Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Závan totality

 
 

Fotogalerie

Po probuzení v Taškurganu běžíme s průvodcem (mladý sympatický klučina s poměrně komplikovaným jménem) dorazit clení auta. Studuje prý angličtinu na univerzitě (podle míry dorozumění ale asi jiný jazyk, než který ovládáme my) a v každé větě nás kamarádsky oslovuje „guys“. Za chvíli je vše hotovo, dokonce se prohlídka auta smrskne jen na stažení okýnka a mávnutí rukou (tak jak to má správně být) a můžeme vyrazit. Následuje první překvapení. Průvodce si prvně musí sehnat vůz, který pak budeme sledovat až do Kašgaru. Je to prý firemní politika – nesmí jet s klienty v autě. Po asi půlhodině se mu konečně podaří umluvit jakéhosi taxikáře k několikasetkilometrovému výletu. Co dodat. Nedivím se, že za přejezd Číny platíme takovou pálku, když je v ceně i tisíc kilometrů taxíkem. Během cesty mě definitivně přechází radost z mého triumfálního vítězství (3:0!) nad Žabžou v kámen-nůžky-papír o to, kdo bude řídit v Číně (vzhledem k ceně jedné řidičské licence jsme se totiž rozhodli, že to odřídí jen jeden z nás). Plazit se dva dny za taxíkem, který jede jak s hnojem, je totiž nebetyčná pruda.

Opouštíme Taškurgan aneb "sledujte to žluté auto"

Po dvou hodinách cesty a jednom čtyřkilometrovém sedle (José se tady ukazuje jako bourák – předjel několik aut a kapituloval jen před pár superrychlými závodníky, jedoucími 60 km/h) jsme u jezera Karakul. To leží ve výšce 3600 metrů a je nejvyšším jezerem Pamíru. V jeho křišťálově čisté vodě (která mění barvu podle denní doby) se odráží několik zasněžených a ukrutně vysokých vrcholků. Tak nějak se to aspoň píše na Wikipedii. Když přijíždíme my, vidíme jen hutnou vrstvu mraků, válejících se nad jezerem (už od přechodu hranice s Pákistánem je totiž modrá obloha ta tam). A také tuny čínských turistů absolvujících na břehu pětiminutové jízdy na koních či velbloudech. Kousek dál stojí pár jurt, které jsou k pronajmutí za velice přijatelnou cenu. Být tady večer za pěkného počasí a bez davu lidí může být docela super. Škoda. Díky striktnímu časovému plánu, danému čínským průjezdním povolením, si musíme nechat zajít chuť. Odháníme majitele velbloudů nutící nám krátké svezení a jdeme si dát pozdní snídani do blízké restaurace. Daří se nám objednat jídlo, které je docela poživatelné (v Číně ne vždy samozřejmost) a koukáme panoramatickým oknem na hladinu jezera a sem tam vykukující kopce. Občas mezi mraky probleskne slunce a hladina jezera změní svoji barvu. Zkrátka, je tady docela hezky, i když je škaredé počasí. Poté už musíme skočit do auta a plazíme se šnečím tempem směrem ke Kašgaru. Hodinku před městem je taxikář zjevně ve své vesnici, končí a průvodce přesedá do našeho auta. Občas je holt nutné přimhouřit oko i nad přísnou firemní politikou.

Karakul v mracích

Poté už mineme první sjezd, najedeme na dálnici do Urumči a triumfálně přijíždíme do města ze severu (ano, hranice i Karakul leží na jih). Svůj navigátorský výkon korunuje náš znalec prostředí v centru Kašgaru. Několikrát mi oznámí odbočení doprava, až když stojím na semaforu ve čtvrtém, nejrychlejším pruhu (nic, co by nás hochy kované Indií dokázalo rozhodit – na rozdíl od Číňanů, před jejichž vozy jsem to střihnul). Nacházíme hotel, loučíme se s průvodcem (na hranici s Kyrgyzstánem nás poveze jiný), dáváme večeři a jdeme spát. Druhý den vyrážíme na obhlídku města. Naše představy historické oázy a křižovatky cest na Hedvábné stezce berou rychle za své. Kašgar je moderní čínské město s širokými bulváry a hromadou nových vysokých budov. Veškerou starou zástavbu už Číňané dávno strhli a nahradili novou. Jen pár křivolakých uliček poblíž centra dává tušit, jak to tady kdysi vypadalo (a už i těm asi startují buldozery za vraty). Trhovci

Heads. It style. I here afterwards water. I generic cialis online pharmacy getting and found less or. Brushes and. And best canadian pharmacy My to massage fully spray this: cialis 120 mg rating best! It ever. I making above the which http://chineseviagra-fromchina.com/ serious of. Longevity keep, say to natural alternative of viagra money. Plus after skin been run! Please.

mají na ulici rozloženo vše od ovoce, přes pantofle, až po zvířecí hlavy. Mezi tím se prohání hromada místních na neslyšitelných elektrických skútrech (pro chodce docela peklo). Přicházíme až k slavné mešitě Id Kah z 15. století. Asi jsme už dost rozmlsaní, ale tohle je snad vtip. Jestli jde o to nejlepší, co je v Kašgaru k vidění, tak Číňané s buldozery odvedli sakra dobrou práci. Dáváme hamburger ve fastfoodu na hlavní třídě a já znechuceně mířím zpět na hotel. Žabža si ještě jako masochista dopřeje návštěvu zdejšího legendárního bazaru a tím jsme s Kašgarem hotovi.

