Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Pošta pro Tebe

 
 

Jezero Khovsgol je velkou chloubou a také oblíbenou prázdninovou destinací Mongolů. Snažíme se najít ubytování v některém z mnoha jurtových kempů, které lemují jeho západní břeh. Jako první zkoušíme resort „Blue Pearl“. Ubytování zatím nefunguje, nevaří se, elektrika nejede. Zato jsou tu ale tři zaměstnankyně za barpultem, které nám vysvětlí, že nám nemohou nijak pomoct –> holt Mongolsko. Další kemp (poměrně luxusní, na poloostrově vybíhajícím do jezera) je už v provozu. Tentokrát nám ale vyrážejí dech cenou – 60 dolarů za osobu. Drahé stanování. Rozbít kemp sice můžeme kdekoli, sehnat ale něco k snědku nebude taková legrace, jak jsme si představovali. Díky hloubce (přes 200 metrů) a nadmořské výšce (leží o něco málo výš než vrchol Sněžky), je večer i ráno celkem zima a sezóna se začátkem července teprve rozjíždí.

O pár kilometrů dál už máme štěstí. Dáváme se do řeči s mladíkem na horském kole. Ukazuje se, že je manažerem přilehlého resortu, mluví plynně anglicky a večeři nám rád uvaří (samozřejmě ne on, ale táborová šéfkuchařka). Místo v jurtě bohužel nemají (což je škoda – necelých 30 dolarů za obří vytápěnou jurtu pro 4 je výborná cena), stavíme tedy stan a vyrážíme do jídelny. Dostáváme výbornou polévku, poté masem a cibulí plněné placky (prý mongolská verze pirožků) a vše zapíjíme pořádnou dávkou piva. Po mnoha dnech stanování u cesty a stravování se v městských vývařovnách velmi příjemná změna.

Druhý den vyrážíme na obhlídku jezera. Alin na blízké a poměrně vysoké kopce. Já po jeho břehu. Po cestě míjím stáda pasoucích se koní a sem tam turistický kemp. Přes den se dělá docela vedro. Naštěstí je voda v jezeře tak neuvěřitelně čistá, že se dá pít přímo za pochodu (potvrzeno chemickým rozborem!). Stejně neuvěřitelná je i viditelnost. Celé jezero je dlouhé něco málo přes sto kilometrů a i přesto jsou hory na druhé straně naprosto zřetelně viditelné pouhým okem. Škoda, že máme už za pár dní sraz s kluky v Ulánbátaru a nemůžeme tu strávit trochu víc času.

Další den balíme stan, loučíme se s manažerem resortu a vyrážíme na posledních asi 800 kilometrů vstříc našemu prvnímu velkému cíli – Ulánbátaru. Podle doktora, kterého jsem potkal na procházce, je cesta velmi dobrá. V překladu z mongolštiny to znamená, že o dva dny později a výživných pětadvaceti hodinách jízdy definitivně vjíždíme do hlavního mongolského jurtoviště. Sháníme ubytování nad karaoke barem za příjemných 20 dolarů (pro srovnání, v Novosibirsku jsme platili za pokoj bez koupelny a WC 60 dolarů). Hotel je překvapivě klidný, jelikož s úderem půlnoci všechny zpěváky nekompromisně vyženou (do té doby nám přiopilí účastníci karaoke taškařice zajišťují tolik potřebné kulturní vyžití).

Druhý den procházíme město. Díky končícímu hlavnímu mongolskému svátku Naadamu je všude klid, doprava téměř žádná (za pár dní se z Ulánbátaru stane typicky chaotická a nechutně zacpaná asijská metropole). Fotíme si obří sochu sedícího Čingischána před sídlem vlády a vyrážíme hledat českou restauraci Bohemia. Lokalitu uvedenou na internetu však prohledáváme marně. Když už chceme pátrání vzdát, dává se Alin do řeči s nedaleko postávajícím pánem. Nejprve anglicky, po vzájemném představení přechází do češtiny. Náhodou jsme potkali Luboše Svobodu, majitele zdejší velké bezpečnostní agentury, který tu už nějaký ten pátek žije. Provozoval také výše zmíněnou restauraci, bohužel ji před pár měsíci zavřel. Nevadí. Neobvyklé setkání jdeme všichni zapít točeným Budvarem do restaurace na náměstí. Během večera se k nám přidává pár dalších Čechů – Lubošových kamarádů či známých.

