Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Kambodžské chrámy a něco navíc

 
 

Fotogalerie

Laosko-kambodžská celnice je stejně jako před pěti lety tvořena několika dřevěnými chatkami. Místo rozbité lesní stezky sem ale vede široká silnice, končící u nově budovaného postu laoské imigrace. Celník zaujímá své místo v otlučeném dřevěném okénku a vítá nás slovy: „Two dollars.“ Prima. Je krásné vidět, že se v dnešním uspěchaném světě alespoň některé věci nemění. Na moji otázku, za co že to bude, se mi dostává jednoduché odpovědi: „Za razítko.“ Když mu říkám, že mu nic nedám a ať razítkuje, zaklapává okénko a přestává se s námi bavit. Moji krátkou revoltu ukončují ostatní. Platí úplatek a přesouváme se ke kambodžským budkám. Vyřízení celních formalit pro auto je překvapivě rychlé. Dostáváme razítko do Carnetu a můžeme jít. Jen tak, bez úplatků. Pověst asijských strážců hranic naštěstí zachraňuje pán vydávající víza. „22 dollars,“ hlaholí přátelsky. Upozorňuji ho, že cena za kambodžská víza je pouze dvacet dolarů, na což mi přátelsky odpoví, že u něj tedy rozhodně ne. Platíme tedy další malý úplatek a přesouváme se o pár metrů dále k poslední přepážce – pánům dávajícím vstupní razítka. „Two dollars, please.“ Vysvětluju, že jsem před chvílí uplácel jejich kolegu, aby mi vystavil vízum. „No jo, on dává víza, my dáváme razítka,“ vysvětlují mi otcovsky. Teď už toho mám akorát tak dost. Zvýšeným hlasem jim vysvětluju, že dobře vím, že to jde do jejich kapsy a když už musí okrádat turisty, tak ať to dělají systematicky a jdou se rozdělit s kolegou. Výsledek je poměrně překvapivý. Pánové se mi začnou omlouvat, že jen žertovali. Rychle razítkují můj pas a přejí příjemný pobyt v Kambodži.

Trajekt

Prvním městem za hranicí je Stung Treng. Při pohledu na haldy odpadků na centrálním náměstí si uvědomuju, jak je oproti okolním zemím Laos čistá země. Vytahujeme z bankomatu trochu tvrdší měny (v Kambodži se platí simultánně místní měnou a dolary) a běžíme se najíst do jedné z restaurací. David s Fridou se rozhodují pokračovat dál na jih podél Mekongu do hlavního města Phnom Penhu, my hodláme přetraverzovat severní část země až k poměrně odlehlému skalnímu chrámu Preah Vihear. Necháváme je tedy svému osudu a nakládáme auto na trajekt přes Mekong. Na prám tvořený železným plovákem a osekaným motorem z bůhvíčeho se kromě nás natlačí ještě jedno auto a minitraktůrek (přesně jako z filmu Slavnosti sněženek – nedílná to součást laoských a kambodžských silnic). Na druhé straně nás čeká mírné překvapení. Do města Preah Vihear, jednoho z nejodlehlejších provinčních center v zemi, je budována nová silnice. Chvíli tak frčíme plnou rychlostí po nových úsecích, zanechávajíc celé vesnice v oblacích oranžového prachu, chvíli zase driftujeme v hlíně mezi stavebními stroji. Ty jsou ovládány zakuklenými chalpíky, chránicími se tak před ostrým letním sluncem – se Žabžou jim pracovně říkáme ninjové. Cestu, která ještě nedávno trvala minimálně den, tak máme za sebou za pouhé tři hodiny.

Asfaltka? Cedule??

V Preah Vihearu (v mapách značeném jako Tbeng Meanchey) se ubytováváme, zlákáni cenou pouhé čtyři dolary za pokoj, hned v prvním guesthousu. Velká chyba. Malý větrák nemá šanci zmírnit velká vedra, která teď v regionu panují a jako bonus hned za rohem probíhá celonoční oslava s opravdu hlasitou hudbou. Snažit se spát je proto asi stejně marné, jako zkoušet to v sauně a s hlavou v reprobedně. Večer ještě vyrazíme do ulic sehnat něco k snědku a kulturní program završíme sledováním jakéhosi čínského filmu s khmerskými titulky v nedaleké nálevně, proměněné v letní kino. Cucáme k tomu pivo s ledem a Žabža navíc zapřádá konverzaci s obecním bláznem, který kouká z řady za námi. Integrace do místní komunity se nám povedla na jedničku. Ráno tankujeme plnou a jedeme hledat stezku, která nás má po celodenním řízení dovést až pod výše zmíněný chrám. A to je překvapení číslo dvě. Místo absurdně rozbité polňačky vjíždíme na zbrusu novou asfaltku s navigačními cedulemi. Za hodinu jsme tak ve vísce Sra Em. Před lety nám tato cesta v autě s armádními oficíry zabrala celé odpoledne. Ve vesnici jsme spali u místní rodiny a najít někoho, kdo by nám uvařil něco k jídlu, byl opravdový oříšek. Teď je tu hospoda vedle hospody, pár ubytoven a z návsi, kde se tenkrát váleli vodní buvoli, je asfaltový kruháč.

