Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Tak trochu jiná Indie

 
 

Fotogalerie

Po překonání všech imigračních a celních formalit vjíždíme do indického státu Tripura. A to přímo do ulic jeho hlavního města, Agartaly. Oproti Bangladéši je tu neuvěřitelný klid, pořádek a čisto. Není to ale tím, že by byla Indie o tolik lepší, než Bangladéš. Tripura je totiž jedním ze sedmi států, které jsou od zbytku země téměř odříznuty od oddělení Pákistánu (a tedy i Bangladéše) v roce 1961. Se zbytkem Indie je spojuje pouze úzký proužek území, vedoucí mezi Bhútánem a Bangladéší. A jak malé je toto geografické pojítko, tak malá je i veškerá podobnost těchto států s „opravdovou“ Indií. Obyvatelé Tripury a Mizoramu, kde svoji pouť začínáme, připomínají míšence Číňanů a Thajců, mluví svými vlastními jazyky a vyznávají převážně křesťanství. O bordelu a chaosu daleko na západě u řečiště Gangy si můžou leda tak nechat zdát. Všude mají pěkně čisto, na ulicích vládne pořádek a nikdo na vás hodiny tupě nezírá. Největší pozornost, kterou dokážeme přitáhnout, je plachý pohled a poděkování, že jsme vážili cestu tak daleko, až do jejich státu. To je ostatně docela na místě. Díky území Bangladéše se jedná o asi nejodlehlejší část Indie a jen cesta sem z velmi blízké Kalkaty zabere minimálně tři až čtyři dny.

Parkujeme před palácem

V Agartale se ovšem příliš nezdržujeme. Díky bangladéšské dvouměsíční pauze nám z indických víz zbývá pouze 26 dní, za které musíme mimo jiné navštívit Nepál a překodrcat se až na druhou stranu země, na pákistánskou hranici. Po dlouhodobé nucené abstinenci si v nejbližší prodejně alkoholu kupuji velké pivo, fotíme se i s autem před budovou právě rekonstruovaného paláce a vyrážíme na cestu do tři sta kilometrů vzdáleného Aizawlu. Taková je alespoň vzdálenost podle Google maps. Po asi stu kilometrech jízdy nacházíme odbočku z hlavní cesty na námi hledanou státní dálnici číslo 44a. Po další půlhodině v kokpitu kazí naši radost pán u jedné z odboček. Tudy se prý do Aizawlu nejede. Musíme se vrátit na hlavní a odbočit až po čtyřiceti kilometrech. Chvíli se s ním zkouším hádat, že mapa hovoří jinak, nakonec to ale vzdávám. Vypadá, že dobře ví, o čem mluví. Vracíme se tedy podle jeho instrukcí a na hledané odbočce se pro jistotu ptáme policisty. Chvíli vypadá zmateně, nakonec ale ukáže nejistě pendrekem na vedlejší cestu. Vzhledem k tomu, že máme být od cíle nějakých 150 km, bych od ruky zákona čekal větší přehled. Následuje další hodina jízdy a poté se napojujeme… na silnici 44a. Podle cedule asi 30 kilometrů od místa, kde jsme se na ni poprvé snažili odbočit. Krátce po setmění se v jedné vesnici (dle našich představ asi 50km od Aizawlu) ujišťujeme o správnosti zvoleného směru. Mladík u cesty se nám chvíli snaží něco vysvětlit v místním jazyce, nakonec vše vzdáváme, bereme ho do auta a jedeme hledat někoho anglicky mluvícího. O vesnici zpět vše konzultujeme s jakýmsi mladým Číňanem. Do Aizawlu prý můžeme jet dál po silnici anebo se naopak vrátit. Rovně je to prý 250km, do protisměru o něco více, ale po lepší cestě. Náš anglicky nemluvící pasažér nás nechce nechat jet rovně, prý s námi pojede zpět a ukáže nám odbočku na lepší silnici. Po dalších třiceti kilometrech do protisměru a pokusu nám v nejbližší vesnici nasadit do auta dalšího kamaráda celou spolupráci vzdáváme. Nekompromisně ho vyhazujeme z auta a jedeme hledat nocleh.

