Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Ostrov za železnou oponou

 
 

Před pár dny jsem četl na jednom renomovaném zpravodajském portálu o hráči rugby, který se po zranění probudil z komatu jako gay nesnášející sport. Přibližně podobný šok jsme prodělali my, když jsme se po čtyřech měsících strávených v Rusku a blízkém okolí přesunuli do Jižní Koreje. Všechno tu funguje jak na drátkách, města jsou vypucovaná jak po pracovně-úklidové sobotě a za ubytování v rozpadajícím se pokoji není třeba dát měsíční výplatu. Plni nadšení z atletického šampionátu se rozhodujeme koupit lístky i na další den (Alin, který prohrál los, musí proto už brzy ráno postávat u okýnka před stadionem, jestli se neuvolní některá z rezervací). Lístky se mu nakonec povede sehnat. Bohužel jen ty úplně nejdražší. Cena je ale i tak poměrně přijatelná a my ji ještě patřičně srážíme jídlem a pivem zdarma ve VIP stanu. Na druhou stranu nám to umožňuje sledovat finiš dvoustovky mužů ze vzdálenosti cca deseti metrů od cílové čáry – zážitek k nezaplacení.

Druhý den se už ale pokorně měníme v nízkorozpočtové turisty a vyrážíme na okruh okolo korejského poloostrova (nebo aspoň jeho jižní části). Naším prvním cílem je plážové letovisko Daecheon. Hned ze startu jsme opět konfrontováni s nekompromisní efektivitou korejského přepravního systému. Autobus jezdí každou půl hodinu. Nic naplat, že je kromě nás ve voze pouze párek místních. Přesně ve stanovený čas se zavírají dveře, aby nás řidič vyhodil až po třech hodinách zběsilé non-stop jízdy v cílové destinaci.

Ubytováváme se v našem prvním Love Motelu. Jde o původně hodinové hotely, které se postupem času staly běžným ubytovávacím zařízením (aniž by se ovšem úplně vzdaly svého předešlého účelu). Výsledkem je většinou neuvěřitelně komfortní ubytování za překvapivě nízkou cenu. Bonusem jsou pak finesy typu postel ve tvaru srdce či průhledná stěna mezi ložnicí a koupelnou. Samozřejmostí je také připojení k internetu, LCD televize přes celou zeď a dostatečná zásoba lechtivých kanálů v satelitní nabídce. V Daecheonu je vidět, že už je po sezóně. Ze záplavy akvárií před restauracemi marně valí oči (či cokoli podobného) hromada mořských potvor ve snaze nalákat potencionální zákazníky. Kromě povalování na poměrně hezké pláži snad stojí za zmínku jen večeře. Opilý korejský dědoušek objednává vedle sedícím americkým vojákům jednu rundu piva za druhou. Posléze rozšiřuje okruh své pohostinnosti i na nás. Jakmile dopijeme, hned nám u obsluhy objednává další kousek a nechce nás nechat odejít. Vzhledem k vysoké ceně našeho oblíbeného nápoje se začínáme bát, aby se tento dobrosrdečný pán neprobudil druhý den nejen s kocovinou, ale taky bez střechy nad hlavou. Naší nervozity si naštěstí všímá společnost u vedlejšího stolu a zabaví dědouška, zatímco se my i naši američtí sousedé po anglicku vytrácíme (samozřejmě až po řádném uhrazení útraty).

Naší další štací na cestě na jih poloostrova je Jeonju. Opět se ubytováváme v motelu, kde se majitel při prezentaci pokoje marně snaží přepnout erotický kanál křikem „Go away!“ a máváním ovladačem. Poté poprvé testujeme tradiční korejskou vývařovnu, včetně výběru formou „bodni náhodně prstem někam do těch klikyháků“ (překvapivě bez nějakých výraznějších přešlapů). Druhý den pak obrážíme památky (najít korejské město, které by nebylo plné historických památek na jednu z cca miliardy vládnoucích dynastií je docela kumšt) a užíváme si výhled z přilehlého pahorku na historické jádro, tvořené tradičními korejskými domky (tzv. hanoky). Poté již zvedáme kotvy a přes další z mnoha milionových korejských metropolí, Gwangju, míříme na úplný jih poloostrova, do malého rybářského městečka Wando. To je zajímavé především tím, že odsud odjíždí trajekty na vysněnou destinaci většiny Korejců, líbánkový ostrov Jeju.

Jeju leží asi 70 kilometrů na jih od pevniny a v obřím internetovém hlasování se před pár dny (11. 11. 2011) umístil mezi sedmi přírodními divy světa. I když je tu opravdu krásně, nedá se porážka míst typu Viktoriiny vodopády či Grand Canyon vysvětlit jinak, než vysokou dostupností internetu po celé Jižní Koreji. Ale popořadě. Trajekt nás po několika hodinách jízdy vyhazuje v největším městě ostrova, které nese jméno Jeju-si. První tři dny se ale kousek na jih od nás rozpadá tajfun, což je provázeno poměrně vytrvalým deštěm. Nezbývá nám tedy, než se věnovat bohulibým činnostem, jako je otestování tradičního korejského barbecue, návštěva McDonaldu přes ulici a psaní článků na net (vzhledem k mému průměrnému zpoždění šlo nejspíš o popis odjezdu z Brna). Po třech dnech se počasí konečně umoudřuje a my vyrážíme na okružní jízdu po ostrově.

