Pagody a pláže

 
 

Fotogalerie

Na mandalayském hlavním vlakovém nádraží odoláváme tlaku lidí na peronu poslat nás do první třídy a nakonec nacházíme ten správný „ordinary class“ vagón. Před překvapenými Barmánci uvnitř alespoň zachraňujeme svoji pověst tím, že na lavici pro dva sedíme opravdu dva. Jako jediní v celém voze. Poté, co se vagón zaplní až po střechu, vyráží vlak na svoji celonoční cestu směrem do Baganu. Spát se bohužel moc nedá. Vlak se nepravidelně kývá ze strany na stranu takovým způsobem, že je malý zázrak, že nevykolejí. Po vyzkoušení několika technik, včetně spaní s hlavou z okénka (bohužel velmi nepohodlné kvůli keřům venku – nepomáhá ani osuška, omotaná kolem hlavy) nakonec rezignuju a po zbytek cesty se bavím pozorováním holčiček na protějším sedadle. Je vidět, že jde o trénované mladé barmské dámy. Profesionálně zaujmou pozici lotosového květu a během pár vteřin upadnou do spánku… jen aby jim následující stranový ráz div nevyrazil mozek z hlavy o stěnu vagonu. Nad ránem se vlak vyprazdňuje. Cestující na toaletě v rámci ranní hygieny vydávají zvuky, podle kterých těžko identifikovat, jestli smrkají, zvrací nebo umírají. Navíc se uvolňují dveře, takže při každém kyvu vagonu vydají ránu jako z kanónu. Zkrátka, vládne tu ranní pohoda. Jelikož jsou zastávky po cestě neosvětlené, je každý pasažér vybaven baterkou. Tou si posvítí při vjezdu do stanice na ceduli s názvem, aby věděl, zda už má vystoupit. Poslední hodinu cesty se tak bavím pozorováním hvězdných válek před každou stanicí, až konečně zároveň se svítáním přijíždíme do cíle.

Barmský kamenometač v akci

Baganský archeologický park je největší turistickou atrakcí celé země, což znamená několik věcí. Především je zde opravdu hodně turistů. Pořád jde ale o jednociferná čísla, což je víc, než snesitelné (asi to bude tím, že jsme tu hrubě mimo sezonu, kterou nekompromisně určuje kapitola „when to go?“ v průvodci Lonelyplanet). Turisté s sebou přináší příjemný efekt v podobě pestřejší nabídky zdejších restaurací (což by člověk očekával) a nepříjemný efekt špatného ubytování za vysokou cenu (což by naopak neočekával). Barmská uzavřená ekonomika má totiž svoje zvláštní zákonitosti. Asi za to může životní filozofie Barmánců – dělat co nejmíň a inkasovat co nejvíc… Po dospání restů z noční cesty, vyrážíme na obhlídku okolí naší vesnice Nyaung U. Začínáme návštěvou pagody nad ní a poté se probijeme haldou odpadků až k řece Ayeyarwady. Po chvíli pozorování místních, kterak v řece myjí sebe, prádlo i domácí vybavení, přitahuje Žabža pozornost malého klučiny. A za pár minut už jsou největší kamarádi. Chlapeček mu dokazuje svou náklonnost tím, že se mu co chvíli vrhne kolem krku. A taky tím, že po něm hází kameny. Eh. Holt jiný kraj, jiný mrav. Na druhou stranu to není až tak překvapivé. V Barmě mají zdaleka nejhůř vychované děti, co jsem kdy viděl. Je až s podivem, jak z nich pak vyrostou tak milí a přátelští lidé (To si opravdu nedělám srandu. I když Barmu pořád kritizuju, Barmánci jsou sice pekelně líní, ale ohromě milí a přátelští).

