Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Za mlhou hustou, …

 
 

Guangzhou. Jedno z největších měst nejen Číny, ale i světa. Hned po vystoupení z autobusu se nás chytá klubko bábušek, které dohazují ubytování. Ne u sebe, ale v jednom z mnoha hotelů, jejichž prospekty nám mávají do obličeje. Už je pozdě večer a proto bereme zavděk nabídkou jedné ze stařenek a skáčeme s ní do auta. Na recepci hotelu nám domlouvá padesátiprocentní slevu (což jí, jak později zjišťujeme, stačí na tučnou provizi) a běží na nádraží chytat další zákazníky. V následujících dnech už si ubytování zařizujeme sami. Dodnes nechápu, jak vlastně čínské hotely fungují, ale situace na recepci se většinou odvíjela následovně. Příchod a pohled na ceduli s cenou – například 600 RMB. Recepční nás zdraví a říká: „Dám vám slevu na 260.“ My na to: „A co takhle na 100?“ V rychlosti se dohodneme na sto padesáti, předáváme pasy a ubytováváme se v celkem hezkém hotelu za víc než přijatelnou cenu.

Takové obyčejné vlakové nádraží

Ráno běžíme na vlakové nádraží koupit lístky do Šanghaje. Po vystátí nekonečné fronty (další z čínských specialit) a bodnutí prstem do čínských znaků pro Šanghaj v průvodci dostáváme jízdenky na druhý den večer. V případě velmi oblíbených lehátkových vagonů druhé třídy je to docela štěstí – lístky je často nutno kupovat až s týdenním předstihem. Zvlášť v době „zlatého týdne“, celočínského sedmidenního volna, které právě začíná. To vše teď ale ještě netušíme a tak jdeme trochu naštvaně s bágly na zádech sehnat hotel na další noc. Poté vyrážíme na první pořádné jídlo. Čína je k nám protentokrát milostivá. Až na poměr masa a kostí výrazně v neprospěch masité složky si není na co stěžovat. Jídlo je poměrně chutné, pravé čínské hrůzy nás teprve čekají. Co se týká následného nočního přejezdu, tak nelze než pochválit kvalitu čínských lehátkových vlaků. Až na neustále v uličce kouřící Číňany je to hodně muziky za málo peněz.

Střecha 8. nejvyšší budovy světa v hustém smogu

V Šanghaji v hostelu narážíme na další z čínských fenoménů – velmi malý důraz na soukromí jednotlivce. Skleněné dveře na toaletu, vyplňující necelou polovinu rámu, jsou spíš designovou záležitostí. Třešničkou na dortu je umístění záchodu tak, že je na něj dobře vidět z velké části pokoje. Kovaní Číňané z nás asi nikdy nebudou – srabsky vylepšujeme celý stav aspoň přehozením peřiny přes vršek dveří. V Šanghaji si také poprvé uvědomujeme, že hustý smog, pokrývající krajinu, není záležitostí jednoho místa nebo rozmarem počasí – viditelnost na úrovni rybníčku Brčálníku je bohužel nedílnou součástí naší měsíční cesty po Číně. Někdy touhle dobou začíná Žabža naplno pracovat na diplomce, takže tráví většinu času na pokoji u notebooku. My s Alinem procházíme okolí. Alin jede vlakem do Su-čou, významného historického centra a jednoho z nejstarších měst v povodí řeky Jang-c’-ťiang. Já volím procházku po historickém centru Šanghaje a odpolední posezení na známém nábřeží řeky Huangpu, zvaném Bund. Na druhé straně řeky je jedna z největších obchodních čtvrtí světa – Pudong. Šanghajský skyline je ale přes řeku sotva vidět díky hustému smogu. Ten trochu kazí i pozdější výjezd na třetí nejvyšší budovu světa – Shanghai World Financial Center. Vyhlídka ze stého patra (mimochodem nejvýše položeného ze všech světových mrakodrapů) by byla jistě působivější, kdyby bylo v hustém smogu vidět dál, než na chodník dole pod budovou.

