Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Moskevská mise

 
 

Briefing: Žabža s Weirem doletí do Moskvy a po prohlídce města se Transsibiřskou magistrálou přesunou do Ulánbátaru, kde se setkají a Yarinem a Alínem, kterým předají spojku, startér a silentbloky. Dojde k výměně vadných dílů a seřízení vozidla, načež je opravený Černý José povozí po Mongolských národních parcích, starobylých klášterech a jiných zajímavostech. Nakonec se společně přesunou zpět do Ruska k jezeru Bajkal, kde pár dní pobudou, načež se Weir (a jiný nepotřebný materiál, fotky, apod.) vydá zpět k domovu, zatímco CZExpedition vystartuje směr ruský Dálný východ a Magadan.

Příprava akce: Dělba práce byla od začátku jasná – zatímco Žabža bude usilovně pracovat na dokončení studií (nebo alespoň zkoušek a diplomové práce), já seženu ruská a mongolská víza a lístky na vlak z Moskvy.

Reálný stav příprav: Získat (multivstupá, služební) víza do Ruské federace je sice formalita, která si však klidně může vzít i dva měsíce času, což je mnohem více než jsme předpokládali. Nakonec po zaplacení víceméně dvojnásobku ceny se podařilo celou operaci dořešit už za měsíc, což v důsledku znamenalo, že jsem naše pasy obdržel kurýrem v sobotu dopoledne před odletem (letěli jsme v pondělí ráno). Vzhledem k faktu, že pokus o zisk jízdenek Moskva-Ulánbátar skončil i přes veškerou snahu (komunikace s Ruskými železnicemi v Moskvě i Bratislavě, s ČD, ČD Travel a dalšími) neúspěšně a na vyřízení mongolských víz prostě nezbyl čas, nedá se příprava označit za úspěšnou. (Žabža úspěšně dokončil všechny zkoušky a pořešil transport náhradních dílů, ale k realizaci diplomky a státnic se nedostal, takže se chystá diplomku dopsat na cestách a na zimu se kvůli státnicím dočasně vrátí do ČR.)

Úkol sekundární – Moskva: Hned po přistání jsme se rozhodli dopravit se do zarezervovaného hostelu pomocí hromadné dopravy. Cesta vlakem do centra bez problémů, ve firemním časopise přiložená mapka metra, popis trasy k hostelu k dispozici, prostě vše ok. Dokud jsme nevystoupili „špatným východem“ ze zastávky a nevydali se nesprávným směrem, připadali jsme si neohroženě. Ubytování (čisté, na střed Moskvy levné) drobně kalil pouze fakt, že kromě nás na ubytovně bydlí (nejspíš dlouhodobě) jen hrstka mimoňů, z nichž jen jeden umí anglicky…

Našli jsme si místečko, kam jsme chodili na pivo a večeře – v jídelním lístku byla na výběr mj. celá řada (i zahraničních) piv, u každého napsaná země původu. Koukat na azbukou přepsaný název „Velkopopovický kozel – Rossia“ nás bavilo (ostatně podobně dopadl např. Zlatý bažant či Stella Artois), nicméně zeptat se obsluhy „Kdepak máte v Rusku Velké Popovice?“ se nám nepodařilo, neboť (hodně mladá) obsluha nejen neuměla anglicky, ale bála se s kýmkoliv „cizím“ mluvit.

Druhý den nás vyškolila zkušenost s Rudým náměstím. Nejprve jsme museli drsně bojovat o pozici v cca dvouhodinové frontě, abych byl o další skoro hodinu (a dvě fronty) později „nevpuštěn“, byť jsem striktně dodržel všechna nařízení. Neodolatelnému ruskému „Odevzdat! Čemu nerozumíš?“ prostě nešlo nevyhovět, takže jsem si jednu z front vystál znova. Žabža díkybohu trpělivě vyčkával, než se s důstojníkem nejprve „pobavím“ a následně mu vyhovím. V mauzoleu byl pro změnu napomínán Žabža, když ho první hlídka hlasitým „Ššššš!“ taktně upozornila (a po nás i každou další skupinku), že bychom neměli mluvit, a posléze se druhá hlídka luskáním prstů pokoušela naznačit, že by neměl mít ruce v kapsách. Když jsme se u „báťušky Lenina“ na chvíli pozastavili (neboť proti rudým reflektorům nebylo na cca 5 metrů vzdáleném podstavci za sklem vidět víc, než figurínu z běžné výkladní skříně) hned nás hnali svižným krokem ven – celá zkušenost v mauzoleu byla pořízena během cca jedné minuty – a bylo po všem.

Do chrámu Vasila Blaženého jsme se díky televiznímu štábu dostali až druhý den, načež abych mohl fotit, pořídili jsme ne zrovna levný ‘bilet’ – byl jsem historicky nejspíše první fotograf, který za něco takového zaplatil. Poté, co jsem selhal v navigaci kolem Kremlu, díky čemuž jsme po Moskvě ve velkém horku nachodili o pár kilometrů více, jsme nedostali lístek na nejvyšší ruskou věž (pro dnešek ‘finist’ – stejnou zkušenost udělali jedno všední dopoledne i borci o pár měsíců dříve) a museli se spokojit s volným areálem a katedrálami. Triky typu „tady byste viděli úžasnou ikonu, kdyby nebyla momentálně v rekonstrukci, příp. na výstavě jinde“ (psáno výhradně azbukou), „významný hrob Ivana Hrozného je za tímto paravánem, kam ale nemá veřejnost přístup, prohlédněte si alespoň tyto méně významné hrobky“ a „tady se v žádném případě nesmí fotit“ (pokud nemáte průvodce, nejste Rus či japonský turista, nebo jste se prostě nevykašlali na zákazy) nás natolik otrávily, že jsme Moskvu šmahem označili za „fake city“, kde nic není tím, za co se vydává. Po výletu lodí a návštěvě jednoho funkčního kláštera (o mnoho zajímavější než kremelské „imitace“) spotřebovaly zbytek času přípravy druhé části mise.

