Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Pól chladu

 
 

Ujet tisíc kilometrů z Tyndy do Jakutska zabírá další dva dny a dvě noci. Na internetu koluje spousta anket řadící dálnici M52 mezi nejnebezpečnější silnice světa. Většinou je doprovázejí obrázky aut, zapadlých až po střechu do bahna, a slečen v podpatcích, stojících bezmocně vedle. Ve skutečnosti prý většina těchto fotek pochází z jiných ruských silnic a samotná dálnice do Jakutska je podle místních docela v pohodě. Docela v pohodě opravdu je. I tak je ale nadlidský úkol, vygenerovat na klouzajícím bahně nebo ostrých šutrech větší průměrnou rychlost než 60 km/h. Ve chvíli, kdy přestane pršet a silnice vysychá, stává se paradoxně ještě nebezpečnější. Všechna auta, a hlavně hromady projíždějících náklaďáků, zvedají obří sloupy prachu, proti kterým je hustá mlha na D1 jako čirý horský vzduch. Předjížděcí manévr (pokud se tedy člověku povede zabrzdit a nevletí plnou rychlostí rovnou do zadního nárazníku pomalu se plazícího kamionu) se sestává z krátké motlitby a následného vyjetí do protisměru při nulové viditelnosti. V osamělých osadách, rozmístěných uprostřed ničeho desítky kilometrů od sebe, zpestřuje provoz ďábelsky zvlněná asfaltka. Celá republika Sacha (neboli Jakutsko) leží na permafrostu – trvale zmrzlé půdě. Její vrchní vrstva na krátké období v létě rozmrzá a následný půdotok (opravdu se tomu tak říká :) asfalt pomačká jako list papíru. Celá republika je obývána převáženě Jakuty (původní asijští obyvatelé celé oblasti) a Rusové jsou zde v menšině. A kdyby na Rusku získala samostatnost (což je čistě teoretická možnost, už jen kvůli velkým zásobám diamantů), stala by se osmou (!) největší zemí světa, hned za Indií.


O dva dny později (a dvě noci stanování uprostřed tajgy plné medvědů – my naštěstí žádného nepotkali, ale místní se tomu dost divili) přijíždíme do Jakutska. Tedy přesně řečeno do vesnice na druhé straně řeky Leny, odkud jezdí trajekt. Napoprvé odbočku k přístavu (pokud se tak dá říkat uplácané hlíně, na kterou lodě spouští nájezdy a malé auto v ní může zapadnout až po podvozek) míjíme a neplánovaně okoušíme prvních pár kilometrů legendární „Road of Bones“. Svého omylu si po chvíli všímáme, vracíme se a najíždíme na plochu jednoho z lenských parochodů. Lodě jezdí jen krátkou chvíli přes léto, od chvíle, kdy v řece přestane plavat led a uklidní se prudký jarní proud. V zimě se pak pár měsíců jezdí přes zamrzlou Lenu. Po zbytek roku (a to poměrně velký) je město odříznuto od silniční sítě a jeho jediné spojení se zbytkem země je letecky (vezmeme-li ovšem v potaz kvalitu silnice, která navíc na druhém konci začíná uprostřed tajgy u Transsibiřské magistrály, je to vlastně jediné spojení po celý rok). Řeka Lena u Jakutska je bezkonkurenčně největší vodní tok, který jsem kdy viděl, a cesta přívozem na druhý břeh v silném proudu trvá těžko uvěřitelné dvě hodiny.

Odpoledne konečně vyjíždíme na druhý břeh a dobýváme další významnou metu na naší cestě. Všechny budovy ve městě levitují asi metr a půl nad zemí, na betonových sloupech zaražených 15 metrů hluboko do země. Je to nutnost. Teplo vytvářené budovou rozpouští vrchní část půdy mnohem rychleji a dům stojící přímo na permafrostu by se doslova potopil jako do bažiny. Až při pohledu na město plné paneláků na kuřích nožkách si uvědomuju, že chaloupka Baby Jagy nebyla při tuhých Ruských zimách žádnou designovou záležitostí. Teď je ovšem léto, 30 stupňů, a my dorážíme do rozpáleného a prašného centra a sháníme nocleh. Napichujeme se na wi-fi v lobby nejluxusnějšího hotelu a hledáme něco ve vhodné cenové hladině. Nacházíme ubytovnu na okraji města. Mapy Jakutska se ale nedají nikde najít. Alin se tedy jde dotázat na správný směr slečny do okýnka cestovní kanceláře. Ukazuje se to jako velmi šťastný tah. Slečna nám domlouvá ubytování v paneláku přímo v centru za velmi přijatelnou cenu (tuším za 400Kč na jednoho, což je na poměry těchto extrémních ruských dálav super cena). V Rusku jde o běžnou praxi. V rozpadlém paneláku, do kterého by se člověk bál pomalu vlézt, je některý z bytů předělaný na parádní a levnou ubytovnu. Bohužel se bez jisté dávky štěstí a znalosti ruštiny opravdu špatně hledají.

