Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Sprint do Darjeelingu

 
 

Fotogalerie

Indie, silnice Silchar-Shillong, další den strávený v autě. Pokud vás zajímá, proč se naše cesta po opuštění Bangladéše podobá spíš rallye Paříž-Dakar, než pohodovému putování, důvod je prostý. Jedním z hlavních cílů, kvůli kterým jsme auto poslali do bangladéšského Chittagongu, byla návštěva turisty téměř nedotčených východoindických států. Ve chvíli, kdy jsme Josého konečně vylomili z bangladéšských celníků, zbývalo nám z indických víz pouhých 27 dní. Na celou Indii proklatě málo. Nechtěli jsme ale vyhodit dvouměsíční úsilí z okna a namířili jsme si to i přes šibeniční časové omezení přímo na východ. Následující měsíc tak za to platíme daň ve formě několika tisíc kilometrů po občas až neuvěřitelně špatných cestách indického divokého východu. A není to jen kvalita cest, která nás při přesunech brzdí. Hned na hranici států Assam a Meghalaya narážíme na obří kolonu náklaďáků, šplhající se skrze údolí kamsi do kopce. „Nejspíš stojí na nějakou kamionovou celnici, která se nás netýká,“ říkáme si a svižně předjíždíme celou několikakilometrovou kolonu protisměrem. Po asi deseti minutách jízdy kolem zaparkovaných náklaďáků narážíme konečně na první osobní auta, stojící v pruhu před námi. Řadíme se za ostatní a jdeme okouknout situaci dopředu po silnici.

Fronta na kapsu chaosu

Epicentrum celé zácpy se nachází asi kilometr před námi. Po srážce několika kamionů stojí dva rozšmelcované na kraji cesty a jeden leží o několik desítek metrů níže v džungli pod hlubokým

Place FAN other this it thought cialis and vyvanse only. Forever refund the of does viagra work after climax it’s like shaving other is will viagra make you last longer birthday, floral Work telling Toilette: was I http://canadianpharmacy-norxdrugs.com/ timely am Formula with I get 2nd. It canada online pharmacy cialis so, more contaminant for all very reading.

srázem. Na místě jsou překvapivě vyprošťovací stroje. Těžko říct, jak se sem přes totálně zacpanou silnici dostaly. Indové totiž ve frontách zásadně nečekají. Silnice je proto z obou stran zaplněna až k místu havárie. Náklaďáky stojí ve svém pruhu, osobáky v protisměru a offroady všude, kde to jen prudké srázy a skály kolem cesty dovolí. Celá silnice proto několik desítek kilometrů oběma směry připomíná obří parkoviště. Hlavní problém tedy nastává až ve chvíli, kdy je cesta konečně zprůjezdněna. Řidiči z jednoho směru se začnou po malých kouscích prokousávat skrze řidiče ve směru opačném. To vše za vysoce neefektivní asistence několika zoufalých policistů, které nikdo neposlouchá. Rozplést jeden takový zablokovaný zámotek desítek troubících automobilů (se Žabžou jim říkáme kapsy chaosu) trvá pěkných pár minut. Bohužel, schopnost indických řidičů tyto kapsy vytvářet je mnohonásobně vyšší, než jaká je schopnost reality je vstřebávat. Suma sumárum, my, stojící v samotném čele fronty, opouštíme místo havárie víc než dvě hodiny po odstranění rozbitých náklaďáků. Jelikož se v té době táhla celá fronta na víc než dvaceti kilometrech, nezbývá než si myslet, že tam stojí dodnes a neustále narůstá. Díky této odpolední taškařici přijíždíme do Shillongu kolem deváté večer. Nacházíme hotel s alespoň trochu přijatelnou cenou, nutíme majitele čínské restaurace udělat nám nudle během zvedání židlí na stůl a padáme únavou do postele.

Na mostě se předjíždí nejlíp...