Fronta na auto(bus)

Zastavujeme na hlavní křižovatce a ptáme se po guesthousu. Než stihneme vyslovit celou větu, shromáždí se nám kolem auta asi padesátičlenný dav (bez přehánění). Jeden ze zvědavců mluví naštěstí dobře anglicky (s neuvěřitelně legračním přízvukem, získaným nejspíš pečlivým sledováním amerických filmů). Ubytovává nás u svého kamaráda v jednoduché prkenné noclehárně (což nám umožňuje usínat za hukotu nejnovější bollywoodské produkce z televize na chodbě). Ráno se u společných sprch na zahradě potkáváme s jakýmsi dobře anglicky mluvícím pánem. Je to zaměstnanec současné vládnoucí strany a už měsíc monitoruje obyvatelstvo širokého okolí kvůli nadcházejícím parlamentním volbám. Před odjezdem tak ještě vyrážíme na lehkou snídani s ním a jeho kolegou do nedaleké budky. K dostání jsou pouze luštěniny s chilli, placky a čaj s mlékem, vše ovšem víc než chutné. Když se zpět u guesthousu chystáme definitivně naskočit do auta, přimotá se ke mně jakýsi Číňan. Prý se po celém městečku vykládá, že jsou zde nějací cizinci. Během konzultace naši trasy se ukazuje, že míří do vesnice o necelých čtyřicet kilometrů dále, kde jsme předešlý večer nabrali našeho poločerného pasažéra. Bereme ho tedy do auta, máváme davu před guesthousem a driftujeme zpět na hlavní cestu. Během jízdy se ukazuje, že je náš pasažér pomocným učitelem na škole v jeho vesnici. Přidává pár rad ohledně cesty, vzdálenosti a něco málo o místních lidech a kultuře. Při jeho vysazování absolvujeme na návsi povinný čaj s obyvatelstvem a poté pokračujeme na nedalekou hranici států Tripura a Mizoram.

Východoindická dálnice

Hned za hraniční cedulí se cesta mění v brutálně rozblácené koleje, vedoucí ve srázu vysoko nad údolím. V nejbližší vesnici stojí hromada náklaďáků, čekajících pravděpodobně na její lepší sjízdnost. My si tento komfort dovolit nemůžeme, zapínáme proto výjimečně náhon na všechna čtyři kola a skáčeme do kaluží a bláta. Po pár desítkách kilometrů naštěstí narážíme na asfalt, který nás pak neopouští až do Aizawlu. Ze zbývajících šesti hodin za volantem stojí za zmínku pouze opětovné napojení na silnici 44a (po které jsme dle svých představ jeli posledních 200km) krátce před cílem. A také australský misionář, původem z Německa, který si to proti nám vykračoval po rozbité cestě s kufrem na kolečkách. Zeptal se, jak daleko je hranice Tripury, doporučil nám přespat u biskupa v Aizawlu a věnoval nám automapu Indie. Když jsme mu řekli, že je to na hranici 70km blátem, zamumlal něco o přespání u dobrých lidí a zmizel v zatáčce. Pozdě večer, po šestnácti hodinách jízdy a pěti stech kilometrech (pokud znáte někoho z Google, tak mu prosím řekněte, ať si to sakra opraví v mapách) konečně vjíždíme do ulic Aizawlu. Celé několikasettisícové město je umístěno na vrcholu ostrého horského hřebenu. Při optání na cestu do centra tím pádem vzniká celkem neobvyklá situace, kdy dotyčný místňák bodne prstem přímo nad sebe do nebe a odpoví: „There.“ A nekecá. Proti Aizawlu je totiž takové San Francisco jako placka položená na rovné mramorové desce. Další specialitou Mizoramu, a tedy i Aizawlu, je téměř absolutní prohibice. Díky tomu nás, jak už to tak bývá, v centru jako první vítá několik namol opilých obyvatel, zvoucích nás k nim domů na pivo. S díky odmítáme (vytlačujeme je z okének) a po hromadě kari a placek (prvním pořádném jídle po dvou dnech) usínáme v nepříliš kvalitním a čistém, zato však levném hotelu.