Čínských vlajek není nikdy dost

Snažíme se taky koupit lístky na vlak do Pekingu, tentokrát už ale marně. Lehátkové vlaky jsou beznadějně plné. Navíc je na koupi lístků do čínské metropole třeba ukázat pas. Jediný z nás, kdo ho má u sebe, je Alin. Bere lístek na sedění a vyráží do města, zatímco my se Žabou jedeme metrem zpět na hotel. O hodinu a půl později už jsou beznadějně vyprodané i sedadla ve všech spojích na týden dopředu s výjimkou rychlovlaků, které jsou ale podstatně dražší. Nastupuje náhradní plán a kupujeme lístky na lůžkový autobus – těch je k dispozici překvapivě hodně. Druhý den se loučíme s Alinem a skáčeme do busu. Na nádraží ještě navštěvuji tradiční čínské veřejné záchody. Byznysmani v kravatách dřepící s iphony za chybějícími dveřmi se staženými kalhotami nad korýtkem mají můj respekt. Já bych takovouhle veřejnou produkci rozhodně nedal. Noční cestu nám opět zpestřují Číňané kouřící na toaletě (ano i v autobusu!), žertovné podjíždění kamionů odstavným pruhem a smog, který občas zhoustnul tak, že musel řidič prudce brzdit na rychlost kolem třiceti km/h. Ráno se setkáváme s Alinem v předem zamluveném guesthousu v Pekingu – jedné z našich dosavadních největších tref, co se týká ubytování. Za cca sto korun lůžko v obřím čtyřlůžkovém pokoji v budově na dohled od Náměstí nebeského klidu. A to doslova – když to smog dovolil, bylo z baru v nejvyšším patře dobře vidět asi půl kilometru vzdálený kraj tohoto největšího veřejného prostranství světa.

Karbaníci u Chrámu nebes

Až na trochu administrativy (vyřizování vietnamských víz) je pro nás Peking především o památkách. Jako první navštěvujeme Chrám nebes. V jeho zahradách po vzoru Číňanů mastíme na zídce promenády karty, čímž získáváme obdiv cizinců a přitahujeme zvědavost místních. Díky zde neznámým mariáškám máme kolem sebe neustále početný hlouček pozorovatelů, snažících se odhalit pravidla hry. Nemůžeme samozřejmě vynechat Zakázané město, kam se dá přes záplavy návštěvníků sotva dostat a díky smogu je stěží vidět od jedné budovy k druhé (rozhodně zklamání). A hlavně Velkou čínskou zeď. Volíme návštěvu sekce Mutianyu, která je o trochu dál od města, než nejnavštěvovanější Badaling. Jedeme po vlastní ose veřejnou dopravou. Na nádraží odoláváme snaze naháněčů nacpat nás do některé z turistických minibusových pastí (všichni svorně tvrdí, že žádný veřejný bus neexistuje) a nakonec i díky nezištné pomoci zevlujícího staříka nacházíme správné nástupiště a vyrážíme na cestu. Na místě nacházíme překvapivě málo turistů. Vyrážíme do prudkého kopce a za pár desítek minut už stojíme na největší čínské památce. Na zeď plazící se po vrcholcích okolních kupců je parádní výhled (ale nebojte se, smog samozřejmě nechybí ani tady, 80 kilometrů od kraje Pekingu). Cesta po vrcholku zdi od jedné věže k druhé je celkem namáhavá a na nejvzdálenějším zrekonstruovaném místě, na vrcholu obřího stoupání, už skoro nikdo není. Suma sumárum je pro mě návštěva zdi příjemným překvapením – tím spíš, že tu je nepochopitelně málo lidí (v Číně jinak věc zcela nevídaná).

