Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Policejní akademie 2

 
 

I přes veškerá varování před středoasijskou policií jsme projížděli Kazachstánem jako nůž máslem. Kdykoli vyslovil příslušník místního policejního sboru ono magické slovíčko „štráf“ – pokuta, dokázali jsme ho během pár minut hladce přesvědčit o naší nevinnosti. Dokud jsme se nepřiblížili k Almaty. Jak roste kvalita cest, roste i chuť zdejších policistů k měření rychlosti. A že se to tu různými omezujícími cedulemi (často na dlouhých přehledných úsecích) jen hemží. Jako první (a bohudík zatím i poslední) člen naší výpravy se chytám do pasti já. Na malé vlnce uprostřed rovné silnice jsem pouze zkontroloval kvalitu asfaltu za horizontem a zcela ignorujíc příslušníka vesele se usmívajícího do ručního radaru jsem šlápl na plyn. Následuje zastavení, odebrání dokladů a cesta k policejnímu autu. Další rozhovor je takovým malým tradičním rituálem. Ať je to poprvé či popadesáté, vše probíhá navlas stejně…

„No tak se na to podívejte, 61 na padesátce,“ ukazuje mi vesele obrázek auta na kameře.
„Hmm. Mmmh.“
„Jaroslav, že?“, kontroluje můj řidičák.
„Da.“
„No tak to bude pokuta, móc peněz, kolega vypíše protokol,“ předává moje doklady kolegovi v policejním voze.
(kolega vytahuje čistý protokol a rituál pokračuje)
„Takže Jaroslav?“
„Da.“
„Tak já napíšu do protokolu Jaroslav.“
„No jo, napište.“ (povšimněte si mojí brilantní ruštiny)
„No tak já sem píšu Jaroslav,“ vypisuje moje jméno do příslušné kolonky.
„No a sem teda napíšu překročení povolené rychlosti,“ pokračuje, ukazujíc na další kolonku.
„No jo, napište.“ (moje slovní zásoba je takřka bezedná)
„Tak já to sem ale opravdu napíšu!“
„No tak to tam ale opravdu napište!“
„No ale to Vás bude stát hromadu peněz!“
„Co se dá dělat, když jsem jel rychle.“
„Ale tak přece se nějak dohodneme,“ zatváří se otcovsky.
„Jako jak přesně?“, ptám se nechápavě.
„No to musíte říct vy, ne já,“ zazubí se policista.
„Tak možná bych Vám mohl něco málo dát, a Vy nebudete psát do toho protokolu.“
„Výborný nápad. A kolik byste si tak jako představoval?“ atmosféra se stává přátelskou.
„To já nevím, kolik se tady tak platí.“
„Tak ale já Vám to přece říkat nemůžu, zkuste něco navrhnout,“ koriguje moji neznalost poměrů policista.
„No a kolik tak dělá ta pokuta, když byste to vypsal do toho protokolu?“
….

A tak dále. Nakonec se dohodneme na úplatku ve výši poloviny oficiální pokuty, muž zákona nám upřímně potřese rukou, popřeje šťastnou cestu a jedeme dál. O pár dní později platím další pokutu, tentokrát za 51 na třicítce (stejně jako drtivá většina projíždějících vozidel). Policista mě tentokrát dokonce kolegiálně varuje, že o dva kilometry dál měří jiná hlídka padesátku, tak ať si hlavně dávám pozor. S Alinem se tomu vesele smějeme a kolem dalšího radaru projíždíme předpisovým tempem. Bohužel jsem během dvou minut jízdy zapomněl zapnout světla. Další pokuta (naštěstí výrazně menší) a jede se dál. Moje ulička hanby končí po půl hodině v malé vesnici na kyrgyzské hranici. Když mě salutující ruka zákona vytahuje z auta, nejsem si vědom žádného přestupku. 40 jsem dobrzdil, stejně jako 20 o chvíli později. Obrázky z radaru můj dojem potvrzují. V záplavě značek jsem ovšem přehlédl předcházející 50, kde jsem si to nekopromisně svištěl 62. Vysvětluji policistům, že mi tachometr ukazoval úřesně 50. Asi je na mně vidět, že jsem dnes překročil svůj pokutový limit, jelikož následuje něco zcela neobvyklého. „Jste v mé zemi host. Proto Vám pokutu pro tentokrát odpouštím,“ podává mi policista doklady, „šťastnou cestu.“ Neuvěřitelné!

Jak se blížíme k Astaně, postupujeme do dalšího levelu této policejní hry. Policisté začínají kontrolovat povinné ručení. Náš přechod hranice se díky přítomnosti kazašského vicekonzula Adila ve voze smrskl na pouhé razítkování pasů a jsme si téměř jistí, že naše zelená karta Kazachstán nepokrývá. Nezbývá tedy než improvizovat. Na stanici u vstupu do města je Alin zatažen na velín. Když ale vedoucímu směny popíše naše blízké přátelství s představiteli kazašské státní moci, frčíme bez průtahů dál. Při výjezdu z města opět ta samá situace, tentokrát řídím já.