Jelikož jsem se zavčasu vytratil (po šesti pivech), jsem schopen odvézt druhý den (i když lehce podnapilý) auto do servisu. Sám. Alin po osmi dvanáctkách není schopný vstát z postele. Ani se mu nedivím. Jsme objednaní na desátou hodinu, takže se již kolem jedné dostávám na řadu. Můj anglicky mluvící kamarád a překladatel, se kterým během čekání konverzuju, takové štěstí nemá. Po čtyřech hodinách mu mechanik sděluje, že včera mírně přebral a na opravu si netroufá. Ať prý přijede za dva dny –> holt Mongolsko. Zbytek dne trávíme relaxací a jdeme brzy spát. Druhý den ráno máme totiž po měsících příprav vyzvednout kluky na vlakovém nádraží!

Je 6:10 ráno, vlak má přijet v 6:30. Jeden mezinárodní vlak tu už ale stojí a peron je plný lidí. Zatímco Alin hlídá východ, jdu se zeptat na informace. Slečna v okénku mluví pouze mongolsky, naštěstí mi překládá z ruštiny pán s koštětem zametající kanceláře –> holt … Mongolsko.

„Kdy přijede vlak z Moskvy?“
„Támhle stojí.“
„A další už nepřijede?“
„Ne, tohle je jediný vlak z Moskvy, přijíždí v 6:00.“

Ano, je to přesně tak. Kdo jiný by měl mít přehled, než slečna na informacích. A tedy … 6:28 … o dvě minuty dříve než má, vjíždí na nádraží druhý vlak z Moskvy. Vzhledem k mnoha tisícům ujetých kilometrů a více než čtyřem dnům jízdy se dá tato malá, dvouminutová nepřesnost odpustit. Z vlaku vyskakují kluci. Po nadšeném přivítání a odvozu na hotel odcházíme oslavit setkání snídaní na hlavní třídu. Snídáme tak vydatně, že jsme již před desátou ráno v poměrně bujaré náladě. Odpoledne nás čeká kolečko po autoservisech s Lubošovým mechanikem, čehož bohužel po ranní energetické pivní bombě nejsem schopen. Měníme si tedy role a na štaci po servisech vyráží pro změnu Alin. Měl jsem opravdu kliku, protože se celý zmožený po sedmi hodinách strávených ve společnosti nespočetně servisáků a seznámením se s „pověstnou mongolskou pracovní pílí“ vrací s nově převařeným předním stabilizátorem.

Večer, já střízlivý a kluci vyspaní (během cesty vlakem žili podle Moskevského času, který je oproti Mongolsku o 6 hodin pozadu), vyrážíme opět na večeři s Lubošem a také dvěma kluky z Čech, které sem vyslala univerzita v rámci rozvojových zemědělských projektů (není to asi úplně přesné, snad mi odpustí). Během večera se přidává Baaska. Mongol, který se vyučil automechanikem za dob ČSFR a i přes osmnáctiletou pauzu mluví velmi dobře česky. Alin se s ním seznámil během své téměř celodenní servisní vyjížďky. Baaska Alina žádá, zda by mu po svém návratu do ČR pomohl najít dávno ztraceného nejlepšího přítele z moravské Poličky. Už roky se jej marně snaží kontaktovat (i za pomoci české ambasády). Při pohledu na telefonní číslo v jeho ruce není divu. Má ještě starý telefon, platný před přečíslováním linek před mnoha lety.

V tu chvíli se do situace vkládá Luboš, připojený na internet přes restaurační WiFi. Během pár minut za pomoci internetových rejstříků a databází nacházíme správnou osobu. Za těch pár let se pěkně vypracoval. Z automechanika až na majitele spediční firmy. Snad si na svého mongolského kamaráda ještě vzpomene. Luboš vytáčí nalezené číslo na svém mobilu a po krátké konverzaci s dotyčným předává telefon Baaskovi. Za chvíli, po letech marného hledání, mluví Mongol Baaska z Ulánbátarské hospody se svým dávno ztraceným českým kamarádem (který je momentálně v Norsku na rybách). Jedno oko příznivce „Pošty pro tebe“ by nezůstalo suché. Večer je tedy úspěšně zakončen, loučíme se s Lubošem (kterému patří velký dík za veškerou pomoc, kterou nám poskytoval, jako by to byla naprostá samozřejmost!!) a druhý den mizíme z Ulánbátaru směrem do pouště Gobi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Mongolsko. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Pošta pro Tebe

  1.  
    Eva napsal:
     
     

    Super fotky a super zazitky…stastnou cestu z Vladivostoku do Jizni Koree na MS v atletice a pak do Ciny…tesime se na dalsi clanky :-)))

  2.  
    Lukáš napsal:
     
     

    Hele Yarine, když už se to jmenuje pošta pro tebe, pošleš mi ještě nějakej pohled, nebo ty dva už jsou komplet? :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>