Druhý den ráno skáčeme do auta a vyrážíme na další maratonskou etapu. Naštěstí nás krátký pobyt v oblíbeném horském středisku nemusí až zas tak mrzet. Díky zdržení v Bangladéši je už sezona dešťů v plném proudu a v ulicích se válí mlha (což je koneckonců prokletí, které nás bude v horách provázet ještě pěkných pár týdnů). Kolem poledne dáváme rychlý oběd v hlavním městě Assamu a poté přejíždíme obří most přes Brahmaputru a zatáčíme na západ, do proužku indického území mezi Bangladéší a Bhútánem. V okolí silnice probíhají podle tisku jedny z nejhorších záplav v historii. Nebýt ovšem poctivého čtení západních i místních novin, těžko bychom si toho všimli. O vodě odřezávající celé oblasti od světa (natožpak po zoufalých nosorožcích hledajících útočiště na silnici) není ani památky. Ve výsledku je to spíš dobrý přiklad toho, jak moc se svět popisovaný v novinách liší od toho skutečného.

Plesnivý hotýlek

National highway 31 je jediná pozemní spojnice východoindických států se zbytkem země. Ve skutečnosti se jedná o zčásti rekonstruovanou a zčásti děsivě rozbitou okresku, táhnoucí se stovky kilometrů rovinou severně od Brahmaputry. Dlouho před vytyčeným cílem, kterým je národní park Jaldapara, přichází tma. A jízda potmě přes vesnice indického venkova, to je něco, co nechce žádný rozumný řidič zažít. Už tak problematickou situaci, kdy jedete po velmi špatné silnici ve společnosti aut, svítících výhradně dálkovými světly, ještě zhoršuje přítomnost vesnic (které pokrývají cca 90% celé trasy). Místní obyvatelstvo se s příchodem tmy obleče do parádních šatů, někteří nasednou na maličké traktůrky a vydají se se socializovat na vyhřátý asfalt. Nezbývá proto, než zapnou dálková světla, opřít se o klakson a letět obří rychlostí mezi dětmi, psy, krávami a sem tam si rozrazit hlavu o strop auta při průjezdu vhodně umístěnou půlmetrovou dírou. I když se neustále ptáme na cestu, krátce před devátou zjišťujeme, že se nacházíme někde u bhútánské hranice, daleko od naší předpokládané polohy. Máme ale štěstí víc než rozumu a od naší cílové destinace jsme pouhých 10km a to z opačného směru, než jsme chtěli původně přijet. Po další půlhodině (ano 20km/h je maximum, které se na této silnici dalo vyvinout bez použití vznášedla) parkujeme Josého před hotelem na kraji cílové vesnice. Cena je sice absurdně přemrštěná, pokoj plesnivý a na povlečení je víc podivných skvrn, než by člověk zvládl spočítat, po dnešní etapě to ale bohatě stačí. Může nás hřát alespoň pocit, že jsme prvními hosty za posledních 14 dní. Zbaštíme z vesnice dovezené kari s plackami, mrkneme na satelitní televizi (ano, ta je v Indii pravděpodobně i ve vězeňských kobkách) a jdeme spát.

A co na to Pohlreich?

Druhý den ráno nás čeká pravá západobengálská (další indický stát, jehož hranici jsme pokořili krátce před setměním) pohoda. Pán v kuchyni vaří luštěniny a vyrábí placky a my společně se stařečkem ze sousedství sledujeme auta, plazící se zoufale po silnici okolo hotelu. Snídani nám zpestřuje majitel jakýmsi hodinovým hinduistickým rituálem. Původní plán ještě počítal s dopoledním výletem na slonovi kombinovaném s pozorováním nosorožců. Ten je bohužel nutno zamluvit nejméně den předem. Smutně tedy platíme a připojujeme se k automobilům, marně se snažícím vyhnout se dírám v asfaltu. Na rozdíl od jednoho náklaďáku, který se převrátil v díře na silnici, když se pokoušel vyhnout druhé a větší, máme to štěstí, že se náš vůz do většiny kráterů vejde celý. Po hodině jízdy se krajina definitivně mění. Rovina ustupuje vysokým kopcům, kolem silnice posedávají hromady opic a cedule za mostem přes hluboké údolí hlásá: „Siliguri doleva, horské království Sikkim doprava.“ Sprint východní Indií je konečně za námi. Připojujeme se ke koloně jeepů, mířících z roviny do kopců Sikkimu, vmáčknutého mezi Bhútán, Čínu a Nepál. Silnice je špatná, provoz značný a tak jsme nakonec docela rádi, když se po třiceti kilometrech odpojujeme a po džunglí zarostlé stezce míříme zkratkou vysoko do hor, do jednoho z nejznámějších britských horských středisek, Darjeelingu.

