Parajumpers sale Parajumpers sale http://www.unifem.ch canada goose sale http://www.canadagooseoutlets.be https://www.gasinc.nl Canada Goose jas
 

Polární den

 
 

Fotogalerie "Severozápad Ruska"

Naším dalším cílem po prohlídce Petrohradu se stává Murmansk – největší město severně od polárního kruhu a vzhledem k tomu, že zde díky Golfskému proudu nikdy nezamrzá moře, také jeden z klíčových ruských přístavů. Ale popořadě. Díky rychlému postupu na sever vjíždíme poměrně záhy do oblasti polárního dne. V „noci“ se budíme mírně zmatení a nevíme, jestli jsme šli zrovna spát anebo bychom už měli vstávat. Na druhou stranu se nám ale nemůže stát, že stavíme stan až za tmy, jako několikrát předtím. Drží se nás pěkné počasí, takže při překračování polárního kruhu vesele poskakujeme kolem auta s foťákem v tričku s krátkým rukávem. Mimochodem, fotit se sem jezdí i místní. S tím rozdílem, že oni ze severu… Krajina se pomalu vlní a mezi lesy jsou vidět první zasněžené kopce. Okouzlující pohled…který ovšem brzy střídá těžko popsatelná měsíční krajina se zbytky zčernalých stromů. Bezohledná těžba a zpracování nerostů v dobách SSSR si vybraly na místní přírodě svoji daň. Vrcholem je město Mončegorsk, skrývající se uprostřed této apokalypsy, které z dálky připomíná Ocelové město Julese Verna.

Další den nás po probuzení v Murmansku (v nejlevnějším, přesto na naše poměry pekelně drahém hotelu) už čeká pravé polární jaro. Teplota 3 stupně, mírný déšť a silný vítr. Vyrážíme na obhlídku města. Od Aljoši – 35 metrů vysoké sochy neznámého vojína na jednom z pahorků, je pěkný výhled na město a přístav. Nemáme bohužel štěstí a nevidíme ani jeden z jaderných ledoborců, které zde mají domovský přístav. Asi zrovna všechny vezou turisty na severní pól. Pokud máte o takovýto výlet zájem, neváhejte. Dá se pořídit již od cca 17 000 dolarů, ale místa jsou dlouho dopředu vyprodána. Další štací je muzeum severní flotily. Po chvíli hledání v okrajových čtvrtích nacházíme ten správný nenápadný domek, bohužel je zavřeno. Jelikož veškeré pobřeží na sever od města je pro cizince nepřístupné (je zde hlavní stan Severní flotily a několik ponorkových základen) a je opravdu hnusné počasí, vyklízíme pozice a směřujeme na jih poloostrova za trochou nerušeného táboření v přírodě.

Počasí se dle očekávání mění opět k lepšímu a my sjíždíme z hlavní cesty na silnici vedoucí podél bělomořského pobřeží. Po noci strávené v lese u jezera se zbytky ledu, přijíždíme do vesničky Varzuga, kde cesta (po úctyhodných 240 km od hlavní cesty) končí. Pro rybáře by to tady měl být v právě začínající lososové sezóně učiněný ráj. Bohužel ani jeden z nás nerybaří. Trávíme místo toho čas focením místních kostelíků a pozorováním místních, kteří si krátí chvíli telefonováním při čekání na přívoz přes řeku. Na zpáteční cestě stavíme stan na břehu moře. Zatímco při vaření večeře ještě občas slunce nakoukne skrz mraky, druhý den už skládáme stan v silném větru a sněžení. Našim dalším cílem po cestě zpět na jih jsou Solovecké ostrovy. Místo s bohatou historií, sahající od významného středověkého kláštera, přes carskou trestaneckou kolonii, až po jeden z nejbrutálnějších sovětských gulagů. Bohužel máme opět smůlu. Plavební sezóna začíná až 1.6., takže prozatím je jediné spojení s pevninou letecky.

Po pár rutinních dnech zpestřených příjemným stanováním u Oněžského jezera (bylo by příjemnější, kdyby nám většinu noci neběhali kolem stanu rybáři, kteří se vyplavovali na místní pláž v lodičkách) a návštěvou pěkného, na ruské poměry malého (295 tisíc obyvatel) městečka Vologda, se začaly objevovat první problémy. Zjišťujeme, že se nám na místních hrbolatých asfaltkách vyklepal jeden ze dvou šroubů, držících pravou část přední nápravy, a druhý už drží jen z poloviny. Šroub potřebné velikosti v místním magazinu nevedou. Odjíždíme tedy s pneuservisákem k němu domů, kde po krátké prohlídce stodoly nachází potřebný (značně zrezivělý) šroub a po deseti minutách tvrdé práce je opět vše, jak má být. O nějakém vyrovnání nechce ani slyšet, dáváme mu tedy s díky dvě plechovky Plzně a mizíme za horizontem.