„Nemáte platné povinné ručen!“
„Naše karta je platná pro Rusko a tím pádem i pro Kazachstán,“ hrajeme svoji obvyklou hru.
„Kazachstán a Rusko jsou dvě různé země!“

Po chvíli dohadování jsem i já zatažen na služebnu. Dotyčný policista ještě po cestě žertuje s kolegy, jak si na mně smlsne. Odkládá velkou placatou čepici a pokračujeme v rozhovoru.

„Umíte anglicky?“
„Velmi dobře.“
„Hmm. A rusky?“
„Němnožko.“
„Sit,“ vytasí se přátelsky se svým prvním a také posledním anglickým slovíčkem.“
„Přečtete tento nápis?“, pokračuje rusky a ukazuje na sazebník pokut pod sklem na stole.
„Jízda bez povinného ručení – 30 000 tenge,“ překládám svižně.
„Aha,“ rozzáří se, „co budeme dělat?“
„Telefonovat,“ vytahuju z kapsy telefon.
„Eh!?“
„Ověřím si to radši u svého kamaráda.“
„A to je jako kdo,“ pokračuje s mírnou nejistotou v hlase.
„Adil, konzul Kazachstánu v Moskvě, můj dobrý přítel,“ svižně povyšuji Adila a zároveň ho přesouvám do nového působiště.
„Vezli jsme ho přes hranice a povinné ručení zařizoval on,“ dodávám.
„Ale tak na druhou stranu… vy jste u nás v Kazachstánu host. Znáte slovo host?“ znejistí oficír.
„Jojo. Vím co to je host,“ usmívám se.
„No tak to pro tentokrát můžeme přehlédnout, ne?“ nejistě mi podává doklady, neklamná to známka vítězství.
„A mimochodem, pěkný telefon,“ pokračuje.
„Ale kdepak, to už je starý krám,“ nechápu, kam tím míří.
„Ale muziku a filmy to přehrává, ne?“
„No muziku to jo, ale filmy moc ne,“ jsem stále zmatenější.
„A co diktafon, ten to má?“
„Tak to zas jo, diktafon tu je,“ začíná se mi rozjasňovat.
„Ale nenahrával jste si náš rozhovor, že ne?“ pokračuje policista poměrně servilním tónem.
„To by mě ani nenapadlo!“ stěží zadržuji úsměv.
„Víte co? Jste opravdu moudrý, moudrý muž,“ plácá mě vesele po ramenou, „tak šťastnou cestu!“

Rozesmátý vycházím ze stanice, ukončuji rozhovor Alina s druhým policistou o cenách benzínu v Evropě a sedám do auta.

„Good luck!“, vybíhá ještě šéf ze stanice a mává nám na cestu pendrekem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kazachstán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

8 komentářů u Policejní akademie 2

  1.  
    -8- napsal:
     
     

    Peknej prispevek. Tak se na ne musi.

    Jeste bych si dovolil takovy navrh… Vzhledem k tomu, ze mate WordPress, necteli byste nainstalovat plugin „WordPress Mobile Pack“? Ono se to pak dobre cte na mobilnich zarizenich.

    Toz panove, jen tak dal…

  2.  
    Eva napsal:
     
     

    Kluci, kdy letite? Vidim na mape, ze se Jarin a Alin kazdy den blizi k Ulanbataru. Tak stastnou cestu, stastne setkani a preji vam pekny pobyt at jiz delsi – Zabzovi anebo kratsi – Weirovi.

  3.  
    Jana F. napsal:
     
     

    Vzhledem k tomu, že hoši už jsou asi v nejvyšším stupni příprav a nemají čas na psaní – dovolím si odpovědět za ně – letí do Moskvy zítra z Vídně.

  4.  
    Eva napsal:
     
     

    Vidim, ze prvni 2 cestovatele dorazili dnes 15.7. do Ulanbataru, místa setkani s druhymi 2 cleny expedice, kteri z Vidne doleteli do Moskvy a pak pokravovali vlakem do planovaneho mista setkani. Melo to byt v polovine cervence, takze vam to kluci vyslo presne na den…
    Drzime vsem palce do dalsich stovek a tisicu km :-)

  5.  
    Honza Grmela napsal:
     
     

    Sice jsem se u tohoto blogpostu náramně nasmál, sám bych si to však zažít nechtěl. Když vzpomínám na to, jak mi bylo když jsme s našimi asi před 10 lety „zkusmo“ ze Slovenska chtěli do Užhorodu, kde nám na hranicích zabavili pasy a odmítali nám je asi 5 hodin vydat, tak mi není zrovna do smíchu…

    Hodně štěstí na dalších cestách!

    •  
      Jana F. napsal:
       
       

      Asi se doba přece jen trochu změnila, např. Yarinova SMS při přechodu do Ruska:Prechod ruske hranice byl naprosto bezproblemovy, zazertovali jsme o hromade slivovice a už jsme ani nemuseli vyndavat věci z kufru. Po přechodu do Mongolska : prechod hranice pohoda, celnici byli mili. Trval jen dve a pul hodiny.Nechteli nas vzit, ze uz je zavreno ale ukecal jsem je.

  6.  
    Weir napsal:
     
     

    Doufam, ze borci to dostatecne rozepisou v pristim prispevku, ale dnesni prvni den po setkani s borcema byl hodne vyzivny, zjevne umi cestovat… :)

  7.  
    01da napsal:
     
     

    Brilantní článek, díky za něj!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>