Primární úkol – setkání s borci: Setkání se mělo uskutečnit 18.7.2011 v 6:30 ráno Ulánbátarského času na místním nádraží. Ke splnění tohoto úkolu však potřebujete dvojí dokumenty – lístek na Transsibiřskou magistrálu a mongolská víza. Druhé uvedené se dá běžně sehnat na mongolském velvyslanectví v Moskvě, Irkutsku či Ulan-Ude, ale v žádném případě (soudě dle oficiálních pramenů) na hranicích s Mongolskem. Na moskevském zastupitelství se však dozvídáme, že konzul je celý týden pryč (je tam pouze mongolsky mluvící člen ostrahy a špatně anglicky mluvící slečna) a přítomná slečna neví, zda se dají sehnat víza jinde v Rusku či na hranicích (ve vlaku jsme později zjistili, že Mongolsko má celý týden státní svátek). I z důvodu nedostatku času volíme variantu „hranice“, kterou vzdáleně podporuje i Yarin a dodává, že na 90% se víza na hranicích sehnat dají. Zbývá sehnat jízdenky.

Že je dostatek volných lístků (pouze třída „Kupejnij“, tedy druhá – kupé po čtyřech) k dispozici jsme věděli už z železničního interenetu. Zakoupit jízdenky ale není žádný triviální zákrok, pokud nemáte k dispozici hotově cca 23000 rublů. Bankomat se v okolí nádraží najít nepodařilo, první okénko neprodává mezinárodní lístky, další nebere platby kartou, u třetího nesmí platit cizinci a ve čtvrtém právě probíhá polední pauza. „Musíte do sousední budouvy.“ Tam objevujeme bankomat, ale naše krátká radost uvadá v okamžiku, kdy zjistíme že na mezinárodní karty nevydává peníze. „Kolečko“ začíná znova – jedna úřednice nesmí přijímat platby v patřičné výši, další má sice označení, že bere platební karty, ale toto označení není platné… naštěstí nakonec narážíme na schopnou prodavačku, která nejen dokáže vysvětlit (rusky) všechny patřičné informace, ale současně (navzdory jednoznačnému nápisu, že se u ní kartou platit nedá) umožní vyřídit celou transakci bezhotovostně. Průběžný úkol splněn, jsme schopni se „nalodit“.

Cesta vlakem plyne překvapivě pohodlně, všude čisto, uklízí se několikrát denně, krajina za okny se mění každý den a zásoby (jinak ve vlaku netekoucí) vody a potravin lze bezproblémově doplňovat ve stanicích, tedy cca každých 6 hodin. Spolucestujícími v našem kupé jsou dva mladí Kanaďané Tim a Kelly (ona má babičku původem z Československa a jejich největší domácí vzácností je nedotknutelná láhev se zbytkem slivovice) a v sousedních místnostech (kromě Mongolů) i francouzský student (řekněme třeba André, já si to jméno už nepamatuji, ale má příbuzné po celé Evropě a na své cestě za čtvrtletní stáží v Ulánbátaru, kde bude učit mongolské producenty jak správně vyrábět sýr, je všechny stihnul navštívit) a později i Jaime, vtipný Španěl žijící v Haagu (kde překládá úřední záznamy do španělštiny). Ten je permanentně v lihu (byť plně „funkční“), hlasitě komentuje okolí (co není „shitty“, je minimálně „crippled“ nebo „crazy“) a nejvíce ho baví představa, že se pokoušíme ilegálně překročit rusko-mongolské hranice.

Vyjednávání pro získání víz na hranicích trvá necelých 20 minut a sestává z opakovaných otázek (celkem tři různí tazatelé, někteří i opakovaně, se dokola ptají na totéž): „Odkud jste?“ (naše české pasy drží v ruce), „Nemáte víza, máte problém. Tady se nedají vyřídit“ (protistranu rozladí zjištění, že díky multivstupým ruským vízům nás vrácení do RF trápí méně, než by bylo záhodno) a „Kolik máte jakých peněž?“ (odpověď „dolary a eura, rublů málo“ se taktéž nelíbí). Po pár minutách ale zjišťujeme, že jsme „lucky men“, a přestože je neděle po týdenním státním svátku, navíc půl hodiny před půlnocí, tak za pěkných 5000 rublů celkem (cca polovina ceny v ČR) získáváme víza na 15 dní (stačila by nám i desetidenní). Tímto legalizujeme svůj pobyt v Mongolsku, úspěch zapíjíme slivovicí se spolucestujícími (zbytek coby suvenýr putuje do Kanady) a vydáváme se vstříc setkání s dvojicí cestovatelů, kteří na nás ve smluvený čas na dohodnutém místě neomylně čekají.

O tom, jak probíhala cesta Mongolskem, co všechno jsme viděli, a že cesta je cíl budou pokračovat borci, hned jak se vrátí do civilizace. Za mě zbývá už jen poděkovat Žabžovi za příjemnou cestu Ruskem a všem za nevšední cestovatelský zážitek. Díky borci a šťastnou cestu!

Příspěvek byl publikován v rubrice Mongolsko, Rusko. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

2 komentáře u Moskevská mise

  1.  
    Eva napsal:
     
     

    Paradni clanek, s mongolskymi vizy na rusko-mongolskych hranicich paradni kousek :-)))

  2.  
    Jarek napsal:
     
     

    Líbí se mi ten ironický nadhled.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>