Bagan

Druhý den půjčujeme kola a (tradičně v poledním žáru) vyrážíme na obhlídku chrámů v okolí. Není to už zdaleka taková zábava, jak u jezera Inle. Teplota ve stínu je mírně přes čtyřicet a proto co chvíli zastavujeme a lijeme do sebe nějaké ty tekutiny. Hned u první ruiny jde po schodech vyšplhat na střechu, a jakmile se na ni dostaneme, je jasné, proč je Bagan takovým tahákem na turisty. Celá planina okolo je doslova poseta stovkami chrámů, které jsou navíc díky řídké vegetaci dobře vidět (na rozdíl od kambodžského Angkoru). Celé panorama je asi jeden z nejhezčích pohledů, který se nám cestou naskytl, a už jen kvůli němu by stálo za to, se do Barmy vrátit. Zbytek odpoledne pak objíždíme celý areál, procházíme aktivní chrámy a šplháme na ty neaktivní. Večer pak už tradičně sedáme do nočního busu – směr Rangún. Tam jedeme kvůli jediné věci. Vyřídit konečně čínská víza. Autobus přijíždí jako obvykle v pět hodin ráno. Jdeme proto zarezervovat místa ve společné noclehárně na pár nocí před odletem, dáváme snídani a valíme na čínskou ambasádu. Která je opět zavřená. Tentokrát kvůli oslavám dne práce a to pro jistotu hned dva dny. No koneckonců, proč ne. Od čtrnáctidenního volna na oslavu nového roku uběhly už celé dva pracovní dny, je proto třeba pořádně si odpočinout. Chvíli obdivujeme barmánce, že za těch pár pracovních dní ročně zvládli vybudovat alespoň ruiny a haldy odpadků a jedeme opět na bus. Tentokrát jsou naším cílem pláže u městečka Chaungtha, jen kousek (6 hodin cesty) od Rangúnu.

Kabina pilota

Noc trávíme v městě Pathein, dvě hodiny cesty od finální destinace. Turisté opět žádní, ceny opět přemrštěné. Když to říkám slečně na recepci jednoho hotelu, vesele odpoví, že jí ty ceny pro cizince taky přijdou absurdní. Ať prý jdeme zkusit hotel o pár bloků vedle. Nakonec končíme v pořádné blešárně, připlácíme si tak aspoň po čase za klimatizaci. Ráno se budím s promočeným prostěradlem i peřinou, na vině ovšem není moje inkontinence, ale výpadek klimatizace během noci. Závadu hlásím paní na recepci, která mě odzbrojuje tím, že jsme ji měli zapnout. Marně se jí chvíli snažím vysvětlit, že nejsme úplně retardovaní a ať tam někoho pošle to opravit dřív, než pokoj pronajme dalším nebožákům. Nakonec vše vzdáváme a běžíme na autobus. Pán za volantem, žvýkající místní oblíbenou drogu (zvanou betelové sousto), umně naviguje svůj stroj po klikaté cestě, zatímco se cestující (menšina) a pytle s rýží (většina) přesýpají ze strany na stranu. Respektive přesýpali by se, kdyby na to v busu bylo dost prázdného prostoru. Po dvou hodinách konečně vyskakujeme ve vísce Chaunghtha.

Beach life - burmese style

Dny trávíme válením se na pláži plné odpadků u resortů nebo na opuštěné, čisté pláži dvacet minut chůze od nich (podle „animátora“, který se nám snažil pronajmout motorku, to je 15 kilometrů). V noci je pak naší oblíbenou zábavou divoké pocení se (elektřina, a tedy i větrák, běží pouze do deseti) a pobíjení komárů (kteří nás objeví pod děravými moskytiérami). Po dostatečném vypocení skáčeme do klimatizovaného busu, plného rangúnských rekreantů, a míříme zpět do města. Tento spoj zůstane navždy v mé paměti díky jakési místní zábavné estrádě puštěné v televizi pro pobavení cestujících. Kvalita (pravděpodobně děsivě špatná, jelikož se nesmál ani nikdo z Barmánců) byla zcela zastíněna neuvěřitelnou hlasitostí, na kterou byl nastaven reproduktor nad našimi hlavami. Nejlépe dopadl Žabža, který si pohotově zacpal uši sluchátky (pouze lehký otřes mozku). Zbytek busu trpí nejspíš dodnes mírnou ztrátou orientace a občasným krvácením z uší. Po příjezdu se konečně ubytováváme v tolik opovrhovaném štěnicovém guesthousu z prvního dne. Pánovi z našeho oblíbeného podniku jsme sice volali, že přijedeme o den později, zrušil nám ale pro jistotu rezervaci na všechny noci. Díky tomu jsme ušetřili pár dolarů, měli na pokoji funkční klimatizaci (asi omyl) a chytili jakési roztoče, díky kterým jsme se škrábali ještě pár dní.