Při odjezdu z centrálního náměstí na ubytovnu opět nestartuje José. Do situace se vkládají účastníci nedaleko stojícího svatebního průvodu. Prý jestli nepotřebujeme roztlačit. Od ukrajinské hranice dál je roztláčení okolostojícími lidmi zcela běžnou praxí, nad kterou se nikdo nepozastavuje. Za chvíli už stojí chlapi v oblecích s pentlemi okolo zabláceného auta, zatímco nás natáčí svatební kameraman a nevěsta trpělivě čeká. Jelikož chceme konečně vyměnit polofunkční kazašskou „hand made“ spojku, ptáme se při loučení na nějaký servis v okolí. Chlapi skáčou do auta, prý ať jedeme za nimi, že nás do něj odvezou. Na naši otázku, jestli nevadí, že by měli odvézt svatebčany na hostinu, odpovídají jen – „nět problem“. Centrální náměstí tedy opouštíme stylově, za doprovodu auta ověšeného balónky, přímo zákazem vjezdu (druhý den po příjezdu do servisu se vše vyjasňuje – svatebčan, řídící náš safety car, je jeho vedoucím).

Následuje třídenní jakutská opravářská odysea. Při každé návštěvě servisu (jmenuje se Lapša – prosím vás, když náhodou pojedete přes Jakutsk, radši se mu vyhněte) je naše auto na řadě hned, jak dodělají tamto. Nebo tamto. Nebo támhleto. Nebo je majitel úplně sjetej a nedá se s ním na ničem domluvit. Během nesčetných návštěv opravny se seznamujeme s Ruslanem. Je to mladý Jakut, sekretář místního parlamentu a majitel nově založené firmy na slevové karty pro celou republiku. Naše cesta je prý „očeň interesnája“, a prý ať se mu ozvem, že zařídí rozhovor do místní televize a do novin. Druhý den v podvečer nás vyzvedává na ubytovně a jezdíme několik hodin po městě. Ukazuje nám krásy Jakutska. Staré dřevěné město, památník hrdinům druhé světové války, věčný oheň či památník zakladatelům města na břehu Leny a dokonce i místní písečnou pláž. Docela nás to překvapilo, ale i ve městě, kde se po většinu roku teploty „šplhají“ k mínus padesáti, je říční písečná pláž hojně okupovaná místními během krátkého léta. Na závěr projížďky kupujeme v supermarketu pivo (chtěli jsme ochutnat nějaké místní jakutské – bohužel v sortimentu chybí, a tak se musíme spokojit se Starobrnem… no aspoň jsme mohli Ruslanovi na oplátku ukázat něco echt brněnského) a jdeme ho vypít na náměstí. Tam nás ještě při mírně ilegálním pití alkoholu na veřejnosti přistihuje Ruslanův šéf, ministr mládeže jakutského parlamentu, a pak už míříme spát.

Druhý den jsou konečně zaměstnanci servisu zhulení míň než obyčejně, daří se jim vyměnit spojku a kolem poledne jsme připravení k odjezdu. Televize nakonec točí jinde a rozhovor děláme pouze do místních novin. Docela by mě zajímalo, co se jim z našeho česko-ruského výlevu zachyceného na kameru podařilo dešifrovat. Ruslan situace využívá k propagaci své nově založené firmy, až ho musí redaktor krotit, že nejde o komerční vstup. Poté se všichni vyfotíme, obejmeme a odjíždíme k přívozu přes Lenu, vstříc poslední etapě naší ruské cesty. Fronta na trajekt působí dojmem, jako by končil svět, a „Parochod 848″ byl poslední způsob, jak si zachránit život. Řidiči UAZů se navzájem blokují, předjíždějí se skrz hromady rozmoklého bahna a korunu všemu nasadí svatební kolona. Auto s novomanžely zablokuje z lodi vyjíždějící kamazy a způsobí totální chaos. Během pár minut se ale většina vozidel za neustálého troubení vtěsná na trajekt a můžeme jet.

