Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Pro pár dolarů navíc

 
 

Fotogalerie

Začátek listopadu. Načínáme sedmý měsíc na cestách a taky sedmou navštívenou zemi mimo hranice EU. Hned za celnicí se nás chytá banda motorkářů a nahazuje nesmyslně vysokou sumu za přepravu. Chce nám sice zastavit jakýsi pán s dodávkou, ale naši noví kamarádi na něj cosi křičí a odhánějí ho. Vítejte ve Vietnamu. Jdeme na parkoviště plné autobusů a minibusů. I když zde nabídka výrazně převyšuje poptávku, barva naší pleti nepřipouští žádné velké smlouvání. Všichni řidiči se vesele smějí naší snaze srazit alespoň pár dongů z nadsazených částek. Nakonec nám nezbývá než kapitulovat a za přepravu do 200 kilometrů vzdálené Hanoje zaplatit o něco větší sumu, než naši vietnamští spolucestující. I tak jde ale o pouhých 90 Kč. V Hanoji se necháváme vysadit vedle Staré čtvrti – historického jádra města na sever od jezera Hoan Kiem. Její křivolaké uličky jsou plné krámků, restaurací, ubytoven a ze všech směrů neustále se valících motorek. Neuvěřitelný šrumec a nepřetržité troubení stovek klaksonů tu ustává jen na pár hodin uprostřed noci. Ať už se vám tu líbí nebo ne, co do atmosféry může tomuto místu ve Vietnamu konkurovat máloco.

Ho Či Minovo mauzoleum

Po pár minutách chůze nás na ulici odchytává majitel guesthousu. Lokalita se nám líbí, pokoj je prostorný a čistý, shazujeme tedy bágly a běžíme sehnat něco k snědku. Ve vchodu potkáváme Australana s českými kořeny. I když žije v Austrálii téměř celý svůj život, mluví velmi dobře česky. Během řeči chválí pohostinnost Vietnamců a senzačně nízké ceny. Domácí mu prý nechal pokoj za směšných 20 dolarů a ještě ho pozval k rodinné večeři. Necháváme si pro sebe, že tomu samému pánovi platíme za třílůžkový pokoj dolarů pouze 12. Tak to holt ve Vietnamu chodí. Než se u bábušky, prodávající na ulici bagety, dostaneme na vietnamskou cenu tří tisíc dongů, taky nám to dva dny potrvá. Po chvíli klábosení mu přejeme šťastný zbytek cesty a utíkáme najít restauraci. V Hanoji toho kromě jednoho mauzolea, dvou či tří muzeí a staré čtvrti s přilehlým jezerem není až tolik k vidění. Slouží nám spíš jako aklimatizace na neustávající mumraj a hluk – dvě kategorie, ve kterých můžou Vietnamcům konkurovat snad jenom národy indického subkontinentu. Hned druhý den jdeme na večeři do vyhlášené české restaurace Hoa Vien. Vaří tu tradiční plzeňský ležák a hlavně – české jídlo (dáváme si smažák s hranolkama a vše konzumujeme za pomoci hůlek). A co víc, po dlouhé době si taky můžeme pokecat česky s někým jiným, než sami mezi sebou. V restauraci máme totiž sraz s Lenkou, která v Hanoji pracuje pro jednu neziskovou organizaci, její německou (ale česky velmi dobře mluvící!) kolegyní a ve Španělsku žijícím Čechem Adamem s jeho italskou přítelkyní. Vskutku kosmopolitní skupina. Pro velký úspěch vše opakujeme i druhý večer, jen ve vietnamské restauraci a u vietnamského jídla.

Zátoka Ha Long

Aklimatizace je úspěšně za námi, další destinací je jeden z přírodních divů světa, zátoka Ha Long. Nejjednodušší variantou je návštěva zátoky v rámci zájezdu, pořádaného některou z mnoha hanojských cestovek. Volíme třídenní výlet s jedním přespáním na lodi a druhým na ostrově Cat Ba. Zájezdy do Ha Longu jsou proslulé různými podvody a triky, jak z turistů dostat za co nejméně snahy co nejvíc peněz. Hned po nástupu na loď je jasné, co je v módě zrovna teď. Na loď je zakázáno si brát jakékoli pití – tedy i obyčejné nealko. A jeho ceny na palubě jsou na vietnamské poměry astronomické. Což je v případě 24 hodinové plavby celkem problém. U oběda to vztekle komentujeme společně s našimi novými kamarády – Angličanem Scottem, němcem Matiasem, narozeným v Polsku a jednou korejskou slečnou, jejíž jméno si už bohužel nevybavuju. Během odpoledne se ale karta obrací. Ve chvíli, kdy spouštíme kotvu, připlouvá k lodi paní s veslicí naloženou pitím. Převlékáme se do plavek a skáčeme do vody. Zatímco námořníci na lodi vztekle přihlížejí, my s láhvemi v ruce šlapeme vodu kolem našeho improvizovaného baru a vychutnáváme si západ slunce v zátoce Ha Long ze zcela nečekané perspektivy. Následuje chudá večeře, velmi brzký ranní budíček a poté nás vykopávají z lodi na ostrově Cat Ba tak, aby stihli ještě před polednem nabrat novou skupinu nebožáků v přístavu na pevnině.