Thajsko-kambodžská hranice zeje prázdnotou

Konečně mi dochází, o co tady vlastně jde. Chrám Preah Vihear leží přímo na kambodžsko-thajské hranici. Nárok si na něj dělají oba národy, a i když jej mezinárodní společenství oficiálně dávno přiznalo Kambodži, Thajci se nechtějí jen tak vzdát a před pár lety zde vypukl ozbrojený konflikt. To odradilo drtivou většinu turistů (ne že by jich sem předtím díky velké odlehlosti chrámu jezdilo nějak moc) a zároveň donutilo Khmery vybudovat nezbytnou infrastrukturu. Silnice si tak posledních pár kilometrů k chrámu razí cestu mezi kasárnami plnými vojáků. Vlastní chrám leží na půl kilometru vysokém útesu a vede k němu silnička, která má místy naprosto neuvěřitelný sklon (na některých úsecích až 35 %!). Tedy vedla. Teď už se buduje nová. Ze staré cesty zbývá jen pár set metrů k vrcholu. K chrámu také dřív proudily davy turistů z Thajska po široké dálnici. Nyní je hranice uzavřená a z tržiště na thajské straně zůstaly pouze opuštěné budovy. Na celé ploše komplexu je hromada vojáků a docela dost khmerských turistů (z velké části mniši). Zahraniční turisté žádní. Asi hodinu prolézáme ruiny, poté chvíli relaxujeme na vrcholku skalního srázu, na kterém je chrám vybudován. Když je dobrá viditelnost, stojí vyhlídka opravdu za to. Teď je díky smogu z požárů (v období sucha nedílná součást krajiny ve zdejší zeměpisné oblasti) vidět sotva pár kilometrů. Poté skáčeme do auta a chvíli po setmění už brázdíme ulice 200 kilometrů vzdáleného Siem Reapu – jednoho z nejturističtějších měst celé Asie.

Kudy se tu jede na Beroun?

První den vyrážíme na prohlídku třicet kilometrů vzdáleného chrámu Banteay Srei. čeká nás tu studená sprcha. Platí sem lístky na Angkor, které je ovšem potřeba koupit v Siem Reapu. Naše pokusy uprosit či zkorumpovat hlídače vycházejí nazmar. Prý by mohl přijít o práci. Tomu teda říkám posun. Před osmi lety, kdy jsem tu byl poprvé, vás příslušník místní armády za pár dolarů nechal vystřelit několik dávek ze svého samopalu. A za několik desítek USD prodat celý svůj mundůr včetně zbraní. Vracíme se tedy s nepořízenou. Večer máme rozlučkovou párty. Inna byla v Kambodži před měsícem a tak ráno utíká před vedry k moři, do Sihanoukville. S úsměvem ji pozoruju, jak cucá třetí pivo a vzpomínám, jak před měsícem tvrdila, že pivo nepije a že je to hnus. Nic co by se s trochou dobrého vedení nedalo napravit. Ráno ji hážeme do busu a poté již míříme k jedné z největších turistických atrakcí světa – chrámovému komplexu Angkor. Být tu vlastním vozem má několik výhod. Zaprvé to vypadá obzvláště „cool“ a sklízíme závistivé pohledy ostatních turistů, okupujících tuk-tuky. Za druhé si můžem jezdit po chrámech podle svého vlastního harmonogramu a vyhnout se tak největším davům. To se nám na menších chrámech opravdu daří. U těch nejznámějších už tak úspěšní nejsme.