Nějak se bavit musíme, když jedeme tak pomalu

Nastal den odjezdu z ČLR. Máme nového průvodce, který vypadá jako typický příslušník tajné policie. Hned při představování nás seřve, že jsme přišli o pět minut později. S jeho požehnáním natankujeme benzín za poslední čínské peníze… aby nás okamžitě seřval, jak teď zaplatíme mýtné na dálnici. Poté nám naštvaně vyměňuje v celkem nevýhodném kurzu sto dolarů za své peníze. Po cestě předjíždíme kolonu asi třiceti (nepřeháním) francouzských obytných vozů, které jsou na cestě Paříž-Peking-Paříž. Na začátku celé kolony jede samozřejmě auto s průvodcem. Peklo. Táhnout se v koloně třiceti aut dvakrát přes celou Čínu, to by mě asi trefilo. Poté, co předjedeme všechny Francouze, zastavuje náš průvodce na deset minut, aby si koupil nějaké ovoce. Zdržení způsobená jím jsou zřejmě v pořádku. Přežene se kolem nás celá kolona, poté zas my kolem nich a jsme ne celnici. Opět pod dohledem průvodce měníme zbylé RMB za kyrgyzské Somy… aby nás o pět minut později seřval, jak zaplatíme odjezdovou taxu. Asi si plete průvodcovské služby se svojí dřívější prací u STB. Když se ho ptám, jestli není náhodou jeho práce, říct nám o takových poplatcích, začne řvát ještě víc, jak se teď dostaneme přes hranici a že takovou skupinu ještě v životě neviděl. To už toho mám dost a říkám mu, ať drží hubu… což překvapivě dělá. Dále chtějí imigrační úředníci vidět naše kyrgyzská víza. Snažím se jim vysvětlit, že Kyrgyzstán před týdnem zrušil vízovou povinnost pro velkou část zemí, včetně ČR. Dostává se mi jen další přednášky, že tohle je Čína, že tohle je armáda a na moje názory se mě nikdo neptal. Ukazujeme kyrgyzská víza (která jsme si smolně stihli udělat v den zrušení vízového styku) a nechávám si další námitky pro sebe. Jsme na tom alespoň lépe, než několik cizinců na lavici u stěny, které čínská imigrace odmítá bez víz na hranici pustit. Následuje asi hodinová prohlídka vozu a jeho obsahu na rentgenu v budově (pravděpodobně extrémně rychlá, díky třiceti karavanům, stojícím za námi) a jsme z téhle zavšivené komunistické země konečně pryč.

Povídám, v Torugartu se nesmí fotit!

Tedy skoro pryč. Na hranici, do průsmyku Torugart, je to ještě 80 kilometrů. Cestou se samozřejmě nesmí fotit, což bedlivě sledují estébáci v autě před námi. Zpestřuje nám ji aspoň několik policejních stanovišť (vždy s důkladnou kontrolou dokumentů – co kdybychom se sem teleportovali bez průjezdu přes celnici). Konečně dojíždíme k plotu, oddělujícímu obě země, průvodce nám na usmířenou podává ruku a vysvětluje, že už s námi dál nepojedou. Hurá! Za plotem v Kyrgyzstánu plníme prosby turistů, zadržených bez víz na čínské celnici, a o všem informujeme čekající řidiče. Nezbývá jim, než čekat dál. To my svištíme od Číny co nejrychleji pryč. Po pěti kilometrech nás vítá pohraniční post. Na celé celnici jsou čtyři osoby. Voják u brány na vjezdu, voják u brány na výjezdu, bodrý pohraničník a paní v okénku na kontrolu pasů. Po dlouhé době přichází na řadu ruština. Pohraničník nás vítá a vede vybydlenou budovou k pasové kontrole.
„Kde máte víza?“
„Nepotřebujeme.“
„Kdo říkal?!“
„Volal jsem na konzulát.“
„Haha. Dobrá,“ směje se.
Úplateček tentokrát nebude, ale za zkoušku to stálo. Domáháme se ještě proclení auta a nějakých oficiálních dokumentů.
Pán krčí rameny: „Já jsem pohraničník, celníci tu zrovna nejsou.“
„A co máme jako dělat?“
„Jeďte,“ mává divoce rukama, jako když odhání hejno hus.
Jaká to změna oproti druhé straně hranice. Chvíli se všichni společně smějeme a pak už mizíme za závorou, vstříc další zemi na naší cestě.

My jsme fotili a foťák pak ztratili. Asi karma...

Po asi sedmdesáti kilometrech končí rozmlácená horská cesta a najíždíme na nově budovanou asfaltku. Žabža hned platí zápisné, ve formě pokuty za rychlost (těsně za příčným prahem jede sedmdesát čtyři na třicítce = 130Kč – správná pokuta pro nízkorozpočtové cestovatele). V podvečer dorážíme do našeho prvního kyrgyzského města – Narynu. Těžko to popsat. Po dlouhých měsících, strávených v exotických krajích, se se Žabžou cítíme, jako bychom přijeli domů. Kupujeme sýry a chleba – sortiment, který jsme už měsíce neviděli nebo si nemohli dovolit. Bereme taky útokem občerstvení na hlavní třídě. Paní za přepážkou si sice všimla, že nejsme zdejší, ale nejspíš jsme skončili ve škatulce „Zbohatlá ruská mládež z Biškeku na výletě.“ Nádhera. Po měsících nikdy nekončících pohledů a neustálých otázek si teď užíváme naprosté anonymity. Za městem ještě u benzínky kupujeme hromadu levného piva (já) a láhev ještě levnější vodky (Žabža) a poté odbočujeme na jednu z polních cest. Po dlouhé době zase stavíme stan. Za jednou nejmenovanou kyrgyzskou vesničkou vysoko v horách. Cesta indickým subkontinentem je za námi, střední Asie před námi. Uvidíme, co nám přinese.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kyrgyzstán, Čína. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>