesátku pod různými jmény. Prima. Na nějaké další rozbory už stejně nemáme čas. Vždyť nám z víz už tradičně zbývají jen dva dny. Skáčeme proto do vynechávajícího Josého a pozdě odpoledne mizíme směrem na uzbecký divoký západ. Do Nukusu, hlavního města oblasti Karakalpakstán. Tam přijíždíme už dávno po setmění. Jako každé správné město v téhle části světa vypadá Nukus potmě docela apokalypticky. Veřejné osvětlení tu nefunguje a proto si každý poutník, který přijede v noci, může užít pohled na temné postavy, motající se po rozbitých chodnících s otevřenými kanály, sem tam osvětlené reflektory projíždějících vozidel. Plán je jen dotankovat benzín a vyrazit na noční jízdu do Mujnaku, bývalého přístavu na dnes už neexistujícím Aralském jezeře. Času sice není mnoho, nechceme si ale nechat utéct pohled na to, kam až zdejší krajinu přivedly komunistické experimenty. Nejsme ovšem na výletě s cestovkou a tak se naše plány opět záhy mění. V celém Nukusu totiž není benzín – jak nám se smíchem tvrdí zaměstnanec pumpy na LPG. Možná přijede cisterna za čtyři dny a možná taky vůbec. Prý nám může sehnat kontakty na nějaké překupníky. Takovou noční taškařici si ale necháváme utéct a jedeme postavit stan někam za město. Jak se po hodině a půl pojíždění okolím Nukusu ukazuje, stanovat v hustě obydleném okolí řeky Amudarja není zas tak jednoduché. Končíme tak zase ve městě, na recepci zdejšího sovětského kolosu s příznačným názvem – Hotel Nukus. Už ve druhém pokoji narážíme na tekoucí vodu, dopřáváme si večerní hygienu a jdeme spát.

O to, abyste náhodou Turkmenistán neminuli, se stará tato přehledná navigace

Druhý den za světla si můžeme cestou na hranici prohlédnout, jak velké následky mělo sovětské environmentální plánování na hladinu v řece. Což o to, Amudarja je stále docela široká. Při srovnání s původní šířkou (staré řečiště je ještě pořád dobře vidět) je ale jasné, že je v řece jen zlomek vody oproti dobám dávno minulým. A o nějaké nápravě nemůže být ani řeč. Bavlna, jejíž zavlažování je za tuto přírodní katastrofu zodpovědné především, je v Uzbekistánu stále plodinou číslo jedna. Co víc, v době naší návštěvy právě probíhá její sběr. A tak je celá naše cesta Uzbekistánem lemována pohledem na lidi, kteří v rámci nucených prací sbírají celý den na rozlehlých státních polích bílé zlato. Noční řízení nám naopak zpestřuje vyhýbání se neosvětleným traktorům s několika valníky, které potmě svážejí ohromné množství bavlny z polí. Za světla naštěstí žádné srážky s traktorem nehrozí, a tak po slabé půlhodince jízdy bezpečně parkujeme Josého před závorou hraničního přechodu s Turkmenistánem. Kdybychom jen věděli, že se na druhé straně hranice ocitneme až po téměř osmdesáti hodinách…

Příspěvek byl publikován v rubrice Uzbekistán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>