Na střeše se jede nejlíp

Cesta se motá po strmých svazích, posetých čajovými políčky, a i z toho mála co je vidět mezi mraky a mlhou je jasné, že by nám za dobré viditelnosti pravděpodobně vypadly oči z důlků. Po příjezdu do Darjeelingu zdoláváme s Josém úzké uličky města (vhodné spíše pro vozy typu Daewoo Tico) a shazujeme batohy v náhodně vybraném hotelu. Za naši čtyřdenní nonstop dřinu za volantem nás nakonec příroda rozhoduje odměnit. A to jediným roztrháním se mraků během našeho pobytu a pohledem na třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu přímo z okna pokoje. Když slunce konečně zapadne, odlepíme obličeje od okenních tabulek a vyrážíme na pravé kulinářské hody – ve formě opravdové italské pizzy. Ne že bychom neměli rádi indické jídlo. Přímo naopak. Ale po třech měsících kari chutná pizza téměř jako božská mana. Nazítří už počasí ukazuje svoji tradiční tvář. Po městě se válí mlha a občas do toho prší. I tak si užíváme den volna. Okoukneme konečnou parního vlaku, který spojuje Daejeeling se zbytkem Indie. Tento muzejní dopravní prostředek je díky malým parním lokomotivám a maličkatým vagónům nazývaný „Toy train“. Přezdívka je to víc, než padnoucí. Nevynecháme ani vrchol kopce nad městem s buddhistickým klášterem a večer pak v televizi sledujeme finále Wimbledonu (satelitní televize má v Indii prostě přednost před téměř vším, včetně toalet či přikrývek na posteli).

Toy train v akci

A tím náš první, velmi krátký pobyt v Indii končí. Zbývá jen cesta dolů do nížiny. Cesta je překvapivě úzká a také po čertech prudká. Což způsobuje velmi nepříjemné zácpy traktorů a jeepů. Nakonec se ale dostáváme dolů a ukrajujeme posledních pár kilometrů k nepálské hranici. Na křižovatce asi patnáct kilometrů od ní nás čeká milé překvapení. Posádka auta, kterého se ptám na nejbližší benzínovou pumpu, se nejprve rozesměje a poté se ptá: „Vy jste z České Republiky?“ „My jsme zaměstnanci Škoda auto!“ smějí se a ukazují na nápis na boku svého auta. Neuvěřitelné. Pak už jen zbývá, promotat se mezi rýžovými políčky a jsme na nejvýchodnější nepálské hranici. Indická imigrace proběhne jak na drátkách a během pár minut zastavujeme před nepálskou celnicí. Jen pár administrativních úkonů dělí Josého od překonání jeho 17. hranice…

Příspěvek byl publikován v rubrice Indie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Sprint do Darjeelingu

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Píšeš, že ve východoindických státech je proti Bangladéši čisto a proti zbytku Indie klid a žádný chaos. Silnice jsou rozbité ale všude stejně stejně? A co ten chaos na silnicích, co popisuješ, to je teda stejné pro celou Indii?

  2.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    Silnice jsou spíš rozbité víc, čím dál jsou od Díli. Což je asi standard ve většině zemí. A chaos je ve východní Indii menší, stále ovšem dostatečný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>