První zastávkou je Seongsan Ilchulbong. Vyhaslý kráter tvořící poloostrov na nejvýchodnějším cípu Jeju. Ubytováváme se v podnájmu přímo u paty vulkánu a vyrážíme na obhlídku. Cizí turisté tu (jako ostatně téměř v celé Koreji) nejsou žádní. Zato Korejců je tu … nepočítaně. Není divu. Výstup na Ilchulbong (ideálně za úsvitu) je pro Korejce něco jako pro muslimy pouť do Mekky. Dá se to celkem pochopit. Výhled z vrcholku totiž patří k tomu lepšímu, co je na Jeju k vidění. Vesničku na úpatí používáme také jako základnu k návštěvě nedalekého lávového tunelu Manjanggul, který je shodou okolností nejdelší na světě. Není to ale až zas taková pecka (tma, voda kapající ze stropu a hromada lidí, valící se oběma směry). Jdeme se proto kulturně dovyžít do nedalekého zahradního labyrintu, kde poslušně cupitáme uličkami spolu s korejskými dětmi, maminkami a tatínky.

Další na řadě je Seogwipo, druhé největší město ostrova, ležící na jeho jižním pobřeží. Vypadá to tu jako někde na francouzské riviéře, což je docela příjemná změna. Ubytováváme se v levném pokoji bez postelí, kam se vejdeme tak akorát my tři, naše bágly a větrák. Spaní na zemi je v Koreji zcela obvyklé (tradiční korejské domy jsou dokonce konstruovány tak rafinovaně, že se dá na podlaze pohodlně vyspat i uprostřed zimy, zatímco na stole vedle zmrzne vše na kost), díky čemuž nám vždy stačí dvoulůžkový pokoj (a ten z nás, na kterého vyjde spaní na podlaze, se často na připravených matracích vyspí lépe, než zbylí dva na postelích). Nedaleko Seogwipa je údajně nejhezčí korejská pláž (samozřejmě navštěvujeme), naším hlavním cílem ovšem není válení se u moře, ale výstup na nejvyšší jihokorejskou horu – Hallasan. Druhý den ráno se proto natlačíme do autobusu plného školáků a vyrážíme na její hodinu vzdálené úpatí.

Turistika je v Koreji jedním z nejoblíbenějších způsobů, jak trávit volný čas. V pracovním týdnu sice nejsou Korejci ochotní vyšlápnout ani tři schody z metra a jezdí po neskutečně pomalých eskalátorech, jakmile však nastane volno, promění se spousta z nich v high-tech turisty, vybavené teleskopickými hůlkami (trekingovými, nikoli jídelními). Podle toho to u nástupu na trek taky vypadá. Parkoviště praská ve švech a na stezku k vrcholu se každou minutu vydávají desítky lidí. Vzhledem k tradiční korejské preciznosti (a částečně kvůli ochraně přírody) vede celá cesta mezi úzkými zábradlími (za která se nesmí) nebo po schodech(!). Když k tomu přidáme proud lidí, valící se oběma směry, dostaneme výsledek, který má do vysokohorské turistiky poměrně daleko. Otráveně předbíháme supící babičky (které zaslouží největší respekt vzhledem k délce 9km a převýšení něco málo přes kilometr jde o pořádný výšlap) a s láskou vzpomínáme na Rusko, kde byl jediným limitujícím faktorem výskyt medvědů v okolním lese. Za cca tři hodiny jsme na vrcholu, kde to vypadá jak na Václaváku. Fotíme se u jednoho z mnoha zábradlí, které vyhrazuje povolený prostor, křoupeme pár čokoládových tyčinek a vybíháme na zpáteční cestu (Žabža o něco pomaleji, jelikož se pro zvýšení obtížnosti rozhodl absolvovat celý výstup v nazouvákách).

Po návštěvě Hallasanu, Love land parku (pouze Alin) a muzea plyšových medvídků (opět Alin) je náš program na Jeju vyčerpán a přesouváme se zpět na pevninu, potažmo do historického města Gyeongju (přezdívaném též muzeum bez dveří). V rámci úspory peněz jedeme trajektem zpět do Wando a poté napříč poloostrovem vlaky či autobusy. Jak se ukázalo po sečtení všech lístků, cesta drahým trajektem až do dalekého Busanu by vyšla mnohem levněji. Korunu tomu nasazujeme v Gyeongju nástupem do taxíku (taxi je zde pro tři na krátké vzdálenosti levnější než MHD, ve kterém se platí bez ohledu na ujetou vzdálenost). Slovo motel (shodou okolností jediné, kterému rozumí) spouští v pánovi za volantem mód pilota F1 a i přes naše protesty nás vysazuje až o 30km, 40$ a tři projeté červené dále.

Památky v Gyeongju jsou sice hezké, za nějaké větší rozpisování ale nestojí. Díky korejskému budovatelskému a restaurátorskému nadšení vypadají všechny historické budovy v zemi velmi podobně. Jako by byly postaveny a natřeny zrovna včera. Což začne být po nějakém čase docela nuda a člověk za chvíli zapomene, která byla kde a co na ní bylo význačného. Končíme tedy náš okruh po zemi, kde se z mikrovlnek postupem času stala auta (o tomto tématu něco více příště, ale vidíc poprvé automobil značky Samsung, nestačil jsem valit oči) a nastupujeme do vlaku směrem Soul.

Příspěvek byl publikován v rubrice Jižní Korea. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>