Rozhledna na ostrově Cat Ba

Po cestě napříč ostrovem Cat Ba do stejnojmenného města absolvujeme krátký trek džunglí v národním parku. Cílem výletu je železná vyhlídková věž na kopci, kterou pravděpodobně nikdo nenatíral od odchodu francouzské koloniální správy. Když ale po zrezivělých schodech bez úrazu vyskáčete až na její vrchol, naskytne se vám docela hezký výhled do okolí. Ve městě jsme ubytováni v překvapivě slušném hotelu – z nějakého důvodu jiném, než celý zbytek zájezdu. Po večeři čekáme před vchodem na Scotta s Matiasem. Jakýsi podnikavý chlapík se hned zvedá od rodinného stolu v protějším vchodu. Snaží se nám dohodit děvčata na jednu noc a kvalitu své nabídky demonstruje ukázkovým domácím videem na svém mobilním telefonu. Podnikatelský duch je holt ve Vietnamu cítit na každém kroku. K pánovu zklamání volíme duchaplnou konverzaci s našimi kamarády a přesouváme se na promenádu na nábřeží. U plastového stolku popíjíme po vzoru Vietnamců pivo a sledujeme cvrkot na ulici. Když potřebujeme jít na toaletu, jsme obsluhující paní posláni za rozpadající se tribunu na břehu…

Jedna z hrobek nedaleko Hue

Po návratu z Ha Longu trávíme ještě jednu noc v Hanoji a poté se přesouváme vlakem přes půl Vietnamu, do bývalého císařského města Hue. Spací vagony jsou prý už vyprodány, kupujeme tedy lístky na sezení. V průběhu noci s díky odmítáme nabídky průvodčího na přesunutí do náhodou uvolněných kupé na spaní – samozřejmě za tučný poplatek do jeho kapsy. Do svého dalšího cíle tak přijíždíme rozlámaní po noci kvalitního spánku v polosedu. Centru Hue dominuje velmi hezký císařský palác a pevnost, před níž je k vidění největší vietnamská vlajka v zemi. V jeho okolí je pak roztroušeno několik císařských hrobek. Původně si chceme půjčit motorky a objet si je sami. Nakonec ale domlouváme docela dobrou cenu s tatínkem a jeho dvěma syny, kteří nás odchytli na ulici. Vozí nás od hrobky k hrobce (které mimochodem rozhodně stojí za návštěvu) a jako bonus přidávají vyhlídku nad řekou s rozpadajícím se bunkrem z války. Další výlet, který v Hue absolvujeme, je cesta do bývalé demilitarizované zóny mezi severem a jihem. Po nemastných neslaných zastávkách typu „na támhleté hoře bylo americké kulometné hnízdo“, „tady byl důležitý most na Ho Či Minově stezce, který tu už není“ nebo „tohle je bývalá americká základna, kterou před odchodem vyhodili do povětří“, navštěvujeme podzemní tunely, ve kterých žila celá vesnice během bombardování. Nad kilometry úzkých chodeb a malých výklenků, sloužících jako místnosti (například i porodní sál), zůstává rozum stát. Místní lidé v nich žili dlouhé měsíce, aby unikli zkáze během častého bombardování.