Alin si koleduje o deportaci

Tím náš program v Pekingu pomalu končí, následuje přesun vlakem na jih do Zhengzhou. Tentokráte přes den, v sedě a třetí třídou. Cesta v přecpaném zakouřeném vagónu příjemně ubíhá. Číňané se pořád něčím cpou (kromě nudlí jsou na čele žebříčku vařené slepičí pařátky), sem tam se smíchem rozlijí něco na podlahu a mezi tím vším se s vozíky motají prodejci různých pochutin a průvodčí roztírající mopem bordel po podlaze. Ze Zhengzhou se rovnou přesouváme do nedalekého Dengfengu, provinčního městečka kousek od kláštera Shaolin – našeho dalšího cíle. Večeře v místní vývařovně je hotová tragédie v přímém přenosu. Podle několika obrázků nad výčepem objednáváme jídlo, z něhož se některé dá jíst s malým a většina s velkým sebezapřením. Vrcholem žebříčku je jakási místní specialita. Pro klid mé duše si mysleme, že jde třeba o vařená prasečí kopýtka. Nechtěje urazit personál restaurace, tajím dech a konzumuju půl porce. Zbytek nechávám – bude to ke kuchaři citlivější, než kdybych mu celou místní specialitu vyklopil zpátky do talíře. Pereme se o zbytky zeleniny a rýže a chybějící kalorie doplňujeme u karet pivem. Jelikož bydlíme ve veřejné sauně (těžko říct proč a jak k tomu došlo, každopádně to byla opravdová láce), vyrážíme ještě s Alinem před spaním využít služeb tohoto zařízení. Opět se zde setkáváme s tak trochu jiným čínským přístupem k intimitě a soukromí. To když nám zaměstnanci před vstupem do sauny důkladně odstraňují starou pokožku z celého těla žínkami.

Brána Shaolinu

Nazítří hned na druhý pokus trefujeme správný bus a před polednem už stojíme u bran legendárního čínského kláštera Shaolin. Éterické místo plné meditujících mnichů byste tu ovšem hledali marně. Branou se do kláštera po zaplacení tučného vstupného cpou nekonečné davy turistů a mniši tvoří za jeho zdmi naprostou menšinu. Z celého místa si odnášíme dost rozdílné pocity. Zatímco Alin je návštěvou nadšený, já bych si, nebýt toho, že jsem se dovnitř dostal se slevou na Žabžův ISIC, asi umlátil hlavu zoufalstvím o nejbližší zeď. Odpoledne se přesouváme soukromým vozem do nedalekého Luoyangu. Po příjezdu ještě řidič zkouší etudu na téma „zaplaťte víc, než jsme se před cestou domluvili“. Za veselého přihlížení našich spolucestujících ho náležitě umravňujeme a ukládáme se na noc do hotelu nedaleko vlakového nádraží. Pozdě v noci, když u pokladen opadnou nekonečné fronty, ještě kupujeme jízdenku na druhý den k hoře Huashan – svatému místu taoismu, na které údajně vede jeden z nejdrsnějších treků světa.

Příspěvek byl publikován v rubrice Čína. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

3 komentáře u Za mlhou hustou, …

  1.  
    Eva napsal:
     
     

    Kdy zapojite Spot? Take byste mohli zaktualizovat, kde se nachazite. To , co je tam psane, uz davno neni pravda…Filipiny, statnice, Thajsko …

    •  
      Bžatek Aleš napsal:
       
       

      Dobry den, SPOT by mel ode dneska fungovat (o aktivaci jsme zadali uz vice nez pred tydnem a teprve po druhe urgenci nam vysli vstric). S Yarinem jsme bohuzel jeste porad v Bangkoku (cekame na jeden nahradni dil pro Joseho). Az nam auto vrati ze servisu, vydame se na sever Thajska (Chiang Mai) a pote do Laosu. Alin podle vsech informaci uz v Laosu je (vcera mel dorazit do Luang Prabangu) …

  2.  
    Eva napsal:
     
     

    Diky za informace, drzime palce na dalsi km s Josem, snad uz budou vsechny jeho bolistky zahojene a zase bude dobre slouzit…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>