Emo kluci u pagody Shwedagon

Naše první cesta v Rangúnu vedla do kanceláře jakési cestovní kanceláře, kde jsme podivnou internetovou transakcí vybrali nějaké ty dolary z účtu. V Barmě totiž funguje pouze hotovost a její množství jsme díky zdejším přemrštěným cenám mírně podcenili. To dává těm pár místům, která vám umožní vaši kartu použít, právo, říct si o docela velkou provizi. V tomto případě činila deset procent. Chvíli nám to přišlo moc, nakonec jsme si ale uvědomili, že českým bankám platíme často na poplatcích podobné sumy (výběr z bankomatu v zahraničí) a přijde nám to zcela normální. S naditými peněženkami běžíme druhý den uzavřít náš pobyt v zemi jedním ze zlatých hřebů programu. Návštěvou jedné z nejdůležitějších buddhistických pagod na světě – Shwedagonu. Jelikož je sobota, je v areálu pagody neskutečné množství Barmánců (koneckonců, navštívit Shwedagon alespoň jednou v životě je snem většiny z nich). Cizinci naopak žádní. Na rozdíl od místních platíme pět dolarů za vstup (je to sice láce, ale už mě tenhle asijský dvojí metr začíná pěkně štvát) a cirkulujeme chvíli kolem hlavní stupy. Pagoda je celá zlatá s vrcholkem posázeným obřím množstvím diamantů. Z blízka je sice vidět, že je (jako vše v Barmě) značně oprýskaná, nutno ale přiznat, že jde i tak o poměrně magické místo. Náš plán počkat si na západ slunce v parku pod pagodou je překažen dalším vstupným. Barmánci mohou do parku opět zdarma, cizinci musí zaplatit 5 USD. Rozhodujeme se nenacpat místním už ani halíř zbytečně a stmívání tak trávíme mezi hromadou poutníků na půdě pagody.

Tím náš krátký průjezd Barmou končí. Druhý den se přesouváme zpět do civilizace, do malajského Kuala Lumpuru. Tam v našem oblíbeném guesthousu potkáváme Marion, kterou známe z Laosu (po pár měsících a několika tisících kilometrech mírně překvapivé) a už odpoledne se vlakem přesouváme do Singapuru, ze kterého nás čeká noční let do Bangladéše. S jihovýchodní Asií se po sedmi měsících loučíme stylově. Díky zpoždění vlaku jedeme přes celé město taxíkem a do fronty na odbavení vbíháme necelou hodinu před odletem. Už fronta tvořená výhradně Bangladéšany, vezoucími domů nejnovější technické výdobytky (lampa, rádio a větrák v jednom přístroji nechybí na žádném vozíku), je pěknou ukázkou toho, co nás čeká…

Příspěvek byl publikován v rubrice Malajsie, Myanmar, Singapur. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

5 komentářů u Pagody a pláže

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Ale na jednu stranu ta vynucená přestávka docela svědčí tvému tvůrčímu psaní, výborný článek, pobavila jsem se, zejména ocenění produktivity práce Barmánců je skvělé. A ještě k tomu předcházejícímu článku, o těch naklonovaných kuřatech: řekla bych, že je to právě naopak, v Myanmaru mají přírodní kuřata, kuřata samé maso naklonovala chemickou cestou západní civilizace.
    Západní turisté cestují pouze 1. klasou, že jste způsobili takový zájem?

  2.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    Ale ja tim opravdu myslim JENOM z kosti :) Pripadal jsem si obcas jako pes. A s tim vlakem nevim. Vsichni se nas snazili presunout, ze je to urcite omyl, toz asi moc turistu druhou tridou nejezdi…

  3.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Poznámka ke konverzaci na FB glosující současné dění s bangladéšskými úřady, která mi připomněla africká dobrodružství: co znamená proklatě blízko – near nebo not far?:-))

  4.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    V Bangladesi se tomu rika „two or three more days“ a muze to znamenat v podstate cokoli.

  5.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Podle vašich zkušeností si nejspíš pletou day a week, ne?:-)

Napsat komentář: Jana F. Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *