Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Nejděsivější trek světa? Nikoli…

 
 

Pár strmých úseku ještě na trati zůstává

Zatímco si a Alinem krátíme cestu vlakem k Hua Shanu hraním her na notebooku, absolvuje Žabža na druhém konci vagonu ochutnávku místního ovoce. A taky výměnný, čínsko-český jazykový kurs. To vše od několika studentů a babiček, sedících okolo něj. I díky jeho novým přátelům pak bez problémů vystupujeme na správné zastávce. Věc, která není v případě menších čínských městeček rozhodně samozřejmostí. Hned první taxikář je nás ochotný odvézt do 15 kilometrů vzdáleného města za velice rozumnou sumu. Opatrně nastupujeme do auta a čekáme, co se z toho vyklube za levotu. Nakonec nás pouze vysazuje u hotelu svého kamaráda a v povzdálí čeká na případnou provizi. Na recepci neumí nikdo anglicky, spojují nás tedy s manažerem hotelu. Telefonický kontakt dává celému smlouvání úplně nový rozměr. Polosrozumitelné anglické brebentění na druhé straně drátu mi kluci u druhého ucha zpestřují radami typu: „Řekni mu, že když dá ten velkej za 220, tak ať dá malej za 150!“ Po půlhodině opakovaných telefonátů a prohlížení různých pokojů se nakonec domlouváme a usazujeme se v jednom z nich – jako vždy dvoulůžkovém. Časem se objeví i manažer osobně. Vysvětlí nám, jak moc má rád lidi z ČR, pomůže srazit postele a pokouší se z nás vyrazit nějakou českou bankovku jako suvenýr. Na závěr nás ještě zve dolů do restaurace (prý nám dá skvělou cenu) a odchází.

Schody do nebe

Druhý den si oproti všem radám (vyrazte v šest nebo ještě lépe v pět) přispíme až do osmi hodin a v klidu míříme směrem k hoře Hua Shan. K nástupu na trek je to ještě něco přes deset kilometrů. Skáčeme do taxíku, kde domlouváme vynikající cenu. O sto metrů dál nás taxikář vysazuje, dál totiž nesmí a je potřeba přesednout do minibusu národního parku. 1:0 pro čínské taxikáře. Minibus a vstup do parku stojí pěknou kupu peněz, holt být taoistou (Hua Shan je jednou z nejposvátnějších hor tohoto náboženství) něco stojí. Na konečné s pohrdáním koukáme na dav lidí stojících u turniketů lanovky, kupujeme několik energetických tyčinek a vyrážíme do nekonečných schodů. Jsme jedni z mála… a není se co divit. Vylézt po chodech téměř kilometrové převýšení k horní stanici lanovky je pěkná makačka. Na internetu koluje spousta videí a fotek lidí, držících se řetězu, zatímco balancují na dvou prknech nad propastí. Většinou je doprovází článek o treku na horu Hua Shan – nejděsivějším a nejnebezpečnějším na světě. Taková místa už (k našemu velkému zklamání) na výstupu nenajdete. Nebezpečné úseky jsou uzavřeny a vedeny bezpečnější trasou, maximálně se na ně můžete jít za poplatek a s jištěním vyfotit. Na horní stanici lanovky (u nejnižšího, severního vrcholu) vás navíc doslova spláchne obří dav čínských turistů, valící se ke zbývajícím čtyřem (východní, jižní, západní a centrální) vrcholům. Prostor hory je naštěstí docela rozsáhlý a většina poutníků míří k nejposvátnějšímu, západnímu vrcholu. To vše zmírňuje naše počáteční rozčarování a začínáme si výlet naplno užívat.

Šachový pavilon

Pohled na okolní skály a do stovky metrů hlubokých strží je naprosto spektakulární. Obcházíme postupně všechny vrcholy a smutně pošilháváme po zavřených úsecích. Ty jsou vedené po prknech přibitých ke kolmé skále a není se co divit, že v minulosti skončila pouť na Hua Shan pro mnoho lidí pádem do stametrových hlubin. Jako bonbónek na závěr sestupujeme zpět do údolí po druhé, strmější ze dvou stezek. Tisíce schodů (a nemyslím tím jeden nebo dva) vedoucích dolů do údolí nás stojí poslední zbytky energie. Zpět ve vesnici, s rozklepanýma nohama, ani nemyslíme na chůzi pěšky po silnici zbývající dva kilometry na hotel. S povděkem nasedáme do projíždějícího taxi a děkujeme všem svatým, že to máme za sebou. Po sprše a krátkém vydechnutí běžíme do hotelové restaurace na večeři. Holky z recepce se chvíli plaše chichotají a poté posílají nejodvážnější z nich s jídelními lístky. Chvíli se společně bavíme pohledem na hromadu čínských znaků. Jelikož chybí obrázky, nastává chvíle výběru metodou bodajícího prstu. Vše naštěstí řeší holky z obsluhy telefonátem našemu anglicky mluvícímu manažerovi. Opatrně objednáváme tak, abychom co nejvíc zmenšili pravděpodobnost výskytu pařátků a chrupavek na našem stole a dáváme si partičku mariáše. Následuje ještě telefonát upřesňující pálivost jídla a během chvíle je večeře připravena. Při závěrečném zhlédnutí účtu nestačíme valit bulvy. Cenu nám náš kamarád udělal, ovšem trochu opačným směrem, než jsme si původně představovali. Při odchodu z lokáu se ve dveřích zjevuje manažer osobně. Akceptujeme naši prohru, chválíme kvalitu jídla a jdeme spát.

When walking no watching

Ráno chytáme na silnici autobus do Xianu, který nás o pár hodin později vyhazuje na výpadovce kousek před městem. Prý si máme dole pod mostem chytit spoj k našemu dalšímu cíli – Terakotové armádě. Hrdě odmítáme nabídku průvodcovských služeb od dědouška čekajícího u kraje dálnice (na rozdíl od Japonců, které vyhazují z dalšího busu) a běžíme kolem mýtných bran dolů pod dálnici. Moc netušíme, kde jsme a kudy se dát. Ze zmateného motání na ulici nás vytrhuje divoce brzdící minibus. Vyskakuje z něj vesele se zubící naháněč a ukazuje na anglický nápis „Army of Terra Cota Warriors“ na čelním skle. Než se stačíme vzpamatovat, strká nás do vozu. Jsme docela zvědaví, jak se celá situace vyvine. Zvlášť, když o kus dál vyskakují všichni cestující a zůstáváme v minibusu sami. Nakonec se ale ukazuje, že jde opravdu o veřejnou dopravu a o pár minut později vystupujeme u jedné z největších čínských turistických atrakcí. Stanoviště MHD je (jak je ve většině Asie dobrým zvykem) na nejvzdálenějším konci areálu, což hraje do karet různým podvodníkům a taxikářům (nebo, což je častější, podvodnickým taxikářům).

Válečný vůz

Na armádu terakotových bojovníků je celkem impozantní pohled a srdce nejednoho archeologa jistě zaplesá. Prohlídku areálu ovšem značně komplikuje naprosto neuvěřitelné množství návštěvníků. Davy valící se k turniketům a proudící kolem výkopů s figurínami se nedají srovnat s žádnou jinou památkou v Číně. A vlastně s žádnou jinou památkou kdekoli. Závěrečnou návštěvu muzea vzdávám ve chvíli, kdy mě málem ušlape proud lidí, běžících k vitríně se zrekonstruovaným válečným vozem. Prohlídka je za námi, vyzvedáváme batohy z úschovny a přesouváme se do nedalekého Xianu. Ubytováváme se v hotýlku v historickém centru, nedaleko vlakového nádraží. Holky na recepci neumějí anglicky (což moc nevadí – tím levnější většinou ubytování bývá). Platíme dvě noci a jdeme na nádraží koupit lístky na spací vlak do jihočínského Guilinu. Zatímco na pozítří už jízdenky nejsou, hned na druhý den ještě ano. Nějaké velké rozhodování ve chvíli, kdy za vámi stojí cca půlhodinová fronta, není na místě. Bereme jízdenky na další den. Na hotelu pak vysvětlujeme děvčatům, že musíme odjet o den dřív. Kombinace angličtiny a bodání prstem do jízdenky na vlak nakonec slaví úspěch a dostáváme zpět přeplatek za druhou noc.