Nemít na této fotce žádného turistu je obzvláštní kumšt

Z nejnavštěvovanější trojky je první na řadě Ta Prohm. Chrám je ponechán prorostlý džunglí, což je vysoce fotogenické. Navíc se tu natáčel Tomb Raider a to jeho oblibu ještě zvyšuje. Tady bylo návštěvníků hodně i v dobách, kdy jich jinak v celé Kambodži bylo, co by na prstech jedné ruky spočítal. Teď je tu hustota lidí taková, že by i některé památky v Číně bledly závistí. Jako druhý následuje chrám Bayon. Tady naopak není skoro nikdo, možná i díky tomu je z něj nakonec Žabža nejvíc nadšený. Na závěr si necháváme symbol celé Kambodži – Angkor Wat. Tady je situace asi nejhorší. Na nejvyšší galerii se tlačí nekonečný proud stovek, převážně čínských, turistů. Při vzpomínce na doby, kdy jsme tu s kamarádem Weirem seděli za svítání sami asi dvě hodiny, zatlačuju slzu, nechávám Žabžu svému osudu a běžím ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Na Angkoru je asi nejvíce patrný posun, který turistika v tomhle regionu udělala. Časy, kdy se člověk dělil o celou Kambodžu s dvaceti dalšími baťůžkáři (a stovkami japonských turistů, které chrlily letadla v Siem Reapu na třídenní prohlídku Angkoru), jsou nenávratně pryč.

Motorko-parkoviště

Další na našem harmonogramu je prohlídka hlavního města. Cesta po hlavní kambodžské silniční tepně je, pokud řídíte, docela náročná na soustředění. Kromě obvyklé dopravy, tvořené (ve vašem pruhu zprava doleva) minitraktůrkem, motorkou, náklaďákem, autobusem a autobusem jedoucím proti vám, přichází do hry i oblíbený motocyklový „skočím-vám-z-pole-pod-kola“ trik. Jelikož je jeho mutace používaná v Kambodži trochu odlišná od okolních zemí, nazýváme ho se Žabžou pro větší přehlednost „khmerský střih“. V hlavní roli je opět parta jednoho až pěti rozesmátých řidičů na své (jedné) motorečce. Stejně jako jinde i tady skáčou bezstarostně z přilehlé cesty či pole bez rozhlédnutí přímo pod kola projíždějících vozidel. Rozdíl spočívá v tom, že skáčou přes všechny pruhy na opačnou stranu silnice, kde se teprve zapojují do provozu. Sebevrahům se ale úspěšně vyhýbáme a po čtyřech hodinách jízdy se blížíme k hlavnímu městu. Nedaleko Phnom Penhu se místní vláda rozhodla rozšířit celou highway na více pruhů. Posledních pár kilometrů tak jedeme stavbou, za tmy a v přílivovém dešti. Těsně před setměním k mému štěstí začíná Žabžova řidičská směna. Vzhledem k vzrůstajícímu počtu neosvětlených sebevrahů, babiček mířících na svých bicyklech z pokecu, dětí hrajících si s míčem a UFO ho docela lituju. Zvládá to ale s bravurou a tak o hodinu později parkujeme Josého na půdě místní univerzity (ne, nebydlíme tam, ale je nám to doporučeno, pokud se s ním chceme ráno shledat ve stejném stavu). Domlouváme ještě spektakulární slevu na dlouhodobé ubytování (jeden dolar denně) a náš pobyt v khmerské metropoli může začít.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kambodža, Laos. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

3 komentáře u Kambodžské chrámy a něco navíc

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Jestli trik skočímvámpodkola zvládáte bez újmy na zdraví svého i riskujících Asiatů, tak jste dobří. Když se mi před 2 týdny stalo něco podobného na silnici č.50 v pohraničí -kolař zahl bez varování před autobus, šokovaný řidič byl schopen jízdy až po chvíli a já jsem letem autobusem utrpěla značné pohmožděniny.
    Popis vývoje turistiky v oblasti je zdařilý, doufám, že kamarád Weir zpětně oceňuje, že patřil mezi 20 batůžkářů :-).
    Ta dálnice z thajské strany je teda ted zcela k ničemu?

  2.  
    Weir napsal:
     
     

    Kamarad Weir to ocenil uz v roce 2007, kdy mel moznost videt prvni rozdil v navstevnosti Kambodze – z Yarinova popisu to vypada, ze „prirustek“za poslednich 5 let je nekolikanasobny ve srovnani s puvodni trojletkou… A to tam byvalo tak krasne ;o).
    Super clanek, jen tak dal :)

    •  
      Jana F. napsal:
       
       

      To už byste pomalu mohli začít odhadovat, kdy Kambodža tímto tempem dohoní EU. Možná, že heslo „dohnat a předehnat“ dojde svého naplnění :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>