Cesta do Magadanu je ze začátku nepříliš kvalitní, vede ale překvapivě pěknou krajinou plnou políček a farem. Po vjezdu do hor se situace mění. Na cestu se často vejde jenom jedno auto, nalevo skála, napravo propast. Všude hromada stavebních strojů, které tuto důležitou tepnu (s hustotou provozu 2 kamazy denně) rekonstruují. I uprostřed srpna je docela zima a kolem silnice sem tam leží sníh. Tohle všechno samozřejmě nebrání v líhnutí tunám komárů, kteří dělají ze stanování v přírodě pravé peklo. Při jedné zastávce na vaření se pouštíme do řeči se silničářem z nedaleké stavby. Říkám, že asi musejí v létě hodně makat, než teploty klesnou hluboko pod nulu. Prý, že ne. Dělají i přes zimu. Jen když se teplota sešplhá pod -50, dostávají volno a můžou zůstat v maringotce. Vše potvrzuje koupelí v přilehlé říčce, která by nejspíš hravě přivodila infarkt i otužilcům koupajícím se v zamrzlé Vltavě.

Po dvou dnech dojíždíme na významnou křižovatku. Doprava pokračuje původní silnice přes Tomtor, obec, která se sousedním Ojmjakonem soupeří o titul nejchladnějšího trvale obydleného místa mimo Antarktidu. Rovně jde cesta nová a lepší. Je sice delší, ale zase s mosty místo brodů, a vede přes severněji položenou Usť-Neru. Podle nové nablýskané cedule odbočujeme doprava na Tomtor a po padesáti metrech přijíždíme ke strženému mostu. I přes mé odhodlání (podpořené pivem z PET láhve), dostat se ještě dnes na druhou stranu, jsem přehlasován a necháváme rozhodnutí o brodění na ráno. Jdu si aspoň v rámci večerní hygieny prošlápnout řečiště a najít vhodné místo pro přejezd. Teplota vody, vytékající z nedalekého ledového pole mě ale nepouští ani do půlky a ještě po patnácti minutách ležení ve spacáku necítím prsty na nohou. Druhý den se shodujeme, že nemá cenu pokoušet štěstí a vyrážíme dál po nové silnici. Asi po kilometru přijíždíme k několika maringotkám, které tvoří jedinou benzínku na následujících 200-300 kilometrů všemi směry. Od personálu se dozvídáme, že brod u spadlého mostu dávno nikdo nepoužívá a všichni jezdí přes nový, začínající hned u benzínky.

Od mládence na pokladně dostáváme instrukce pro brodění (mluvil dokonce anglicky – sice o dost hůř, než já Rusky – ale v rámci jeho tréninku jsme konverzovali výjimečně v tomto světovém jazyce). Prý je potřeba nebrodit hned u benzínky, jinak zapadneme v hluboké vodě. Prý když pojedeme přímo kolmo k proudu, tak zapadneme v sypkém štěrku. Když ale pojedeme půl kilometru podél řeky a pak napříč proudem asi 500 metrů přes různé ostrůvky, tak to bude v pohodě. Na závěr nám popřeje „good luck“ a jde obsluhovat přijíždějící UAZ. Díky jeho instrukcím, pečlivému obhlížení terénu a především Žabžovu mistrovskému vedení volantu se za pouhou hodinu jízdy dostáváme na druhý břeh. Obhlížíme vesnici duchů (dávno opuštěných osad je celá oblast plná) a v mírném dešti se vydáváme po úzké bahnité klouzačce směrem na Ojmjakon. Po sto šedesáti kilometrech, během kterých potkáváme celá dvě auta, nás konečně vítá Tomtor a cedule „Vítejte na pólu chladu“. Stejně jako v Ojmjakonu, byla i zde v roce 1924 naměřena nejnižší teplota na trvale obydleném místě mimo Antarktidu. Obě vesnice se dodnes o toto privilegium hádají. Ojmajkon je ale přecijen známější, a tak po několikerém přeptání na cestu a padesáti kilometrech na rozbité, zablácené cestě konečně dorážíme na jeden z nejodlehlejších bodů naší cesty. Po třech a půl měsících a necelých 28 tisících kilometrech cesty stojí Černý José s prázdnou nádrží mezi hromadami kravského trusu na ojmjakonské návsi vedle památníku, který hlásá: „Zde byla naměřena nejnižší teplota na severní polokouli -71.2 stupňů celsia“.

Příspěvek byl publikován v rubrice Rusko. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Pól chladu

  1.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Když jste se potloukali okolo Bajkalu, tak jste Lenu neviděli ani zdálky?

  2.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    Kdepak. Lena pramení daleko na severu jezera a tam se autem dostává docela těžko. Poprvé jsme ji viděli opravdu až u Jakutska, kde už je to pořádný veletok.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>