Záplavy v Hoi Anu

Další zastávkou na naší severojižní trase je Hoi An. Dnes malé městečko a památková rezervace. Dříve významný přístav a obchodní křižovatka, známá Evropanům pod jménem Faifo. Jsme tu zrovna v době, kdy se díky vytrvalým dešťům vylévá místní řeka z břehů a zaplavuje přilehlé ulice. Situace, která zde není nijak výjimečná. Je celkem zvláštní pozorovat, jak jsou motorky a kola se stoupající vodou vystřídány v ulicích na nábřeží čluny. A taky mostovku, trčící opuštěně z vody uprostřed řeky. Díky záplavám se nakonec nedostaneme ani do našeho dalšího cíle – horské stanice Ba Na, respektive k lanovce, která na ni vede. Cestou z Da Nangu náš taxikář překonává několik zaplavených úseků, až je nakonec nucen svoji snahu vzdát. Celou situaci samozřejmě využívá (zcela v souladu s nejlepší vietnamskou tradicí) k tomu, aby nás okradl. Žádá dvojnásobek sumy za to, že nás odveze zpět do města. Prý jsme už skoro u lanovky – tj. 20 kilometrů daleko. V prudkém lijáku vypíná motor a odmítá se hnout. Po krátké hádce nakonec odkrývá taxametr a – světe div se – ujetá vzdálenost je pouze 11 km. Zapíná tedy znovu motor a jedeme zpátky do Da Nangu, teď už na taxametr. Na cestě zpět si alespoň částečně hojí ego tím, že vybírá trasu o pět kilometrů delší. Když pak napotřetí nacházíme dost levný hotel, korunuje svůj výkon tím, že mi v chaosu při přenášení báglů krade pláštěnku a odjíždí.

Náš taxikář zatím bojuje

Vytrvalé deště a povodně nám kazí i plánovaný přesun dále na jih na pláže u Mui Ne. Kvůli záplavám je spojení mezi severem a jihem země přerušeno a jedinou možností přepravy zůstává letadlo. Když se ani po třech dnech situace nelepší, měníme plán trasy. Místo cesty po pobřeží sedáme na dodávku směrem k laoské hranici do městečka Kon Tum. Tedy – rádi bychom. Bohužel tímto směrem jezdí jen jedna dodávka každé dvě hodiny a tak nás mají místní v hrsti. Na boku vozu sice svítí jasně napsaná cena 130 tisíc dongů, jelikož jsme ale bílí, je nám nekompromisně naúčtováno 300 tisíc. Prý zabereme víc místa než místní, máme větší bágly a tak vůbec. Takováhle bohapustá diskriminace je ale příliš, usazujeme se tedy na stoličky vedle dodávky a čekáme. O tři hodiny a jednu dodávečku později místní měknou a slevují na 200 tisíc. Cenu bereme, skáčeme do dodávky (kam nás samozřejmě za vyšší cenu naštosují úplně stejně jako místní) a po několika hodinách pekelné jízdy přes hory vypadáváme už za tmy v Kon Tumu.

Město je o hodně víc vietnamské, než kterékoli předchozí na naší cestě. Není ani divu. Je zcela mimo hlavní trasy a turistů tady moc nenajdete (my nepotkali ani jednoho). Zatímco kluci druhý den zjišťují možnost túry do okolních horských vesniček, sháním lístky na autobus do laoského Pakse. Ani jeden tým není úspěšný. Mně ujíždí autobus doslova před nosem a cena ekotúr je natolik vysoká, že klukům nezbývá, než dát poznávání okolních národnostních menšin sbohem. Sedáme tedy u stánku nedaleko autobusového nádraží na poslední společné vietnamské jídlo, pivo a partii mariáše. Zatímco kluci odpoledne skáčou do nočního busu do horského střediska Da Lat, já frčím druhý den ráno přes Laos a Thajsko do malajského Kuala Lumpuru. Tak se naše skupina poprvé od mongolského Ulánbátaru dělí. Půjde-li vše podle plánu, setkáme se zase za tři týdny v Malajsii…

Příspěvek byl publikován v rubrice Vietnam. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

5 komentářů u Pro pár dolarů navíc

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Jsou Vietnamci ve Vietnamu nějak zvlášť alergičtí na Čechy?

  2.  
    Kašpar Aleš napsal:
     
     

    Asi tak jako k jiným národům, nebo jsou dobří herci. Ti, co mají nějaké vazby na příbuzné u nás či zde dokonce pobývali (např. majitel občerstvovacího stánku na vlakovém nádraží v Hanoj, který 10 let žil v Brně – Bystrci), si s námi rádi popovídali lámanou češtinou.

  3.  
    jarmila kinclová napsal:
     
     

    Syn mi přeposlal zprávy z vaší úžasné cesty. Já být alespoň o něco mladší než jsem, tak by mě doma asi těžko něco udrželo. Dnes už si jen říkám, že stáří je úděl nikoli zásluha, což mě ve skutečnosti štve. I přes to „mládí“ bych klidně něco podnikla, ale ty jazyky!!!! Přeji vám šťastné kilometry, fůru dalších nádherných zážitků , fotky máte suprové, tak jen tak dál! Tiše vám závidím a dumám po kom ta moje dítka jsou. zdraví vás Jarmila

  4.  
    Honza Z napsal:
     
     

    Zdravim vás, web super, fotky taky držim palce ať to klape. Měl bych dotaz – možná mi to nějak uniklo ale kde ste nechali auto?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>