Yangshuo

Na prohlídku Xianu, plného historických památek, nám tedy zbývá pouze jeden den. Jelikož ale není přes smog vidět na krok (a taky začíná pršet), vzdáváme se Žabžou chození po městě a čekání na vlak trávíme ve fastfoodu nedaleko nádraží. To Alin je vytrvalejší. Tedy chtěl by být. Jeho večerní plány se ale během noci boří díky jakési bagetě s masem, koupené ve stánku na ulici. Zůstává tedy nakonec s námi ve fastfoodu, na dohled WC, a čas nám příjemně ubíhá při hraní mariáše. Následná cesta vlakem nijak nevybočuje z průměru, snad jen svojí délkou. O téměř 24 hodin později vysedáme v Guilinu, odkud se pak další den ráno přesouváme do čínské baťůžkářské Mekky – městečka Yangshuo. Nejde sice o klidnou vesničku s pár baťůžkáři, vysedávajícími u stolků na ulici. To nám ale po víc než týdnu pojídání kostí a chrupavek moc nevadí a ze záplavy bílých turistů a restaurací se západním jídlem jsme doslova nadšení. Vlastní kapitolou je pak okolí městečka. Řeka Li si tady razí cestu mezi stovkami vysokých vápencových kopců, což z okolní krajiny tvoří jednu z nejkrásnějších scenérií, které jsou na světě k vidění. Zatímco Alin opět trpí se zažívacími problémy, necháváme se se Žabžou od jedné z babiček v přístavišti ukecat k romantické, dvouhodinové projížďce na loďce. A jsou to skvěle utracené peníze. Okolní krajina se dá jen těžko popsat, nutno vidět na vlastní oči.

Smog ...

Odpoledne pak popíjíme pivo na zídce v přístavišti, sledujeme cvrkot a debatujeme o životě. Poté co Alinovi zajišťujeme vše potřebné k přežití, přesouváme se do nedaleké hospůdky, kde bohužel pokračujeme v pití piva do pozdních večerních hodin – akce, která nám zítřejší přesunu do Nanningu zpestří o kolosální kocovinu. Ve vlaku si dávám krátkého šlofíka na stolku přede mnou. Budím se pohledem na naproti sedící babičku, která chroupá vařený slepičí pařátek, divoce říhá a polovina obsahu pusy jí padá do mých sandálů. Vzhledem k mé kocovině – nic moc. Naštěstí mě aspoň neterorizuje zbytek rodinky. Své miminko poctivě krmí i přebalují přímo pod nosem Alinovi se Žabžou, sedícím přes uličku. V Nanningu zůstává Alin na pokoji na sucharové dietě, zatímco my se Žabžou běžíme oslavit poslední noc v Číně poslední porcí kostí s chilli.

Poslední ohlédnutí za Čínou

Ráno sedáme na osobáček, plazící se celé dopoledne směrem k Vietnamské hranici. V cílové stanici přesedáme do tuktuku. Poté, co domluvíme cenu, rozhoduje se tuktukář nabrat několik dalších lidí. Vysvětlujeme, že se dovnitř vejdeme sotva my s bagáží. Kapituluje, až když začneme vystupovat a se skřípěním zubů se vydává na cestu. Ušlý zisk si vynahrazuje návštěvou svého známého směnárníka. Kurz je ale překvapivě dobrý, měníme tedy všechny své peníze na dongy. Falzifikátů se netřeba bát, vietnamské bankovky jsou totiž plastové. Koneckonců, nebýt toho, kolovalo by asi vzhledem k vietnamské povaze v zemi víc padělků, než pravých peněz. Po vyinkasování tučné provize nás teď už spokojený tuktukář vyhazuje u celnice. Přechod hranice pod bývalou Francouzkou koloniální pevností je jen pouhou formalitou a naše cesta Vietnamem může začít.

Příspěvek byl publikován v rubrice Čína. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Nejděsivější trek světa? Nikoli…

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Aspoň vidíme, že pražští taxikáři nejsou zas taková rarita:-).
    Zdržení v Bangkoku přece jen k něčemu je, doženeš skluz a brzo by mohly být zprávy aktuální. S tím časovým odstupem se asi většina z nás moc neorientuje, kdy se příspěvek odehrává – nemohl bys to v každém příspěvku nějak zmínit nebo třeba přiřadit k mapce trasy?

  2.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    Stojí to určitě za úvahu. Jelikož se ale chystám udělat obří skok z Vietnamu rovnou do přítomnosti, tak je to už trochu s křížkem po funuse :) Uvidíme…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>