Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Napříč Kazachstánem

 
 

Fotogalerie

Probouzíme se na pláži vedle zahrabaného auta. Pod stanem nacházíme pěkného půlmetrového hada. To trochu vysvětluje to noční šustění, které mě budilo ze spánku. Jelikož dnes budeme potřebovat energii na vyprošťování vozu, nechává Alin tentokrát hada žít, balíme stan a pouštíme se do práce. Jde nám to překvapivě dobře a hned na první pokus urazíme po pláži pěkný kus cesty. Bohužel při tomto prvním ranním úseku definitivně odchází spojka, která je vzhledem k přestavbě auta mírně poddimenzovaná a trápení na sluníčku jí zasadilo poslední ránu. Alin tedy odchází sehnat pomoc. Já zůstávám hlídat nepojízdné auto a nakládám zpět všechny věci.

Po půl hodině je Alin zpět i s chlápkem z místní samoty. Zkušeně obhlídne situaci, zažertuje na téma „kolikrát já už tady zahrabal svůj jeep“ a odchází pro kamaráda s traktorem. Za pomoci těžké techniky už jde vše ráz na ráz. Po troše úsilí dostáváme auto z vyhrabané jámy a navijákem se přitahujeme až na pevnější půdu, odkud nás traktorista dostává zpět na silnici. Nebýt nefunkční spojky, byla by to celkem zábavná a levná lekce pohybu v písku a kvalitní test našeho navijáku. Takhle se musíme nechat odtáhnout do 30 kilometrů vzdáleného Aktau do servisu Toyoty (což zas není tak mnoho, vzhledem k tomu, že nejbližší podobně velké město je vzdáleno téměř 1000 km). Náš příjezd má velký úspěch. Pobavený majitel servisu si dokonce vše natáčí na mobilní telefon. Spojku nám vymění až druhý den – disk s lamelami totiž není k dispozici a musí ho nejdřív vyrobit místní kutil (!?). Vzhledem k tomu, že nemáme na vybranou, vkládáme naši důvěru do rukou místního výrobce náhradních dílů a odcházíme sehnat ubytování.

V Aktau toho s výjimkou moře není příliš k vidění (město bylo založeno sovětskými plánovači až v roce 1958), večer tedy věnujeme sportu. Konkrétně ruskému biliáru. U tohoto zajímavého druhu kulečníku jde o to, dostat kteroukoli koulí na stole do kapsy kteroukoli jinou kouli. Fígl je v tom, že jsou koule větší než kapsy. K přesnosti je tak třeba přidat poměrně velkou (opravdu velkou!) sílu, aby koule do kapsy prošla. Nevím proč, ale tahle hra mi vždycky přijde, že k Rusku docela pasuje. Druhý den vyzvedáváme auto a bereme si telefonní číslo na majitele servisu. Po seznámení s plánem naší cesty říká, že jsme magoři, ale prý jestli se nám povede dojet až do Almaty, doporučí nám dobrého mechanika, který nám auto zase opraví. Jak milé! Následujících téměř 5 dní jedeme opět šnečí rychlostí po nehorázně rozbitých silnicích stepí i pouští do Aralu ve středním Kazachstánu. Až na pár světlých okamžiků v písečných stopách, kdy si člověk připadá, že jede rallye Paříž-Dakar. Koupit si na podobnou cestu letenku, je v této oblasti asi nejlepší investice, jakou může člověk udělat. Jedním z mála povyražení je sledování syslů sebevrahů, kterými se zdejší krajina jen hemží, a kteří se se strojovou pravidelností vrhají pod kola našeho auta. Občas celou situaci z pangejtu u cesty sleduje orel, který pravidelně uletí, když se ho Alin snaží vyfotit.