Typický aizawlský domek

Druhý den brouzdáme ulicemi Aizawlu (což vzhledem k rozložení města odpovídá přibližně výstupu na Sněžku) a užíváme si lehkou exkluzivitu, kterou jakožto turisté na toto město máme. Přísun cizinců do Mizoramu (a i do většiny ostatních východoindických států) byl až do nedávna omezen nutností získat speciální permit. A ani po zrušení tohoto opatření v roce 2011 se sem cizinci příliš nehrnou. Jediný rozumný přístupový bod je místní letiště, vybudované asi třicet kilometrů od města na pravděpodobně jediném rovném místě v celém státu, které je dost velké na to, aby se na něj vešla ranvej. Zbylé přístupové cesty tvoří naše silnice smrti, cesta na jih na totální konec světa na bangladéšsko-indicko-barmské trojmezí a silnice na sever, kudy se po šesti hodinách jízdy dostanete do jihoassámského města Silchar. A to je samo o sobě konec světa. Po silnici by do něj jel jen masochista a cesta vlakem z Kalkaty zabere plné tři dny. Pokud ale obětujete peníze za letenku, můžou vás pak po cestě přivítat už z dálky světla nočního Aizawlu, vypadající díky jeho poloze v prudkém svahu jako neuvěřitelně obří rozsvícený billboard. Během dne pak můžete donekonečna brouzdat úzkými uličkami, kde vás jedno špatné odbočení dostane během chvíle o několik desítek vertikálních metrů daleko od vašeho cíle. To vše mezi domky postavenými v prudkém svahu na kůlech, které často dosahují trojnásobku výšky vlastního domu.

Nevypadá to, ale ty svahy jsou OPRAVDU prudké

Po další noci v ne-příliš-čistém-ale-levném hotýlku skáčeme opět do Josého a po rozcvičce ve formě dvaceti kilometrů špatným směrem vyrážíme stejně jako desítky pasažérů v jeepech značky Tata Sumo na cestu horami na sever do Silcharu. Asi v polovině trasy se nám při ptaní na cestu dotazovaný pán rovnou nasáčkuje do auta. Prý si myslel, že mu říkám, že ho svezeme do Silcharu. No co už. Ukazuje se, že jde o profesora fyziky na místní univerzitě, který se vrací na víkend domů. Cesta při výměně kulturních postřehů příjemně ubíhá, na policejním stanovišti na hranici Assamu díky němu šetříme cenné minuty a nakonec nám před vysazením doporučuje hotel, který v poměru kvalita-cena asi dlouho nic nepřekoná. A to v dobrém slova smyslu. Ne každý černý pasažér je holt na obtíž. Jelikož je Silchar odporná špinavá díra, vbíháme z auta rovnou do pokoje. Celý večer pak koukáme na seriály v televizi, baštíme tuny kari s plackami a vše zapíjíme pivem, které nám na pokoj pašuje pikolík kolem cedule na recepci, která hlásá: „Alcohol strictly prohibited!“ Ráno ještě donutíme personál hotelu otevřít restauraci (chceme být společenští, ne jako Indové pojídat jídlo neustále na pokoji), natlačíme do sebe mezi prázdnými stoly snídani a pak rozrážíme Josém vrata hotelu, vstříc další horské etapě. Do Indy oblíbeného horského střediska, hlavního města státu Meghalaya – Shillongu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Indie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Tak trochu jiná Indie

  1.  
    Shishir Malakar napsal:
     
     

    Sir,
    I am Shishir Malakar form India my state is Tripura and Town is Kanchanpur, after seeing your courage steps to the half of the world I am totally influenced by you and now I am thinking about to began a journey through out India atleast. Remember me please I am the boy who talks with you while you are taking tea and pan cake at kanchanpur and also took some pic with you at that tea booth. may be I am the funny English speaking dude about whom you commented on your tour diary.
    by
    The Fat Boy

  2.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    Hi!

    Yes, we definitely remeber you. Talking in the tea booth during the breakfast before we moved on to Aizawl. And no, you are not the guy with funny accent :) Your english was pretty good if I remember. Glad to hear about the influence we had on you and wish you all the best during your future journeys. You have the whole world to discover in India itself!

    Nice to hear from you
    Jaroslav

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>