Další problémy na sebe nenechávají dlouho čekat. Po příjezdu do Nižného Novgorodu nás odmítají ubytovat na námi vybraném hotelu. Důvodem je prý prošlá registrace našich víz. Každý návštěvník RF má povinnost zaregistrovat se v každém městě, ve kterém pobýva déle než 7 pracovních dnů. Ještě nedávno to byly 3 dny a slečna recepční si vše vyložila tak, že protože je naše poslední registrace z Petrohradu týden stará, nemáme dokumenty v pořádku a musíme na migrační službu. Odmítla dokonce zavolat ředitele a trvala na tom, že nás neubytuje. Volali jsme tedy na českou ambasádu do Moskvy, kde nám náš vicekonzul potvrdil, že jsme v právu. Ani on ale nedokázal po telefonu slečnu přesvědčit a doporučil nám vyhledat jiné ubytování s tím, že na tento hotel podá stížnost u federální migrační služby RF. Celá taškařice trvá skoro dvě hodiny. Za vstřícnost a ochotu takto dlouho naše problémy řešit, a to i mimo svoji pracovní dobu, panu vicekonzulovi Petru Jesenskému velmi děkujeme.

Na dalším hotelu nás již milá a usměvavá recepční bez problémů ubytovává. Neradujeme se ale dlouho. Při přeparkovávání auta před hotelem se utrhla stabilizační tyč na předním podvozku a auto se stává takřka neovladatelným. Aby toho nebylo málo, hotel je od dalšího dne plně obsazen a musíme vyklidit pokoj do 11:00. Ráno tedy skládáme včechny věci zpět do auta, odděláváme poškozenou tyč a vyrážíme do místního Toyota centra sehnat novou. Domluva naší lámanou češtino-ruštinou není nejjednodušší, nakonec se ale dobíráme k očekávanému výsledku. Takto neobvyklý náhradní díl rozhodně nemají. Přecházíme tedy do servisního oddělení. Po krátkém dohadování o účelu tyče a jejích součástí s ní odbíhá jeden ze zaměstnanců do zákulisí. Za slabou čtvrthodinku se opět vynořuje. Se svařenou tyčí. Na naši otázku, kolik jsme dlužní, se vesele usměje a odpovídá, že nic. V autorizovaném servisu, u nás těžko představitelné. Nasedáme do náhodného autobusu, který nás přes půl města doveze téměř až k autu. Navíc se na hotelu uvolňuje místo na další noc. Zdá se, že se situace obrací zase k lepšímu.

Dnes si snad konečně prohlédneme Nižnij Novgorod jinak než přes okýnka MHD a večer vyrazíme směrem na Volgograd a Astrachaň.

Příspěvek byl publikován v rubrice Rusko. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
   
 

8 komentářů u Polární den

  1.  
    Ondra napsal:
     
     

    Paráda, jen houšť!

  2.  
    Kipe napsal:
     
     

    Vy jste ale draci, jen tak dál.

  3.  
    Liberec napsal:
     
     

    Nadhera, jen vic piste a fotte, cekame kazdy zazitek :-D

  4.  
    Eva napsal:
     
     

    To je fajn, že to tak dobře dopadlo… Rusové se k vám chovají pěkně, až na tu paní v hotelu.

  5.  
    Jana F. napsal:
     
     

    ad balení stanu ve sněhové vánici
    deštivé rumunské hory byl dobrý trénink, ne :-)

  6.  
    Jarov napsal:
     
     

    Zdá se mi, že vás to autíčko začíná zlobit nějak moc brzy, no, ale ono záleží asi na tom, co má za sebou. Zřejmě čím standardnější a jednodušší, tím výhodnější.
    Jinak je to hodně zajímavé, nejcennější zkušenosti jsou samozřejmě s lidským elementem. Máte možnost se dozvědět něco o jejich životě a historii?

  7.  
    František Jaroslav napsal:
     
     

    Zlobit začína. Není holt nejmladší a některé problémy vyplavou na povrch až na cestě. A taky skoro 10 tisíc kilometrů na zdejších, místy dost rozbitých silnicích není málo. S opravami (někdy bohužel dost častými) musí prostě každá expedice počítat. A co se týká lidského elementu, díky jedné takové opravě jsme měli možnost stát se na dva dny součástí jedné Volgogradské firmy. Vše snad již brzy v dalším článku.

  8.  
    -8- napsal:
     
     

    Pockejte, az s vama pojede Weir. To teprve budou poruchy. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>