Pokud Vás zajímá, jak se stravujeme – většinu času si vaříme sami, ovšem sem tam se zastavíme na vydatnou polévku a pivo v motorestu u cesty. Našeho oblíbeného boršče sice postupně ubývá, na jídelní lístky se ale dostává polévka neméně kvalitní – lagman. Jde o vývar ze zeleniny s masem a…špagetami. Je to nejen velmi chutné, ale taky po čertech výživné. Když máme potřebu se něčím dorazit, vždy je k dispozici několik druhů šašliků. Toto tradiční maso na špejli se tu už ale většinou nedělá z hovězího či vepřového. Díky pastevecko-kočovné minulosti Kazachů je základem zdejších jídelníčků maso beraní a koňské. Jak píše Lonelyplanet – prostě něco, co bylo vždycky hned po ruce.

Zpět k Aralu. Táhneme se sem především proto, abychom viděli na vlastní oči zkázu Aralského jezera. Díky megalomanskému zavlažovacímu plánování sovětského režimu je dnes z bývalého významného přístavu a důležitého zdroje ryb nehezké prašné město uprostřed stepi. Rezivějící přístavní jeřáby stojí na kraji jámy, která kdysi bývala mořskou (rusové totiž jezero nazývají Aralské moře) hladinou. Rozkládající se vraky lodí zde ovšem k vidění nejsou. Místní je totiž nedávno na oslavu stého výročí založení města nově natřeli a umístili na betonové podstavce na bývalém dně, hned vedle malé sportovní haly. Pokračujeme tedy 60 kilometrů dále na západ do bývalé rybářské vesnice Žalanaš. Tady konečně nacházíme opravdové vraky lodí poházené uprostřed pouště, tak jak je za sebou zanechala ustupující voda. Chce to sice trochu fantazie, protože čas, rez a místní s pilkami na železo na lodích zanechali nemalé stopy, ale i tak jsme z výletu nadšeni. Prolézáme vraky vrzající ve větru a fotíme si velbloudy odpočívající ve stínu v podpalubí.

Další dva večery využíváme zavlažovacími kanály zubožené, stále však celkem velké Syrdarji a po dni stráveném v autě vždy stanujeme na břehu řeky. Zaplavat si po tolika dnech strávených ve vysušené stepi v příjemně chladivé vodě je úplná fantazie. Naší poslední důležitou zastávkou po cestě do Almaty je Turkistán. Mauzoleum svatého muže Ahmeda Yassauiho je důležitým poutním místem pro muslimy (tři pouti do Turkistánu se údajně vyrovnají jedné do Meky) a největší a nejdůležitější památkou v celém Kazachstánu. Svou krásou se prý vyrovná architektonickým skvostům nedalekého Samarkandu a Buchary. Stavba je to opravdu velkolepá a posezení naproti nedokončené fasádě, ve které hnízdí a zpívají desítky ptáků je příjemnou relaxací. Jedná-li se ale opravdu o největší památku celé země, jsem klidný. Turisté kvůli ní určitě nezačnou brát Kazachstán šturmem a nám podobní si budou ještě dlouho užívat milé a pohostinné povahy zdejších lidí, pro které je návštěvník z ciziny stále vzácným a vítaným hostem.

Pohostinnost a zájem místních je zvlášť patrná ve vesnicích a menších městech. V jednom takovém městečku byl Alin nakupovat potraviny. Kolem auta se rychle utvořila skupinka místních chlapíků. Po tradiční zpovědi ohledně naší národnosti a účelu cesty se ptám, můžeme-li tu někde doplnit vodu do kanystrů. Z jednoho z pánů se vyklubal majitel protějšího obchodu s nábytkem a elektronikou. Hned sebral kanystry a odvedl mě dovnitř do domu. Po seznámení s manželkou a dcerkou se pokoušíme natankovat vodu. Teče bohužel pouze rezavá. Pán se strašně omlouvá, prý z toho dělají normálně čaj a je to v pohodě. Jdeme tedy zpět do obchodu a za neustálých omluv mi lije do kanystrů balenou vodu z dvacetilitrového barelu, jaké se používají i u nás. Nakonec mi popřeje hodně štěstí na další cestě a běží obsluhovat zákazníky.

O bývalém hlavním městě Almaty, ale i tom současném – Astaně, Alinově túře v podhůří Ťan-Šanu a o našich většinou úsměvných setkáních s policisty zase příště.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kazachstán. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>